konečně jsme se dočkali nnového čísla našeho časopisu " Regina Legionis". Jsou tam zajímavá čtení, tak toho využijte, zvláště v této postní době. Váš admin.

právě jsem do oddílu "Alocutio" uložil zprávu otce Františka Dobeše 

k jeho 50. výročí kněžství. Jsou tam i zajímavá jména. Přečtěte si to,

prosím, je to krásné vyznání. Váš admin.

dostali jsme nové allocutio od o.Františka. Prosím, přečtěte si ho. admin

Otec František Dobeš, náš duchovní vůdce, nám posílá další Allocutio, které si můžete přečíst v sekci "Allocutio". Váš admin.

Dostalo se nám nového čísla našeho časopisu "Regina Legionis" v tomto roce č. 1. Kdo máte zájem, přečtěte si ho. Pod značkou RL2 23.

     Panna Maria je podivuhodnou Matkou Božího Syna.Podivuhodná nejen při početí a narození Ježíše, ale i při tom, jak do sebe dokázala vstřebávat Synovy zájmy. Duch svatý doslova hýří svými milostmi tam, kde je Maria. Dostává zvláštní dar, který by si mohli vyprošovat všichni křesťanští otcové. Poznává, jaký životní úkol dal Bůh jejímu synu.Kéž bychom i my pochopili, že má-li naše práce prospívat, musí to být podnik Ducha svatého. To bude tehdy, když se v nich Duch svatý sejde s Pannou Marií.

     Už v mládí ukázal Duch svatý Marii ideál panenství pro Boží království. A ona, ochotná a milující se oddává Bohu a zaslibuje se mu životem v trvalém panenství. U Židů byla jediná čest ženy v mateřství. Čím více měla matka synů, tím více byla vážena. A největším neštěstím byla bezdětnost. Vždyť čteme u sv. Lukáše, jak Alžběta, matka Jana Křtitele, děkuje Pánu Bohu, že z ní sňal její pohanu. Kromě toho - Židé dobře znali Danielovo proroctví, věděli, že přijde doba, v níž se má narodit Vykupitel. Každá izraelská žena se mohla těšit, že snad právě ona bude tou šťastnou vyvolenou matkou Mesiáše. Panna Maria se musí provdat, aby udržela rod. Ale zároveň věří a spoléhá na Boha, že to zařídí. Pak přichází největší událost, jaká se kdy na světš stala. Anděl se objeví před Pannou Marií a zdraví ji. To bylo překvapení. Člověk nejlépe odhalí své nitro když je překvapen. Panna Maria, užaslá, přemýšlí, jaké je to pozdravení.Nemá zbytečné otázky. Kéž bychom tak dokázali užasnout. Že nemáme nad čím? Kdybychom přišli do slepeckého ústavu, poznali bychom, že vidění není docela tak samozřejmé! Kolik lidí musí žít bez zraku. Kolik lidí neví co je modrá obloha, barva květů, krása hor a vodních ploch. Každý takový pohled, kterým se smíme dívat na stvořené věci, je Božím darem. Dovedeme nad tím žasnout a děkovat? A co když se smíme vnitřním zrakem dívat na nestvořenou krásu - na Boha? Kolik lidí o této kráse neví.Jak samozřejmě bereme to, co máme k životu a zdraví. Za to vše patří úžas a díky Bohu. A co přemýšlení? Nekymácet se mezi výbuchy radosti a malomyslnosti. Učme se od Panny Marie. Bůh jí sděluje, co prožívá její teta Alžběta a Panna Maria chápe, spěchá za Alžetou, aby jí pomohla. Co všechno pak na Panně Matii objevíme, když jí budeme pozorně sledovat. Máme se naučit Mariiným ctnostem. Učme se objevovat Biží dary, uvědomněle je používat a za ně děkovat. Amen.

Únor 2023 1/2023 Informační občasník Mariiny legie v Čechách a na Moravě

Z RAKOUSKÉ REGINY LEGIONIS 5/2022 Ursula Goriup: Školení o apoštolátu ve Štýrském Hradci Naše prezidia mají stále méně členů, nedaří se nám nábor nových členů a rozšiřování. Není problém také v nás? Není naše apoštolské nadšení unavené? Hoří naše srdce ještě tak, abychom mohli ostatní zapálit? S touto otázkou jsme poznali, že potřebujeme školení, abychom poznali své slabé a silné stránky při apoštolátu, stejně, jako se to provádělo při letní škole. P. Emmanuel Maria hned souhlasil, že bude v tento den naším duchovním vůdcem. Šestnáct legionářů se sešlo v radostném očekávání. Na úvod do tématu nám P. Emmanuel Maria ukázal tři sloupy, které podporují apoštolát: - každého v duchu obejmout - žít osobní vztah k Bohu, abychom mohli ostatní zapálit - být připraven naslouchat: nikdy neodsuzovat, jít společně stejným tempem, ale nezůstat stát Když nemůže být dosaženo plánovaného cíle, přemýšlet, jak mohu tohoto člověka dál duchovně vést. Zde musíme změnit směr a odvážit se něčeho nového. Přitom si můžeme připomenout Ježíšovo konání při setkání s učedníky na cestě do Emaus nebo se samaritánskou ženou u studně. Podle Příručky to znamená, že potřebujeme velkou sílu. Ale srdcem Legie je Maria. A toto srdce je víra a láska v nepředstavitelné míře. A legionář se obrací ke své Královně: „Veď nás!“ A nyní přišlo to napínavé. Náš apoštolát. Byli jsme rozděleni do skupinek a každá skupinka dostala zcela konkrétní popis situace s jasným úkolem a 2 cílem. Měli jsme 20 minut čas na přípravu a pak se šlo na jeviště do záře reflektorů. Dva legionáři hráli dvojici, která provádí apoštolát, ostatní oslovené. A potom legionáři podávali zprávu o provedené práci. Všichni nasávali jako houba nové poznatky, zkušenosti a byli jimi bohatě obdarováni. Uznání, chvála, oprava, povzbuzení, výzva, vše bylo spřádáno jako zářivé nitky nádherného koberce. P. Emmanuel, jehož srdce silně bije pro Mariinu legii a její apoštolát, nás s láskou Matky Boží vyvedl z naší opatrnosti a zdrženlivosti a znovu zapálil naše nadšení. Skořápka rutiny a pocit: „to už nedokážu, na to jsem moc starý“, se rozpustily jako sníh na slunci.

Zprávy ze Senátu Filipínská kurie „Our Lady of the Most Holy Rasary“ Kurie se skládá ze 4 prezidií s 41 aktivními členy, 36 pomocných členů a 2 legionářů ve zkušební době. V létě slavili den rodiny (Family Day), při kterém informovali mnoho nelegionářů o úloze Legie při evangelizaci. Práce se soustřeďuje při výpomoci v domově pro seniory Kuratorium Fortuna a dále se provádějí návštěvy v rodinách s putovní soškou P. Marie. Návštěvy v domácnostech se využívají také jako příležitost, naučit rodiny modlitbě růžence, povzbudit je k žití katolické víry a přijímání svátostí. Pravidelně se konají Patricijská setkání.

Kurie Bukurešť „Maria, Královna Míru“ Kontakt s kurií v letním období byl velmi skrovný. Teprve v září se opět konala schůzka kurie. Některá prezidia se ale scházela i v letních měsících. Jelikož nová tajemnice mluví francouzsky, je možno s ní udržovat kontakt. Dva legionáři podali zprávu o činnosti Legie při arcidiecézním charitativním setkání. Legionáři také navštívili faráře z Cioplea, kde už předtím představili Legii a chtěli pomoci při založení prezidia. Ten jim ale řekl, že na to nemá čas. Legionářům bylo doporučeno hledat kněze pro rekolekci, pro vedení legionářů v duchu Legie.

Kurie Kišiněv „Maria, Královna apoštolů“ Kurie se skládá ze 7 prezidií. Schůzky kurie se sice konají pravidelně, ale účast je bohužel velmi nízká. Úřad viceprezidenta kurie stále není obsazen. Jako duchovní prohlubování se legionáři účastní exercicií a církevních akcí ve farnostech. Dvě prezidia začala s pouličním apoštolátem. Pilně se snaží o kontakt s lidmi na okraji církve a s jinověrci. Děti se učí aktivní účasti při mši svaté. Na začátek prosince je naplánována návštěva kurie i prezidií pro povzbuzení a posílení legionářů.

3 Bulharsko Na začátku září navštívili dva rakouští legionáři Bulharsko. Cílem bylo, udělat si jasnou představu o situaci a začít pokusy o opětovné oživení. Ve farnosti Stara Sagora je nový farář, který není otevřený pro Legii. Bývalé prezidium v Rakovski/General Nikolajevo se přeměnilo na modlitební skupinu. V městském obvodě Sekirovo jsou dvě korejské sestry, které mají zájem o Legii. Jedna už získala několik zájemců pro založení prezidia. Ve městě Svištov se prezidium neschází, ale duchovní vůdce chce zkusit znovu začít a získat nové lidi. Aktuálně funguje jen prezidium v Sofii. Na schůzce byl duchovní vůdce, 9 legionářů a 1 host. Byly podávány zprávy o návštěvách v nemocnici, péči o staré lidi a rozdávání zázračných medailek. Rozdílení práce a provádění zadaných prací se neprovádí přesně, stejně jako dříve. Také studium Příručky a využívání zpráv koncilia bylo podrobně prohovořeno. Se 2 členy prezidia konali hosté jeden den pouliční apoštolát s rozdáváním medailek.

Slovensko Kurie Pezinok „Maria, Královna do nebe vzatá“ Na kurii je napojeno 7 prezidií. Prezidium ve městě Svätý Jur má 2 členy ve zkušební době. Prezidium v Pezinoku mělo 15. října setkání pro modlící členy a zároveň oslavu 30. výročí založení Legie v Pezinoku. Podobné setkání se konalo 29. října v Modré a v obci Budmerice. Společně s kurií Trnava zorganizovali pouť do Malacek. Jedna legionářka píše časopis Regina legionis. Na sobotu 12. listopadu byla naplánována pro aktivní členy Výroční slavnost společenství. Kurie Trnava Asi 50 legionářů se zúčastnilo poutě do Malacek. Stále se provádějí vizitace. Konají se setkání s modlícími členy, spojené se mší svatou. V září zorganizovala kurie exercicie v Piešťanech, kterých se zúčastnili aktivní i pomocní členové. 14. října se konala pro aktivní členy ve Smolenicích Výroční slavnost společenství, kterou s legionáři slavil duchovní vůdce P. Milan. Nejprve byla mše svatá a následně agape na faře, kde měli legionáři možnost vyměnit si zkušenosti. Komitium Želiezovce Komitium začalo 5. listopadu s 33denní přípravou na zasvěcení. Ze zpráv kurií a prezidií je vidět, že se opět konají všechny schůzky. Byl proveden pokus o rozšiřování, ale dosud bez velkého úspěchu. Většina prezidií si stěžuje na malý počet členů, ale získali nějaké pomocné členy. Většina prací 4 prezidií je pomoc ve farnostech (modlitba růžence, lektorát, organizace poutí, péče o hroby). Také vedení modlitebních skupin (růžencová skupina, modlitby matek). Mluví se ale také o apoštolátu v pravém slova smyslu, jako třeba dopisy pro jubilanty, intronizace Nejsvětějšího Srdce Ježíšova a rozdávání katolické literatury a zázračných medailek. Děti při prvním svatém přijímání dostávají dárky a navštěvují se rodiny s putovní soškou Panny Marie. Se starými a nemocnými se udržuje hlavně telefonický kontakt, protože stále není dovoleno je navštěvovat. Plánuje se další rozšiřování, nábor nových členů a zdokonalení apoštolátu.

Zprávy z koncilia Legionářská pouť do irského poutního místa Knock Hlavním celebrantem při pouti Mariiny legie do Knock dne 25. září byl biskup Alan McGuckian z diecéze Raphoe. Jeho promluva chválila spisy Franka Duffa, zejména Příručku, pokud jde o její vedení ohledně Mariiny role jako srdce Mystického Těla Kristova. Příručka poskytuje legionářům prostředky k řešení výzvy evangelia představené jak v 1. čtení, tak v evangeliu pro tuto mši svatou. Evangelium bylo dobře známé podobenství o Lazarovi a boháčovi. Od svého počátku v r. 1921 věnovala Mariina legie svou pozornost těm nejnižším a nejubožejším ve společnosti a konala mnoho skutků duchovního milosrdenství. Po příjezdu více než 70 autobusů z celého Irska byla bazilika plná lidí. Děkujeme všem legionářům, kteří pomohli uskutečnit tuto pouť s modlitebním úmyslem za nemocné a ty, kteří v posledních letech zemřeli.

Z RAKOUSKÉ REGINY LEGIONIS 1/2023 Vážení duchovní vůdci! Milí aktivní a modlící se členové! Milí přátelé Mariiny legie! Už se vás také ptali: „Existuje pravda?“ V Janově evangeliu 14,6 říká Ježíš: „Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mě.“ V tomto roce chceme tuto věčnou pravdu následovat a v duchovních statích osvětlit různé aspekty, které nám pomohou odhalit hlubší porozumění této myšlenky. 5 Ruku v ruce s Matkou Boží se nám určitě podaří růst v naší osobní víře, takže budeme čerpat nejen sílu pro nás, ale také abychom mohli posilovat nám svěřené lidi. Srdečně Vás zdravím spojena s láskou k Ježíši a Marii Vaše Elisabeth Ruepp, prezidentka rakouského senátu Heinrich Müller:

Dvě velká jubilea V kurii Sankt Pölten se slavila dvě významná výročí. Prezidium v Tullnu se setkalo 22. září po 2 500. od svého založení. Měli jsme také hosty, např. jáhna pana Cecha, který byl v osmdesátých letech po svém vysvěcení na jáhna pět let duchovním vůdcem tohoto prezidia. Na závěr jubilejní schůzky se konalo agape ve farním sále. Také prezidium dospělých v St. Pöltenu se 19. října setkalo po 3 600. Existuje téměř 70 let a bylo jedno z prvních prezidií v diecézi. Margit Jachimow: Nové prezidium „Matka Milosrdenství“ v Dolním Rakousku Nikdo nemůže zkoušet sloužit bližnímu, aniž by byla účastná Maria… Čím těsnější je spojení s ní, tím více je splněno Boží přikázání milovat Boha a sloužit bližnímu. Tento hluboký pohled nechává nás legionáře stále více růst v Boží lásce a v důvěře k naší nebeské Matce. Jak jsme rádi, že máme naši legionářskou skupinu! Zde je krátký pohled zpět na začátky našeho prezidia, pro které si Matka Boží zvolila nádherné místo: poutní místo Maria Gugging uprostřed pohoří Wienerwald. Dostali jsme svolení od kurie a u místního faráře P. Stani a pak už nic nestálo v cestě pozvání na první schůzku. Ačkoliv někteří z těch, které jsme pozvali jako první, odmítli, konalo se k naší radosti první setkání 5. října 2021, v den památky sestry Faustiny. Začátek naší cesty byl trnitý, neboť skoro nikdo z přítomných nechtěl vykonávat legionářskou práci a přál si více mít modlitební skupinu. P. Stani Legii neznal a chtěl se účastnit schůzky jednou za měsíc. Moje počáteční nadšení by brzy vyprchalo, kdyby zde nebyl můj manžel, který mínil, že při této zkoušce s pomocí Boží a Mariinou obstojíme. Cítila jsem se být zahanbena, že tato slova nevyšla z mých úst. Mezitím se P. Stani začal účastnit skoro všech schůzek, je velkým pramenem spirituality – a šest legionářů už složilo slib. V našem prezidiu působí stateční a ve víře rostoucí legionáři, kteří bez Legie nechtějí být. Ať se jedná o zvaní lidí k nedělní mši při návštěvách ode dveří ke dveřím, o rozdávání zázračných medailek, o představení Legie při nedělní mši ve farním 6 kostele, o předávání putovní sošky P. Marie nebo získávání modlících se členů, jsme stále v plném nasazení v této čestné službě.

Zprávy z koncilia Závěrečná mše jubilejního roku v Dublinu (Zkráceno) S vděčností jsme radostně uzavřeli 19. listopadu v St. Mary´s Pro Cathedral mší svatou stoleté výročí Mariiny legie. Zúčastnili se přední představitelé církve - biskupové a 30 kněží. Oslavili jsme zároveň 42. výročí úmrtí zakladatele Legie F. Duffa. Plná katedrála byla obohacena nádherným zpěvem sboru. Kardinál Brady při promluvě hovořil o Mariánské úctě a o radosti, povzbuzoval legionáře a děkoval Legii, že šíří radostnou zvěst, přál jí další rozkvět a mnoho plodů při další práci. Prezidentka s. Mary Murphy přečetla s radostí dopis od papeže Františka. Bylo to velkolepé setkání známých i neznámých tváří. Nakonec jsme se šli občerstvit při společném pohoštění s jubilejním dortem.

Dopis Svatého Otce legionářům S radostí jsem se dozvěděl, že Mariina legie v tomto roce slaví 100 let od svého založení, a já ujišťuji všechny, kdo se zúčastní 19. listopadu 2022 v Dublinu mše svaté na zakončení oslavy stoletého výročí, o mém spojení v modlitbě. Obzvláště se připojuji k Vašim díkům všemohoucímu Bohu za milosti, které obdrželi nespočetní lidé ve všech částech světa skrze svědectví víry a charitativní snahy Legie. Modlím se také za to, aby různé jubilejní akce vedly k novému misionářskému zápalu, zatím co dále následujete své poslání, šířit radostnou zvěst evangelia svým významným apoštolátem. Mějte, prosím, stále na zřeteli úsilí napodobovat ve velkorysosti a důvěře v Boží Prozřetelnost Vaši nebeskou patronku, Marii Neposkvrněnou. Svěřuji všechny, kdo jsou spojeni s Mariinou legií, přímluvám Matky Boží, vyprošuji Vám všem Boží požehnání pro sílu, radost a pokoj jako znamení mého spojení s Kristem. A prosím Vás, modlete se za mě. František Řím, Sv. Jan v Lateráně, 14. listopadu 2022

7 PŘÍSPĚVKY LEGIONÁŘŮ Irena Fajmanová: Zimní škola 2023 ve Vídni Letos se opět mohla konat Zimní škola, která už tradičně probíhá v termínu 3. – 6. ledna, protože v Rakousku je vánoční volno i pro pracující do 6. ledna. My přespolní jsme byli ubytováni ve dvoulůžkových pokojích Magdas Hotelu v blízkosti centrály Legie. Vídeňáci to měli složitější, protože večer po skončení programu museli domů a ráno se zase dostavit, zatímco my jsme měli začátek i konec programu každý den v našem hotelu, kde byla v horních patrech i kaple a přednáškový sál. Během dne se další akce konaly i ve farních prostorách Sankt Rochus, takže jsme se ten kousek o dvě ulice dál museli přemístit. Každý den jsme začínali ranními chválami z breviáře a večer jsme se modlili nešpory, také byla vždy mše svatá, adorace, možnost svátosti smíření. Bylo nás asi 50 – 60 legionářů a 4 kněží a 2 řeholníci. Velkou část programu obsahovalo také učení a procvičování legionářských znalostí a dovedností. Byli jsme rozděleni do několika prezidií, která vedli zkušení legionáři. Každý den jsme probírali průběh schůzky, pokladník vybíral do tajného váčku částku k zaplacení školy. Částka byla 270 euro pro nás ubytované a 100 euro pro denní účastníky. Vybírá se do váčku, aby se mohl zúčastnit i ten, kdo na zaplacení nemá. Kdo může, dá o něco více i na další výdaje (květiny, papíry…). Prý se vždycky vybere větší částka, než je stanoveno. Každý den psal někdo také zápis ze schůzky. Po schůzce prezidia následovaly přednášky, mezi nimi chvíle ticha a pak diskuse, jeden den se konalo patricijské setkání. Byla dána 4 témata a my jsme se rozdělili do skupin, každý se napsal, kam chce jít. Vyvrcholením byl jako vždycky odpolední apoštolát, který se koná předposlední den. Prezidentka nám sdělila, jak jsme rozděleni do dvojic. Každá dvojice dostala plánek, kterou ulici máme přidělenou. Na plánku bylo také sdělení, že se apoštolát koná se souhlasem duchovního vůdce senátu P. Floriana Calice. Některé dvojice dělaly návštěvy ode dveří ke dveřím a některé pouliční apoštolát. Byli jsme vyzbrojeni medailkami a brožurkami, měli jsme se snažit dát lidem brožurku o Edel Quinn. Se sestrou Ilse jsme dostaly za úkol pouliční apoštolát na Stephansplatzu. Vzala jsem si s sebou také kus papíru a tužku. Podávání zprávy poslední den při schůzce prezidia probíhá tak, že jeden řekne statistiku: kolik lidí jsme oslovili, kolik bylo odmítnutí, kolik čeho jsme rozdali atd. To byla moje úloha. Druhý legionář 8 popíše nějaký zajímavý delší rozhovor, který jsme s někým vedli. Kolem svatoštěpánské katedrály bylo mnoho lidí, rozdaly jsme hodně medailek, ale lidé byli většinou cizinci, museli jsme s nimi mluvit naší špatnou angličtinou a ruštinou. Byl tam kamelot křesťan z Nigérie, Rus žijící v Litvě, dost Ukrajinců, jedna Ukrajinka odmítla mluvit se mnou rusky, řekla „only English“. Také čtyři kočí fiakrů si vzali medailku. Nepodařilo se nám navázat dlouhý hovor v němčině, a tak musela s. Ilse použít kratší rozhovor s německou studentkou, která občas chodí do kostela. Měli jsme asi 10 odmítnutí a 20 rozdaných medailek. Byly jsme spokojené, apoštolát se nám vydařil. Poslední večer probíhá tradičně „Pestrý večer“, kdy si někteří legionáři připraví nějaký veselý program, scénku, soutěž a podobně. Hodně jsme se nasmáli. Poslední den ještě dopolední program, sváteční mše a rozloučení. Snad se příště zase sejdeme. ____________________________________________________________________________ Příspěvky pro další vydání R.L. můžete posílat na adresu: jelinkova.milada@seznam.cz nebo Milada Jelínková Žacléřská 19, 197 00, Praha 9 – Kbely

Milí přátelé Panny Marie, milí legionáři.

Pater František nám posílá nové Allocutio, pro povzbuzení a k zamyšlení. Přečtěte si jej, prosím, Váš admin.

přečtěte si, prosím, Allocutio našeho duchovního vůdce O.Františka.        K povzbuzení v těchto mlhavých dnech to jistě přijde vhod. Váš admin.  

přečtěte si, prosím, nové, říjnové Allocutio otce Františka Dobeše. Jistě je velmi zajímavé. Váš Admin.

otec František Dobeš Vám všem posílá nové, poprázdninové  Allocutio, tak si ho, prosím, přečtěte a zkuste se nad ním zamyslet...Váš admin.

je název Allocutia, které nám poslal náš duchovní vůdce tento prázdninový měsíc. Prosím, přečtěte si ho, je to o lásce k bližnímu.Váš admin.

otec František  Dobeš nám posílá další Allocutio. Přečtěte si ho pozorně a jistě budete potěšeni. Váš admin.

Přečtěte si přednášku otce Kryštofa, kterou přednesl na Jarní škole Mariiny legie dne 14.května 2022 v Olomouci.

Květen je měsícem ne-li naplnění, tak alespoň přislíbení a naděje", napsal kardinál J. H. Newman ve své knize Maria v litaniích. A právě tento měsíc si svatá církev zvolila a zasvětila zvláštní úctě nebeské Matce - Panně Marii. V tomto měsíci nás svatá církev volá, abychom obklopeni vůní květin obnovili a upevnili naše svazky k Přesvaté Bohorodičce. To proto, že tak, jak na jaře raší zeleň, i měsíc květen může být pro nás příležitostí nového duchovního života. Může to být i příležitost, abychom podle příkladu Panny Marie ztvárňovali v sobě nového člověka. Velký ctitel Panny Marie sv. Ludvík Maria Grignion z Montfortu nás ujišťuje, že s Pannou Marií se za jeden měsíc dá udělat větší pokrok, než za mnoho let bez ní.

A papež Jan Pavel II. na svátek Nanebevzetí Panny Marie v roce 1990 řekl: „Kde se můžete lépe naučit, co znamená být Božími dětmi, než u nohou Boží Matky? Maria je nejlepší učitelkou... Kde lze lépe uchovat a hlídat dědictví Božích dětí přislíbené Otcům, než v jejím mateřském srdci?“Proto se v měsíci květnu scházíme v Božím chrámu, rozjímáme o Panně Marii - jako o vzoru víry, naděje a lásky. Ctíme ji a milujeme jako naši dobrou nebeskou Matku, aby nás přivedla ke „svému Synu a našemu Bohu“, aby prostřednictvím její ochrany Bůh osvítil a spasil naše duše (Pod ochranu Tvou se utíkáme...). Tato úcta má vyvěrat z čisté víry. Hlavní důvod má být v tom, že nám dala největší poklad – život Kristu, Spasiteli světa. Panna Maria spolu s Ježíšem Kristem měla velmi důležitý podíl v tom, že se k nám přiblížila moudrá Boží láska. Plně se to uskutečnilo prostřednictvím Panny Marie ve vtělení. Od té doby se naše oči obracejí k němu, ke zdroji nebeských hodnot. Vždyť kdo uctívá Pannu Marii, nemůže být nepřítelem jejího Syna. Panna Maria nás vede k Ježíšovi - k tomu, který je středem našeho náboženství. Proto si chceme představit Pannu Marii - jako Matku našeho Boha a Spasitele - jako nejvznešenější vzor víry, naděje a lásky. A při této úctě si chceme být vědomi toho, že Panna Maria má před Bohem, svým Synem, zvláštní úlohu Orodovnice. Veškerá její velikost pramení z Krista. Její život v nebi má pečeť oddanosti Kristu a má za cíl starat se o bratry a sestry svého Syna, kteří jsou ještě na cestě k Otci

   Když sv. Jan Bosko postavil Baziliku Matky Boží v Turíně a stavba zazářila v záplavě světel, světec padl na zem, roztáhl svou náruč k výšinám a zvolal: „Ó, Panno Maria, jak nás máš ráda! Svatý Bernard, velký mariánský ctitel středověku nás povzbuzuje: „Jestliže se v tomto pozemském životě více zmítáš uprostřed vichřic a bouří, neodvracej oči od světla této hvězdy. Když tě strhne vichřice pokušení, když se dostaneš mezi úskalí soužení, pohlédni na hvězdu a volej Marii. Když tebou zmítají vlny pýchy, ctižádosti, pomlouvání, žárlivosti, pohlédni a volej k Marii.“ Když loďkou tvojí duše otřásá hněv anebo lakomství, anebo žádost těla, pohlédni na Marii. Když se bojíš přísného soudu a už tě chce pohltit zármutek a přepadnout zoufalství, mysli na Marii. V nebezpečí, úzkostech a pochybnostech mysli na Marii, vzývej Marii. Její jméno nechť se neztratí z tvých úst, nechť nezmizí z tvého srdce. A abys získal podporu její přímluvy, nezapomínej na příklad jejího života. Ji pros a nikdy nebudeš bez naděje. Na ní mysli a nikdy se nezmýlíš. Pod její ochranou nepoznáš strach. A tak na sobě zakusíš, jak správně říká evangelista: „A jméno Panny bylo Maria.“

  O narození Panny Marie nemáme v Písmu ani čárku. Víme, že se narodila, protože byla člověkem jako my. Víme, že byla pro své zásluhy vzata do nebe, ale to není v Písmu sv. Tam je zapsáno zejména to, co nám slouží a pomáhá k tomu, abychom ji mohli následovat. První zmínka o Panně Marii je v Písmu při zvěstování. Na to navazuje událost, kterou popisuje sv. Lukáš - kdy Panna Maria spěchá ke sv. Alžbětě. Maria nedostala příkaz k tomu, aby k Alžbětě šla. Anděl se jen zmínil, že její příbuzná ve svém stáří také očekává dítě. Maria hned pochopila, že může něco dobrého vykonat. A to je rozdíl oproti nám. My obyčejně čekáme, až přijde nějaký rozkaz, že máme něco udělat, že musíme něco udělat a pak to děláme. Ale málokdy uvažujeme, co bychom mohli udělat nebo co bychom směli udělat. Když mluvíme někdy o povinnostech, tak je to někdy až trapné. Někdo řekne - musím v neděli do kostela. To je přece privilegium, něco nádherného, že já mohu jít do kostela, smím jít do kostela. My bychom se měli v našich řečech dost varovat slovíčka MUSÍM. To je takový tlak na člověka, kdy se člověku nechce. Musíme se modlit ráno a večer? My se můžeme a smíme modlit! Nepotřebujeme k tomu ani telefon, ani mobil, abychom mohli rozmlouvat s Bohem. Toto je něco, na co často zapomínáme, že můžeme udělat nějaké dobro, že smíme druhého potěšit. A toho Panna Maria hned využila, hned chvátá a nepřemýšlí, že musí. Šla hned.

   My kolikrát tolik přemýšlíme, než něco uděláme a to není zrovna vábné. My můžeme něco udělat. My smíme něco udělat, my smíme se modlit, my smíme být na mši sv. spolu s Pánem Ježíšem. To je ta krása, kterou nám ukazuje Panna Maria svým životem. Při příchodu sv. Alžběta cítí, jak se maličký sv. Jan v jejím lůně radostí zachvěje. A to je něco nádherného. Jestlipak se takto každé dítě zaraduje, když se s maminkou v požehnaném stavu setká nějaká jiná žena? A může se radovat, když nějaká žena, nějaký muž se podivuje nad tím, že maminka čeká zase další dítě? Když má rodina už třetí dítě, tak se na ně často díváme divně. A tak mnohdy nenarozené dítě je i naší vinou, protože nenajdeme slova povzbuzení či pochopení pro počatý život. A zvlášť těžké to bývá od svých nejbližších. Je to vina nás i celé společnosti, která nedá sílu budoucím maminkám, aby si dítě nechaly. Za to jsme všichni zodpovědní. Takže v dnešní době má děťátko v lůně maminky nemálo důvodů k plesání.I toto nám připomíná Panna Maria, že bychom si měli všímat těch žen, které jsou v požehnaném stavu. Můžeme jim požehnat, přát jim štěstí, usmát se na ně. Nikdy nevíme, co tím dobrého můžeme udělat. Jako Panna Maria roznášejme radost, lásku všem těm, se kterými se setkáváme. Sv. Alžběta Pannu Marii chválí. Co děláme my, když nás někdo pochválí? Jsou lidé, kteří na to neříkají nic a myslí si, že se to tak pěkně poslouchá. Druzí zase mají tzv. hrbatou pokoru. Ti by na to odpověděli: Prosím tě, to nic nebylo, o tom ani nemluv. Ani jeden způsob není správný. Nejsprávnější způsob je ten, který má Panna Maria. Ona na tu chválu odpovídá slovy: Velebí má duše Pána. Ona si je vědoma, že všechno dobré, co jsme vykonali nebo můžeme vykonat není jen naše zásluha.

     Co my sami ze sebe dokážeme? Hřešit, to ano, ale udělat něco dobrého, to je už složitější. Když nás někdo začne chválit můžeme odpovědět: Chvála Pánu Bohu, poděkujme za to Pánu Bohu, protože on je ten, který nám dává zdraví, schopnosti, možnosti. Chvála nepřísluší nám, ale patří Pánu. V tom je nám Panna Maria vzorem. Každý má něco, za co může děkovat. Každá žena je stejně tak milována jako Panna Maria. Nám se to nezdá, ale je to skutečnost.      V Písmu čteme, že Bůh je láska. Není tam řečeno, že Bůh miluje. Milovat je vlastnost. My milujeme někoho méně, někoho více. Někoho milujeme na 100% - všechno pro něho uděláme, rozkrájeli bychom se. Druhého jenom tak na 50 %, když nás to moc nestojí a koho milujeme jen tak na 20%, tak toho už raději nevidíme.

      Bůh nemůže milovat někoho míň a někoho víc. To by nebyl Bohem. On je láska, on je nekonečná láska. Samozřejmě dává každému jiné dary, které právě potřebuje. Panna Maria měla jiné schopnosti, než mají dnešní ženy a naopak. Pán ví o každém z nás, kde nás bude potřebovat, co s námi zamýšlí a bylo to ještě dříve, než jsme se narodili. Už od věčnosti pro každého z nás připravoval místo a k tomu místu určité schopnosti. Každý z nás jsme dostali právě ty schopnosti a dary, které potřebujeme pro to své místo. Proto Pán dává rozličné dary. Ale láska vůči každému je stejná, nezávislá na darech. Kdyby pozemský otec dal všem dětem stejné dárky k Vánocům a nehleděl by na věk či potřeby a záliby, byl by spíše k smíchu. A tak z toto všeho si vezměme povzbuzení k následování: Abychom se neptali, co musíme udělat, ale co můžeme pro tebe, Pane, udělat. Nejčastější naše hříchy nejsou ty, když uděláme něco špatného, ale když nevykonáme dobro, které můžeme vykonat. Žehnat maminkám v požehnaném stavu a přijmout zodpovědnost za děti, které by se mohly narodit. Když nás někdo pochválí, abychom to nebrali jako svou vlastní chválu, ale abychom dokázali říci jako Panna Maria –  Velebí má duše Pána.**** na zavěr se pomodlime  Magnifikat.

V Olomouci, o svátku apoštola Matěje 14.5.2022

sice trochu opožděně, ale přece dostáváme Allocutio o Postní době. Přečtěte si ho, prosím. Váš admin.

všem Vám přeji požehnané velikonoční svátky s radostným aleluja a přečtěte si ve velikonočním týdnu nové Allocutio otce Františka Dobeše. Váš admin.

Přečtěte si nové číslo našeho časopisu Regina Legionis, který přišel ve 

svatém týdnu. Požehnané svátky velikonoční vám všem přeje váš admin.

Považujte se za takové, jací ve skutečnosti jste – plní nicoty, bídy, slabosti, schopni měnit dobro na zlo, připisovat si dobro a omlouvat zlo z lásky k němu, umět pohrdat nejvyšším Dobrem.
 

1) Nikdy se nespokojte s žádným dobrem, které v sobě vidíte, protože každý dokonalý dar přichází shora; proto vždy vzdávejte čest a slávu Bohu v naději, že budete odměněni jen za dobro, které činíte.

2) Nikdy si nestěžujte na urážky, bez ohledu na to, kdo Vám je projeví, pamatujte na to, že Ježíš, náš příklad a vzor, byl urážen zlomyslnými lidmi, ale nikdy si na to nestěžoval.

3) Odpouštějte každému s křesťanskou láskou a mějte před očima příklad božského Mistra, který prosil svého Otce o odpuštění i pro ty, kteří ho ukřižovali.

4) Vždy vzdychejte jako ti nejvíce bídní před Bohem.

5) Nedivte se svým slabostem, ale přiznejte si, jací jste, styďte se za svou nestálost a nevěrnost Bohu, důvěřujte Mu a vrhněte se do náruče Nebeského Otce jako malé dítě do objetí své matky.

6) Vůbec neobdivujte své ctnosti, nýbrž o všem řekněte Bohu, starejte se, abyste Mu vzdávali slávu a chválu spojenou s neustálým vzdáváním díků.

7) Nedělejte žádné, dokonce ani ty nejbezvýznamnější a nejběžnější kroky, aniž byste je nejprve nesvěřili Bohu.

 V Olomouci 27.března 2022

ÚKON ZASVĚCENÍ NEPOSKVRNĚNÉMU SRDCI PANNY MARIE Maria, Matko Boží a Matko naše, v této přetěžké hodině se utíkáme k tobě. Ty jsi Matka, miluješ nás, znáš nás a víš o všem, co nám leží na srdci. Matko milosrdenství, tolikrát jsme zakusili tvou starostlivou péči, tvou přítomnost, přinášející pokoj, protože nás pokaždé přivedeš k Ježíši, knížeti Pokoje. Zbloudili jsme na cestě pokoje. Zapomněli jsme na poučení z tragédií uplynulého století, na miliony padlých obětí světových válek. Nedostáli jsme závazkům, které jsme na sebe jako Společenství národů vzali, zrazujeme touhy po míru a naději jednotlivých národů a mladých lidí. Roznemohli jsme se žádostivostí, uzavřeli jsme se do svých nacionalistických zájmů, zatvrdili jsme se svou lhostejností, paralyzovali se egoismem. Zalíbilo se nám ignorovat Boha, žít ve svých lžích, živit svou agresivitu, utiskovat lidské životy a hromadit zbraně. Přitom všem jsme zapomněli, že jsme ochránci svého bližního, ochránci společného domova světa. Válkou jsme zpustošili zahradu Země, hříchem jsme zranili srdce našeho Pána, který si přeje, abychom si byli navzájem bratry a sestrami. Vůči všem a vůči všemu jsme se stali netečnými, s výjimkou svého já. Se zahanbením voláme: Odpusť nám, Pane! Uprostřed bídy hříchu, vyčerpanosti a slabosti, tajemství nespravedlnosti zla a války, nám ty svatá Matko, opakuješ, že Bůh nás neopouští, naopak na nás stále láskyplně hledí, v touze odpustit nám, pomoci nám znovu vstát. Vždyť nám daroval Tebe a ve Tvém Neposkvrněném srdci vytvořil útočiště pro církev a pro lidstvo. Byla jsi nám dána z Boží dobroty, abys nás těch nejdrsnějších zvratech dějin vedla za ruku. Utíkáme se proto k tobě, tlučeme na dveře tvého srdce my, tvé milované děti, za kterými se neúnavně v každé době vydáváš a zveš je, aby se obrátily. Přijď na pomoc v této temné hodině a povzbuď nás. Zopakuj každému z nás: „Cožpak tu nejsem já, tvoje matka?“ Ty dokážeš zlomit okovy našeho srdce, strhnout hradby naší doby. V tebe vkládáme svou důvěru. Máme jistotu, že zvláště ve chvíli zkoušky neodmítneš naše úpěnlivé prosby a přispěcháš nám na pomoc. Tak tomu bylo i v Káně Galilejské, kdy jsi uspíšila hodinu Ježíšova zásahu a ukázala tak světu jeho první znamení. Když se svatební slavnost proměnila ve smutek, řekla jsi: „Už nemají víno“ (Jan 2,3). Pověz to znovu Bohu, Matko, protože víno naší naděje se vyprázdnilo, radost pohasla, bratrství se rozptýlilo. Provinili jsme se proti lidskosti, poničili jsme mír. Stali jsme se schopnými jakéhokoli násilí, jakékoli destrukce. Naléhavě potřebujeme tvou mateřskou pomoc. Přijmi tedy, Matko, tuto naši úpěnlivou prosbu. Hvězdo mořská, nedopusť, abychom ztroskotali v bouři války. Archo nové úmluvy, buď inspirací našim plánům a cestou ke smíření. Země Nebe, přiveď na svět znovu Boží svornost. Uhas nenávist, umlč mstu, nauč nás odpuštění. Osvoboď nás od války, uchraň svět jaderné hrozby. Královno růžence, oživ v nás touhu po modlitbě a po lásce. Královno lidské rodiny, ukaž národům cestu bratrství. Královno míru, získej světu mír. Kéž tvůj pláč, Matko, pohne naším zatvrzelým srdcem. Slzy, které jsi pro nás vylila, ať dají znovu rozkvést tomuto údolí, které spálila naše nenávist. I když řinčení zbraní neutichá, tvá modlitba ať nás dovede k pokoji. Svou mateřskou dlaní se dotkni všech trpících, všech, kdo prchají uprostřed bombardování. Ve své mateřské náruči potěš ty, kdo jsou nuceni opustit svůj domov, svou zem. Tvé bolestné srdce ať v nás probudí soucit a pomůže nám otevřít naše domovy, abychom se ujali zraněných a odvržených lidí. Svatá Boží Matko, stojící pod křížem, Ježíš pohleděl na učedníka stojícího vedle tebe a řekl ti: „Hle, tvůj syn“ (Jan 19,26). Svěřil ti tak každého z nás. Učedníkovi, a v něm každému z nás, řekl: „Hle, tvá matka“ (verš 27). Matko, toužíme tě nyní přivést do svého života a do svých dějin. Lidstvo, zničené a ztrápené, stojí pod křížem spolu s tebou. Chce se svěřit tobě, skrze tebe se zasvětit Kristu. Ukrajinský národ a ruský národ tě s láskou uctívá, k tobě se utíká. Pro ně, a pro všechny národy ničené válkou, hladem, nespravedlností a bídou, zní tlukot tvého srdce. Matko Boží a Matko naše, proto se svěřujeme tobě a zasvěcujeme tvému Neposkvrněnému srdci nás samotné, církev a celé lidstvo, zvláště Rusko a Ukrajinu. Přijmi tento náš úkon, který vykonáváme s láskou a důvěrou, dej, ať skončí válka, zajisti světu mír. Tvé „ano“, které jsi ze srdce vyslovila, otevřelo brány dějin Knížeti pokoje. Věříme, že skrze tvé srdce se znovu vrátí mír. Tobě proto zasvěcujeme budoucnost celé lidské rodiny, potřeby a očekávání lidí, úzkosti i naděje světa. Skrze tebe ať se na zemi rozhostí Boží milosrdenství a pokojný tep míru začne znovu pulsovat v našich dnech. Ženo, která jsi opakovala své „ano“, na kterou sestoupil Duch Svatý, uveď nás do Božské harmonie. Ty, která jsi životodárným pramenem naděje, napoj naše žíznívá srdce. Ty, která jsi utvářela Ježíšovo lidství, učiň z nás tvůrce společenství, ty, která jsi kráčela po našich cestách, doveď nás na stezku pokoje. Amen

Pozvánka pro legionáře comitia Mariiny legie v Olomouci

Na pouť k Božímu milosrdenství v chrámu sv. Mořice v Olomouci

V neděli 24. dubna 2022 

Ve 14.30 hod. modlitby k Božímu milosrdenství

a v 15 hod. MŠE SVATÁ

       SRDEČNĚ  ZVEME VŠECHNY  LEGIONÁŘE

POZVÁNKA NA ACIES COMITIA MARIINY LEGIE V OLOMOUCI „ PANNA NEPOSKVRNĚNÁ, PROSTŘEDNICE                                        VŠECH MILOSTÍ “

Srdečně zveme všechny legionáře Mariiny legie na Acies , které se bude konat v sobotu 26. 3. 2022 v kostele sv. Mořice v Olomouci ,          začátek v 9 . OO hod. 

Po modlitbách z tessery bude slavnostní mše sv. a všichni legionáři obnoví slib Panně Marii. 

Na závěr se sejdeme v setkávárně ve farním domě ke společnému agapé.   

Setkávárna je  v domě naproti kostela a pohoštění bude v přízemí.

Srdečně zvou důstojníci comitia ML v Olomouci. 

V Olomouci 15.3.2022

Richard Čemus

Před mnoha lety ještě jako bohoslovci jsme projížděli Paříží. Bylo přání alespoň nahlédnout do Notre-Dame. Těžko jsme se ale do gotické katedrály dostávali. Byla plná většinou mladých lidí, kteří seděli všude, i na kobercích na zemi, zatímco doznívaly tóny mohutných varhan. Není to s tou církví až tak špatné, když je v kostele takový nápor, pomyslel jsem si. Pak ale varhany dozněly, mladí se začali zdvihat a brzy byla katedrála prázdná. Tu cinkl zvonec a začala mše svatá. Pochopil jsem, že to předtím, co přilákalo takové davy, byl pouze koncert!

Ta vzpomínka se mi vybavila při čtení nedělního evangelia, Marek (Mk 2,1-12) líčí, jak Ježíš zavítal opět do Kafarnaum. Sotva se proslechne, že je doma, proudí tam lidé a on k nim promlouvá. Brzy je dům doslova obležen. Tu přinášejí čtyři muži ochrnulého na nosítkách. Nemohou se dostat dovnitř, vylezou tedy i s nemocným na střechu, odkryjí ji a otvorem spustí dolů lehátko, na kterém postižený ležel, přímo před Ježíše.

Snažím se to přenést do současnosti. Dnes by musel člověk asi nejdříve zatelefonovat, či poslat sms-ku, je-li pravda, že slovutný léčitel přijímá. Zněla-li by odpověď, že dům je už plný a z bezpečnostních důvodů se neradí tam chodit, vysvětlilo by se postiženému, že to zkrátka nejde. S Ježíšem by se nesetkal a zázrak by se nekonal.

Jenže hrdina z evangelia a jeho přátelé se takhle neptali. Prostě šli! A nenechali se ničím a nikým odradit. Aby se setkání uskutečnilo, rozebrali Pánu Ježíši dokonce i střechu nad hlavou. Něco tak bláznivého udělá jen člověk v takovém průšvihu, ze kterého jediné východisko je zázrak. Musí se prostě něco stát, něco nového, originálního, plného fantazie, jakou má pouze ten, kdo trpí, nebo miluje. (Ještě trochu víc, než měl jeden bohatý zamilovaný mladík, který nechal sypat růže z helikoptéry na dům své vyvolené.)

Text 43. kapitoly Knihy Izaiáš (tzv. Deuteroizaiáš) je svědectvím takové velké fantasie: v babylonském zajetí prorok povzbuzuje sklíčené Izraelity k naději na odpuštění starých vin, za které pykají a naději na návrat ze zajetí domů. (Iz 43,18-19.21-22.24b-25) Toto praví Hospodin: „Nevzpomínejte na věci minulé, nedbejte na to, co se dávno stalo! Hle, já dělám věci nové, teď již vzcházejí, což to neznáte? Cestu vytvořím na poušti a řeky na neschůdných místech…“

V Markově líčeni toho, jak spustili před Ježíše ochrnulého, jakoby se zhustila zkušenost Izraele s Bohem, který činí divy pro svůj lid. Nemocný se spusti před Ježíše s tak odzbrojující důvěrou, že Jej pohne nasadit svou božskou moc. Ježíš neudělá ovšem to, nač přítomní čekají, ale něco, na co jejich představivost nestačí: odpustí postiženému hříchy. To přece nečiní, než Bůh! Ano! Že se Bůh vtělil v člověku Ježíši, je ten největší div. Vrátit fyzické zdraví chromému není proti tomu nic: „Abyste však věděli, že Syn člověka má moc odpouštět na zemi hříchy…pravím ti, vstaň, vezmi své lehátko a jdi domů!“ Ochrnulý vstal, ihned vzal lehátko a přede všemi odešel.“

„Něco takového jsme ještě nikdy neviděli,“ vykřiknou ve svém překvapení kolemstojící. Ano, Boží zásah do lidského života není nikdy jen něco, „co už tady bylo“, ale něco nevídaného, nového, co budí úžas. Ježíš neléčí nemoci, léčí člověka, od duše po tělo. Jsou lidé, kteří tak psychicky strádají, že bolest somatizují. Hříšný člověk, neschopný radosti ze života, je jakoby připoután na lůžko vlastních zranění. Potká-li ale Pána života, je ochoten přijmout a darovat odpuštění. Uzdravení pak nabývá svůj nejvlastnější smysl jako stvrzení zazraku víry. Vírou člověk slyší Boha říkat „ano“ k jeho životu a ne ke všemu, co mu škodí, bere životní sílu, odčerpává naději.

„Bůh je věrný, píše apoštol Pavel (2 Kor 1, 18-20). „Všechna Boží zaslíbení našla v něm svoje ‚ano‘. Proto skrze něho voláme ‚amen‘ k Boží slávě. Bůh upevňuje nás i vás, abychom byli vždycky spojeni s Kristem: posvětil nás, vtiskl nám svou pečeť, a tak nám vložil do srdce Ducha jako záruku.

A přesto jsme jak dav v pařížské katedrále. Nadchneme se pro vznešené tóny varhan, jež povznášejí ducha vzhůru k nebi, a zapomínáme, že v Kristu sestoupil Bůh k nám na zemi. Kéž nám vznešená hudba otevře uši, abychom zaslechli, že „Ježíš je doma a promlouvá k nám“ a dává se nám ve chlebě a víně. Zaplníme pak jistě opět jeho dům a kdo se tam nevejde, rozmontuje třeba i střechu. Tu kuráž spustit se přímo před Pána dostaneme, až nám dojde, v jak velkém jsme průšvihu.

v Olomouci 16.2.,2022

přečtětě si, prosím, Allocutio otce Františka Dobeše na téma - Pán tě potřebuje.

otec František nám posílá své Allocutio, které pronesl na brněnském zasedání Comitia. Doporučuji k přečtení. Povzbudí Vás. Váš admin.

konečně dorazila česká mutace našeho časopisu Regina Legionis č. 4. Přečtěte si ji v oddílu "Regina Legionis". Váš admin.

přečtěte si Allocutio otce Františka, které přednesl na schůzce Comitia

v Olomouci. Děkuji. Váš admin.

dostali jsme ze Slovenska 4.číslo časopisu "Regina legionis", v němž si kromě jiných článků můžete přečíst  o návštěvě papeže Františka na Slovensku a řadu zajímavých postřehů z oslav 100. výročí založení Mariiny Legie v Rakousku i na Slovensku.

po dlouhé době nám otec František posílá toto allocutio. Prosím, přečtěte si ho v oddíle "Allocutio". Váš admin.

Milí legionáři,

      Protožem nemáme stránky pro fotografie (loni vypršela platnost programu), musím dávat fotky, které se nám podaří vyfotit tam, kde to jde. V tomto případě do kolonky časopisu " Česká Regina Legionis". Tak se tam podívejte, jsou tam obě, které mi sestra Ševčíková poslala. Admin.

Nadešel onen okamžik, kdy po strašně dlouhé době posílá nám otec František Dobeš své Allocutio. Přečtěte si jej, prosím, a popřemýšlejte nad ním. Co bychom jako legionáři mohli pro utišení hladu mnohých udělat. Váš admin.

 přišlo nové číslo časopisu "Regina legionis" ve slovenštině. Děkujeme za něj Julce Ševčíkové, která nám je poslala. Přečtěte si jej v oddílu "česká Regina legionis". Váš admin

Přečtěte si, prosím, nové číslo časopisu Regina legionis ve slovenském vydání. Sestra Julka Ševčíková ném ho posílá pro povzbuzení a poučení.Váš admin.

se objevilo a je mou velkou radostí, že Vám ho mohu nabídnout ke čtení. Prosím, přijměte jej s láskou a vděčností v této těžké době covidu a přečtěte si jej. Váš admin.

V této stísněné covidové době nám cestu k Bohu ukazuje skrze Pannu Marii také náš časopis Regina legionis. Přečtěte si, prosím, první letošní číslo z pera Julky Ševčíkové ve slovenské mutaci. Váš admin.

po přestálých utrpeních, s nimiž byla spojena nemožnost se setkávat v presidiích a ve větších společenstvích, dostáváme se, díky Bohu, k dalšímu pokračování práce v Mariině Legii. Přečtěte si, prosím, nové číslo Reginy Legionis, které posílá Miladka Jelínková. Váš Admin.

je uloženo ve složce "Regina  legionis". Přečtěte si ho. Váš admin.

chci vás všechny upozornit na to, že obě přednášky otce Františka Dobeše na letošní Zimní škole v Brně si můžete přečíst a zamyslet se nad nimi v sekci "duchovní čtení". Admin.

POZVÁNÍ DO BRNA

na

26. ZIMNÍ ŠKOLU MARIINY LEGIE ve dnech 14. a 15. února 2020

MHD – od nádraží ČD tramvají číslo 25, směr Technologický park, výstup na stanici Grohova ulice

Pátek 14.2. 2020 ubytování přespolních v Církevním domově mládeže, Grohova 10/12, Brno

16:00 – 20:00 hodin příjezdy a ubytování přihlášených

od 19:00 ve společenské místnosti domova mládeže setkání a malé Agapé

***

Program v kostele svaté Rodiny, Grohova ulice 16, Brno:

Sobota 7:20 úvodní modlitby Tessery, růženec, Catena, závěrečné modlitby

8:00 – 8:40 mše svatá

8:45 – 9:30 snídaně

9:35 – 10:35 I. přednáška

10:50 – 11:50 II. přednáška

11:50 – 12:45 Anděl Páně a oběd

12:50 – 13:50 zprávy z komitia Olomouc a z komitia Praha

14:00 III. přednáška

14:30 adorace a svátostné požehnání

diskusní sdílení ve skupinách, ukončení Zimní školy

Hostem bude sestra Vilemina Schmauz ze senátu ML ve Vídni.

Přednášející: P. František Dobeš, plk.gšt. v.v. Ing. František Valštýn.

Další informace: nocleh 220,- Kč / os. /noc

Strava sobota: snídaně 55,- oběd 80,- večeře – balíček 78,- Kč (vydává se při obědě)

***

Manipulační poplatek na úhradu nákladů Zimní školy 20,- Kč na osobu.

Za Vaši štědrost Pán Bůh zaplať.

protože se mi konečně podařilo vložit sem do rubriky "Regina legionis" slovenskou mutaci našeho časopisu, odporučuji ho Vám všem k přečtení. Jsou tam zajímavé věci. 

   Přeji Vám všem požehnaný Nový rok, moře Božího požehnání, pevné zdraví a přímluvu naší nebeské Matky, Panny Marie. Váš administrátor.

psát na osobním PC, vkládám adventní Allocutio otce Františka až dnes.

Přesto si ho přečtěte; je zajímavé. Admin.

Kdo chcete přijít a podpořit znovuvztyčení Mariánského sloupu

v Praze, přijďte 3.11. 2019 v 11 hod. do Týnského chrámu před Týnem. Ostatní se dovíte tam. Admin.

                                                      Poděbrady, Svatý týden 2019

Drazí bratři a sestry v Kristu a Panně Marii,

srdečně Vás zdravím v Kristu ukřižovaném. "Teď sice pro Vás trpím, ale raduji se z toho, protože tím na svém těle doplňuji to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap; má z toho prospěch jeho tělo, to je Církev." (srov. Kol. 1, 24) Sv. apoštol Pavel nám dosvědčuje, že každý z nás má příležitost spolupodílet se na díle vykoupení. Muž bolesti Ježíš Kristus vzal na sebe některé důsledky dědičného hříchu i našich osobních hříchů: bolest a smrt. Ve svém utrpení byl vystaven nezřízeným vášním lidí od Kaifáše počínaje a lůzou konče. Ani Pilát není bez viny.

   Vášně jsou smyslová tělesná hnutí, samy o sobě nejsou ani dobré ani špatné. Špatnými se stávají, když dovolíme, aby zastřely rozum osvícený vírou, a tak nás ovládly. Pak je nazýváme nezřízenými vášněmi. Vášně hýbou světem. V dobrém jako u Krista i ve špatném jako např. u zástupu zfanatizovaného vychytralými vůdci židovského národa během odsouzení Krista. Nezřízené vášně jsou i dnes hybnou silou k manipulaci druhých. Prosme Pána, ať zvládneme mít své vlastní vášně pod kontrolou. Pána také prosme, abychom měli odvahu i sílu spolupodílet se na Jeho díle Vykoupení - každý máme svou Golgotu. Jinudy pro nás cesta do nebe nevede.

     Kéž Zmrtýchvstalý proměňuje nás i ostatní do souladu s Božím řádem. Vždyť hlavním cílem každého člověka je osobní svatost, a to je oslava Boha.

Rád Vám i Vašim drahým žehnám na Vaší cestě ke svatosti.

P. Filip M.

NEUVĚŘITELNÁ SKUTEČNOST

Nositel Nobelovy ceny, profesor Dr.Alexis Carrel, nazývá modlitbu nejsilnější formou energie. Podle jeho názoru je to stejně velká síla jako gravitace. Známý americký vědec a výzkumník Dr.N.J. Stowell při jednom neuvěřitelném objevu změřil sílu modlitby. Říká: „Byl jsem cynický ateista, přesvědčený, že Bůh není nic jiného než výplod lidského mozku. Nemohl jsem věřit v nějakou živou božskou bytost, která by nás všechny milovala a měl nad námi moc.“

Jednoho dne pracoval ve velké patologické laboratoři na klinice. Jejich úkolem bylo změřit vlnovou délku a sílu záření lidského mozku. Zjistit, co se tam děje ve stádiu, když končí život a přichází smrt. „Vybrali jsme ženu, která umírala na rakovinu mozku. Věděla to i ona. Duševně a psychicky byla překvapivě v pořádku, i když její fyzický stav byl velmi špatný. Byla věřící. Krátce před jejím úmrtím jsme u ní na pokoji instalovali vysoce citlivý přístroj, který nám měl ukázat činnost v mozku v průběhu posledních minut života. Na postel jsme umístili též malý mikrofon, abychom mohli slyšet její slova, pokud ještě vůbec bude projevovat známky života. Byli jsme ve vedlejší místnosti. Pět střízlivých vědců. Plni očekávání a vnitřního napětí jsme stáli před svými přístroji. Ručička byla na nule a mohla se vychýlit do 500 pozitivní hodnoty doprava a 500 negativní hodnoty doleva.“ Nějaký čas před popisovanou událostí bylo provedeno s tímto přístrojem měření vysílání jedné radiostanice, jejíž program šel do éteru silou 50kW. Šlo o zprávu, která musela oběhnout okolo celé zeměkoule. Měřením tehdy zjistili 9° plusovým směrem stupnice. Všechno nasvědčovalo tomu, že nastaly poslední chvíle pacientky. Najednou zaslechli, jak se začala modlit a velebit Boha. prosila Ho, aby odpustil všem lidem, kteří jí v životě ublížili. Děkovala Mu za sílu, která ji provázela životem, a také za jistotu, že bude patřit Kristu. Vyjadřovala všechnu svou lásku k Ježíši, lásku, která se nezmenšila ani jejím utrpením. V okamžiku, když mluvila o odpuštění svých hříchů, podle Vykupitele Ježíše Krista, z ní sálalo nesmírné štěstí. Otřeseni jsme stáli před svým přístrojem a téměř jsme zapomněli na to, co jsme vlastně chtěli prozkoumat. Hleděli jsme na sebe aniž bychom se styděli za slzy. To, co jsem slyšel, na mně tak zapůsobilo, že jsem plakal jako dítě. Naráz – umírající se ještě modlila – jsme slyšeli nějaké klepání. Když jsme se podívali na přístroj, viděli jsme, že ručička ukazovala 500 stupňů poztivně a neustále narážela na nejvyšší hranici měření. Objevili a změřili jsme neuvěřitelnou skutečnost. Mozek umírající ženy obracející se k Bohu vyvinul 55 krát větší sílu, než jsme naměřili v průběhu vysílání té světové radiostanice.“ Později se domluvili, že udělají trochu jiný pokus. Po přípravě přístroje přemluvili sestřičku, aby nějakým způsobem vyprovokovala jednoho pacienta. Ten reagoval hrubými slovy a nadávkami též na Boha. A opět o začalo v přístroji klepat. Zhrozili se, když zjistili, že ručička se nachází též na 500°, ale negativních. „V té chvíli se zhroutil můj ateistický názor na svět. Stál jsem před tváří Vševědoucího. Moje nevíra se mi stala úplně směšnou. Když jsem chtěl být vůči sobě poctivý, nemohl jsem před pravdou zavírat oči. Naučil jsem se věřit v Ježíše Krista jako ve svého Spasitele, Vykupitele.“

Při zkoumání délky mozkových vln Dr. Stowell zjistil obrovské rozdíly. Ty jsou stejně tak individuální, jako otisky prstů. Kdesi se zaznamenává dobro, které činíme i zlo, které pácháme.

přeloženo z M Rosa/máj 1997, str. 3

1) Usmívej se, křesťan je vždy radostný!
2) Děkuj (i když nemusíš)
3) Řekni druhému, že ho máš rád
4) Radostně pozdrav lidi, které potkáváš každý den
5) Vyslechni povídání druhého bez posuzování, s láskou
6) Zastav se, abys pomohl. Buď pozorný k tomu, který tě potřebuje
7) Povzbuď někoho
8) Uznej úspěchy a kvality druhého
9) Odděl to, co nepoužíváš a daruj to potřebnému
10) Pomoz někomu, aby si mohl odpočinout
11) Napomeň s láskou, nemlč ze strachu
12) Buď jemný a citlivý k těm, které máš kolem sebe
13) Ukliď nebo vyčisti nějaký nepořádek doma
14) Pomoz druhému překonat jeho potíž
15) Zatelefonuj nebo navštiv své rodiče (nebo někoho osamělého)

Vážení legionáři,

     pokud si chcete přečíst přednášku p. Valštýna o Velehradském palladiu, je tato přednáška v kolonce "Regina Legionis" . Tato přednáška byla na letošní Zimní škole v Brně. Váš admin.

25. Zimní škola Mariiny Legie ve dnech 8. a 9. února 2019 v Brně

Zimní škola Mariiny legie, pořádaná Comitiem Olomouc a Curií Brno , se konala v Církevním domově mládeže na Grohově ulici 10/12,Brno ve dnech 8. a 9. února 2019.

Přihlášených bylo 38 legionářů ,

přednášeli P. Marek Dunda, plk.gšt.v.v. Ing.FrantišekValštýn.

Duchovní záštitou byli P. František Dobeš, P. Pavel Kolář a P. Josef Večeřa .

Hosté letošní ZŠ: s. Vilemína Schmaus z Vídně ,zástupkyně Senátu ML,

s.Irena Fajmanová z presidia ve Staré Boleslavi, s. Pagáčová z presidia v Kolíně, s.Martina Prokešová z presidia v Praze-Úvaly a další.

Část legionářů přijela již v pátek 8.2., ubytovala se v Církevím domě a strávili pěkný večer při předávání zkušeností s legionáři z Kurie Brno, kteří pro ně a pro tuto příležitost připravili agapé.

Sobotní program byl zahájený modlitbami z Tessery v kostele sv. Rodiny ,Grohova 16. Po nich pak následovala mše svatá, kterou celebroval P. Pavel Kolář,koncelebroval P.František Dobeš. Po mši svaté v jídelně Domova mládeže byla připravena snídaně , po níž následoval další program.

Dopolední přednáška duchovní obnovy: Zkušenosti s evangelizací na Jižní Moravě , kterou přednášel P.Marek Dunda. V průběhu přednášky jsme získali informace také o počátcích a úspěších tiskového apoštolátu v Domě Maxmiliánum,kde probíhá tisk brožurek, knih a časopisu Milujte se. Měli jsme možnost tiskoviny si prohlédnout a také zakoupit.V 11,50 hodin byla modlitba Anděl Páně a následně oběd. Odpolední přednáška duchovní obnovy: Velehradské Palladium z r.1919, Matka UNIE- Velehrad. Přednášel plk.gšt.v.v.Ing.František Valštýn, který Velehradské Palladium uvedl v kontextu historických, společenských a politických událostí po 1. světové válce a po vzniku 1. republiky Československa. Druhá část přednášky se týkala popisu jednotlivých postav ,nápisů a ozdobných částí Palládia a jejich významu. Závěrečná část se týkala historie Unie-sjednocení katolíků s pravoslavnými křesťany v Duchu Brestské unie ,která byla uzavřena a ratifikována 6.10.1596. Unie byla podepsána ve Vatikánu dne 23.12.1595 před papežem Klementem VIII. Což byl počátek tzv.uniatské, či řeckokatolické církve.

V levém dolním medailonku Palladia je zobrazen svatý Josafat Kuncevič,arcibiskup běloruského Polocku ,který za myšlenku sjednocení katolíků s pravoslavnými křesťany v duchu Brestské unie dne 12.11.1623 ve Vitebsku položil svůj život.

Po přednáškách byl protor na dotazy. Představení nové prezidentky Comitia Olomouc MUDr.Jarmily Ševčíkové.

Plánovaná adorace a požehnání nebylo pro předčasný odjezd P. Pavla Koláře.

Následovala diskuze a ukončení ZŠ Mariiny legie s pozváním na Letní školu v Praze a Zimní školu v Brně v r. 2020.

Zápis dne 28.2.2019 zapsala : MUDr. Jarmila Ševčíková

snad to někteří z Vás viděli, ale to není důležité. Dostal se mi do rukou dvoudílný dokumentární film s názvem Ave Maria, který byl natočen v loňském roce( 2018). Film je pro ctitele Matky našeho Spasitele velmi emotivní, průvodní slovo napsal P. M. Stajner, nemocný kněz, upoutaný na lůžko snad 14 let a je plný světových událostí, o kterých se normálně nedozvíme, protože se to "nehodí", aby to "seriozní media vysílala".

https://drive.google.com/file/d/1IBGbFyzwgG_L4oi_79xMa93wHM85oZrC/view?ts=5c1e75eb

https://drive.google.com/file/d/1mq3NodADR_4n5CnRpV7z4nC_jXgoKrlo/vie

https://drive.google.com/file/d/1mq3NodADR_4n5CnRpV7z4nC_jXgoKrlo/view?ts=5c1e79ee

Stačí zkopírovat jednotlivé adresy do vyhledávače a pak ( pokud se to nerozběhne samo od sebe) kliknout a sledovat. Bůh Vám žehnej. Admin.

Prezident Comitia: MUDr. Jarmila Ševčíková, PD Olomouc

Tajemník Comitia: Ing. Renata Fritscherová, PD Senice na Hané

Viceprezident Comitia: Alice Nyilasová, PD Olomouc

Pokladník Comitia: Marie Mikelová, PD Olomouc

Volby se uskutečnily za přítomnosti duch. vůdce P.Františka Dobeše 8. ledna 2019 a zástupce SenátuVídeň (Rakousko) Vilemíny Schmaus.

Novoroční přání:

Tři věci se snaž ovládat: své nálady, svůj jazyk, své chování.

Tři věci se snaž posilovat: svou odvahu, svou laskavost, svou vlídnost k bližním.

O tři věci usiluj pro sebe i pro druhé: o zdraví, o veselou mysl, o dobré přátele.

Třech věcí se chraň: tvrdosti srdce, přecitlivělosti, nevděčnosti.

Tři věci bys měl/a obdivovat: přírodu, děti, staré lidi.

Tři věci bys měl/a rozdávat: almužnu chudým, útěchu trpícím a pochvalu těm, kdo si to zaslouží.

Váš otec František Dobeš, duchovní vůdce Comitia Legio Mariae, Olomouc.

Mariina legie

Aby byl Bůh ve světě víc milován!

1. Ve Francii žil v 17. století sv. Ludvík Maria z Monfortu. Byl kněz, lidový misionář a velký ctitel P. Marie. Byl velmi ctěný, ale také opovrhovaný a pronásledovaný.

2. Sv. Ludvík napsal „Pojednání o pravé zbožnosti k Nejsvětější Panně Marii“ a předpověděl budoucnost legie mužů a žen, kteří přijmou boj proti Zlému.

3. 1918: Frank Duff, státní zaměstnanec a soukromý tajemník národního irského hrdiny Michaela Collinse, studoval toto pojednání o Opravdové mariánské úctě tak dlouho, až pochopil obsah a chtěl ho převést do skutečnosti.

4. Zatímco kolem Dublinu vypukly velké požáry, shromáždila se skupina stejně smýšlejících věřících 7. září 1921. Po vzývání svatého Ducha a modlitbě růžence uvažovali o tom, co by mohli udělat, aby byl Bůh ve světě víc milován.

5. Tak jako P. Maria, chtějí lidem přinést Ježíše. V tomto okamžiku netuši, že právě teď založili celosvětovou organizaci Mariina legie.

6. Poznali velkou bídu prostitutek a získali děvčata z jednoho vykřičeného domu pro exercicie. Všech 30 přišlo a už se nechtěly vrátit na místo své bídné existence.

7. Legionaři se dávají okamžitě do práce a otevírají dům pro tyto dívky. Tento dům, spolu s dalším domem pro muže – bezdomovce, vedou legionáři až dodnes.

8. Povzbuzeni tímto úspěchem, odvážili se do Monto, největší evropské čtvrti prostitutek té doby. V r. 1925 byla čtvrť s pomocí Mariiny legie uzavřena.

9. Dnes se setkávají 3 milióny aktivních členů každý týden ve svých farnostech.

Při setkání, které je zarámováno modlitbami, přemýšlejí, kde by mohli pomoci a hovoří o vykonané práci.

10. Deset milionů modlících se členů přispívají v pozadí svými modlitbami k apoštolským úlohám legionářů a tito se o ně pravidelně po duchovní stránce starají.

11. Legionáři na celém světě jdou krok za krokem za prostitutkami, závislými na drogách, bezdomovci a lidmi v jiných těžkých životních situacích a pečují o ně.

12. Z pověření kněze navštěvují cíleně lidi nebo dělají návštěvy ode dveří ke dveřím. Cílem je: nikoho nevynechat a každého seznámit s evangeliem.

13. Děti i dospělí jsou připravováni ke svátostem a případně dále provázeni na cestě víry.

14. Při pravidelných setkáních v Patricijských skupinach, kde se mluví o víře a katechezi, zkoušejí legionáři prohloubit náboženské znalosti obyvatelstva.

15. Legionáři také vedou skupiny dětí a mládeže. Zkoušejí v nich roznítit lásku k Ježíši a P. Marii.

16. Také při pouličním apoštolátu se snaží zapálit v lidech jiskru, která s Boží milostí může vést k živé víře.

17. Je jedno, jak byla přidělená úloha splněna, úspěšně nebo se zdánlivým neúspěchem, legionáři o těchto úkolech podávají zprávu na každotýdenním setkání skupiny, kde se opět společně modlí a radí se.

18. Jeden princip platí u Mariiny legie vždycky: při misijní činnosti nikoho nevynechat a snažit si každého pokřtěného a biřmovaného přivést k poznání, že by mohl i on být apoštolem.

19. Při tom všem je velkou pomocí zázračná medailka. Otevírá dveře, abychom lidem mohli s Marií přinést Ježíše. Zkuste to sami!

20. A tak bychom mohli spolu s Frankem Duffem zvolat slova našeho Pána Ježiše Krista: „Jděte do celého světa a hlásejte všem bytostem Evangelium“

  Elisabet Ruepp

Elisab

Ve dnech 2. a 3. února 2018 se konala v Církevním domově mládeže, Grohova ul. Brno 24. Zimní škola Mariiny legie, pořádaná Komitiem Olomouc a Kurií Brno.

Přihlásilo se téměř 50 legionářů, někdo možná přišel navíc, někteří se z různého důvodu nedostavili. S radostí jsme přivítali účast 4 leginářů z Kurie Trnava. Přesto, že zástupců z Kurie Praha bylo tentokrát méně, byla účast uspokojivá. Program byl stanoven stejně jako v předchozích letech.

Část legionářů přijela již v pátek, aby se ubytovala v Církevím domě a pak strávili pěkný večer při předávání zkušeností s legionáři z Kurie Brno, kteří pro ně a pro tuto příležitost připravili malé agapé.

Sobotní program byl zahájený modlitbami z Tessery. Po nich pak následovala mše svatá, kterou celebroval P. František Dobeš a P. Pavel Kolář. Po mši svaté jsme se přesunuli do jídelny Domova mládeže, kde po snídani probíhal další program. První 2 přednášky přednesl opět p. Ing. František Valdštýn, který vždy poutavě skloubí historii světskou a křesťanskou.. Jeho přednášky měly opět vysokou úroveň.

Tentorkrát se zhostil přiblížení a poznání tradice oslav obrazu Panny Marie Svatotomské, ochránkyně Brna, zvaného Palladium města Brna. Nejdříve nás seznámil s historií obrazu. Podle legendy jde o ikonu, kterou namaloval apoštol Lukáš (tzv. Svatolukášské Madony), k níž mu modelem seděla Panna Maria s Ježíškem. Ikonu uctívanou v Jeruzalémě ze Svaté země do Konstantinopole přivezla snad římská císařovna Helena.. Císař Konstantin měl darovat obraz milánskému biskupovi, který ho uložil roku 326 v kostele nedaleko Milána. Později byl přemístěn do kostela sv. Eustorgia v Miláně. Odtud ho při plenění města někdy mezi lety 1158–1162 jako válečnou kořist odvezl císař Fridrich I. Barbarossa. Od něj ikonu za opakovanou vojenskou pomoc dostal český král Vladislav II, který ji uložil v královské klenotnici v bazilice sv. Víta v Praze. Roku 1350, markrabě Jan Jindřich , bratr císaře Karla IV., založil v Brně klášter augustiniánů-eremitů s rodovým pohřebištěm markrabat. Karel IV. mu roku 1356 obraz daroval. Pro obraz byla vystavěna zvláštní kaple, honosně přestavěná v polovině 17. století. Mezi lety 1401–1402 byla do spony na prsou Panny Marie vsazena relikvie ze závoje Panny Marie, potřísněného Kristovou krví. Ikoně bylo již od 14. století přičítáno mnoho zázraků, mezi jinými záchrana Brna proti mnohonásobné přesile Švédů roku 1645, ochrana před morovou epidemií roku 1713, před obléháním Brna pruskými a saskými vojsky roku 1743 a mnoho uzdravení, jež jsou popsána v latinských spisech Gemma Moraviae a Conchylium marianum z roku 1736. Madona byla proto nazývána Divotvůrkyně, řecky Thaumaturga. V letech 1735 - 1736 dal převor brněnských augustiniánů Ondřej Zirkl obraz vsadit do stříbrného rámu a vyzdvihnout na nový stříbrný oltář, Při ceremoniálu papežské korunovace dne 10. května 1736 obraz zlatými korunkami slavnostně korunoval olomoucký biskup a kardinál Wolfgang Habnnibal von Schrattenbach jako třetí mariánskou ikonu v českých zemích. Za josefinských reforem roku 1783 byli augustini nuceni přemístit svůj klášter i s Madonou do kostela Nanebevzetí Panny Marie zrušeného kláštera cisterciaček na Starém Brně, kde je zázračná madona uctívána dodnes na hlavním oltáři. Obraz (ikona) představuje polofiguru Panny Marie v tmavě modrém plášti s pokrytou hlavou , s desénem ze zlatých pruhů a z rovnoramenných zlatých křížků. Na krku má vsazenou kosočtverečnou sponu s relikvií v zasklené schránce s popiskou na pergamenovém pásku. Madona gestem pravé ruky věřícím "ukazuje cestu", upozorňuje na Ježíška, respektive pobízí nás k jeho uctívání. Na levé paži drží Ježíška v podobě vzrostlého dítěte, oblečeného do dlouhé zřasené tuniky. Ježíšek pravou rukou žehná a v levici drží svitek textu (zákon - logos). V horních rozích obrazu jsou vytlačeny řecké zkratky slov MP Matka Boží (Mater theotokos). Obraz vznikl kopírováním starší předlohy, pravděpodobně ve 2. třetině 13. století nebo až po roce 1261; je namalovaný temperou na dřevěné desce, kterou tvoří tři prkna, dvě lipová a jedno topolové, spojená svlaky. Pozadí obrazu má křídový podklad, bylo zlacené a svatozáře ryté. Obraz byl v minulosti vícekrát opravován, přemalován, pozadí bylo již v gotické době překryto stříbrným či zlatým příkrovem a do svatozáře Madony vsazeno 12 hvězd. Tato výzdoba byla uloupena za třicetileté války. Dřevěný rám byl do barokního stříbrného druhotně oříznut. Dnešní rozměry obrazu jsou 86 x 50 cm, původní zlaté korunky Madony a Ježíška byly v 19. století nahrazeny kopiemi z pozlacené mědi s barevnými skleněnými kameny, a na rám zavěšen zlatý náhrdelník. K opravám došlo například k papežské korunovaci roku 1736 nebo ke stému výročí korunovace roku 1836. Celý stříbrný oltář prošel generální opravou v brněnské firmě S. Lucas v letech 2009-2010. Uctívání obrazu bylo znásobeno při utrpení v době obléhání města Brna od 3. května do 23.srpna 1645. Byla to významná událost poslední fáze třicetileté války. Brněnská posádka, tvořená 500 vojáky a asi tisícovkou příslušníků městské milice, ubránila město proti asi 28 tisícům vojáků generála Lennarta Torstentona. Zásobování potravinami - zákaz prodeje dobytka bez souhlasu magistrátu, píce pro dobytek a koně byla vydávána na denní příděly. Ve městě se začal projevovat nedostatek ledku, který je nutný k výrobě střelného prachu, také zásobování vázlo. Problémy ale měli i Švédové – nedostatek potravin, vojenské neúspěchy. Další pokus Torstensona o vyjednávání byl opět neúspěšný. Brňané nechtěli nic slyšet o tom, že by se měli vzdát, naopak na výsměch Švédům na hradbách vyhrávala hudba, vlály prapory. Nato brněnští podnikli opět výpad do nepřátelského tábora a Švédy překvapili. Obráncům města vydatně pomáhala pod velením měšťana Jana Staffa také setnina studentů jezuitské koleje, kterou nechal vycvičit rektor koleje P. Martin Středa. Studenti ač různých národností, při pomoci obraně Brna byli jednotní. S obléháním Brna je spjata nejznámější brněnská pověst, která vysvětluje tradici, proč se zvoní na Petrově poledne o hodinu dřív. Švédové podle ní obléhali město již více než tři měsíce a jejich útoky ani snaha město vyhladovět nevedly k cíli. 15. srpna podnikl velitel švédského vojska Torstenson generální útok s tím, že pokud město nepadne do poledne toho dne, obléhání skončí a odtáhne pryč. Jeho výrok se měl donést Brňanům a když byli útočníky zle tísněni a poledne ještě daleko, napadlo kohosi začít zvonit poledne o hodinu dříve; generál Torstenson pak měl dostát svému rozhodnutí a obléhání ukončit. Brno bylo zachráněno a na připomínku této události zvoní každý den zvony katedrály sv. Petra a Pavla poledne už v jedenáct hodin. O historii 30leté války a všech souvislostech s ní nám Ing. Valdštýn podrobně vyprávěl a není možné í vše v této zprávě vypsat. Po přednášce následovala diskuse k přednesenému tématu.

Po obědě pak O. František Dobeš přednesl přednášku na téma Jejím znamením je Znamení Kříže. Ta se vztahovala k nadcházejí postní době, která nám ukazuje kříž a i my často nad křížem rozjímáme. Je to jen potvrzení toho, k čemu nás volají kříže rozeseté po celém území naší krásné vlasti. Na většině z nich je jasně a zřetelně napsáno, čím pro nás lidi byl, je a bude. Ten nápis říká: Buď zdráv kříži, jediná naděje! A to je téma této přednášky. Je jedna věc, která člověka odedávna sráží na kolena: bolest. Během návštěvy dětské nemocnice Matka Tereza řekla nemocné holčičce, že každá nemoc je pusou od Ježíše. Holčička ji poprosila, aby se k ní sklonila, a potichu jí zašeptala do ucha: "Prosím, můžeš říct Ježíšovi, aby mi nedával tolik pusinek?" Neexistují snadná vysvětlení ani přesvědčivé teorie. Bolest člověka brutálním způsobem staví před velké otázky "proč". "Jestliže existuje bolest - a kdo by o tom pochyboval? - pak nemůže existovat Bůh," tvrdí zhruba čtyři století před Kristem filosof Epikuros a pokračuje: "Bůh dovoluje zlo ve světě. Jestliže to činí, protože nemůže jinak, pak není všemohoucí. Jestliže může jinak, ale nechce, pak není dobrý. V obou případech však nemůže být Bohem. A tak jedinou výmluvou, která mu zůstane, je ta, že neexistuje." Pro slavného teologa Karla Rahnera je "nepochopitelnost bolesti součástí nepochopitelnosti Boží". Právě zkušenost bolesti v nás vzbuzuje touhu rozumem pochopit, co se nám děje. Prvním efektem bolesti je přinucení člověka všechno zpochybnit. Na první pohled by se zdálo, že bolest je následkem lidské zloby. Všichni to vidí. Lidé tráví svůj den tím, že se vzájemně zraňují. Je však i bolest, jejímž původem není lidská svoboda, nýbrž svět sám. Tsunami a zemětřesení nejsou působeny lidskými chybami, nýbrž rodí se v srdci země. Přírodní katastrofy dokazují, že svět není jen klidným a harmonickým místem, ale kde panuje i chaos, nepředvídatelnost a někdy i ničivé mánie. Svět není jen krásný a dobrý. Má v sobě i něco krutého. A přesto nás Bůh ujišťuje, že tak, jak jej Bůh vymyslel, je dobrý. Tyto úryvky jsou jen část přednášky O. Františka. Celé její znění najdete na stránkách www.legio-mariae.cz. Doporučuji všem k rozjímání právě v této postní době.

Po poslední přednášce následovalo sdílení mezi jednotlivými prezidii a povzbuzení do další činnosti. Pak jsme byli pozváni ke krátké adoraci, kde jsme si jistě každý vyprošovali milosti pro další růst ve víře, lásce a službě Pánu, Panně Marii a bližním.

Velké “ Pán Bůh zaplať“ patří přednášejícím za nasycení ducha, dále těm, kteří ZŠ organizačně připravili, nám všem kteří jsme se zúčastnili a také těm, kteří se postarali i o nasycení těla.

Ave Maria !

Zapsala : Drahomíra Bursíková

Jejím znamením je Znamení Kříže.

Milí legionáři, přečtěte si nová čísla českého časopisu Regina Legionis; stačí kliknout na jednotlivá čísla. Dobré počtení Vám přeje admin.

prilohy_49600.zip

RL3_17(1).pdf

Ostravská zastavení 2016

S malým zavazadlem jsem vystoupil ve 13:20 z rychlíku ve stanici Ostrava Svinov a přešel na zastávku MHD 37. Odjíždím na ubytovnu Stars v Mariánských Horách. Zde jsem byl srdečně uvítán všemi polskými legionáři a přijat do týmu, který svým celodenním programem usiluje o duše bližních. Následně zápis na vrátnici, ubytování na pokoji č. 9 ve 2. poschodí.

Program dne: 7:00 MOTLITWY, JUTRZNIA, 7:30 SNIDANIE, 8.15 ZEBRANIE, 10-12:30 APOSTOLAT, 14:45 MOTLITWA, 15 MSZA SW., 16-18.30 APOSTOLAT, 19 KOLACJA, 20.20 NIESZPORY, 21 APEL  i  KOMPLETA.

NE VY, ALE JÁ JSEM VYBRAL VÁS, abyste přinesli ovoce. Pán Tě vybral i s Tvými slabostmi. Všechny nás chce změnit. Ovoce je jako dar pro lidi tak i pro Mariinu legii. Jděte vždy pokorně a odevzdaně k naplnění cílů apoštolátu. CATENA, ALLOCUTIO. Přijmutí Mariiny legie nás mění i když to sami neregistrujeme. Duch svatý je uprostřed nás. Začínáme ranními modlitbami, následuje snídaně, setkání legionářů, modlitby Tessery, růženec střídavě polsky a česky. Duchovní čtení bylo pokračováním námětů pro evangelizaci. NADĚJE JE OPAK BEZNADĚJE. Jestli nás Pán vybral, tak hlásejme radostnou zvěst. Odpovědi jsou dílem od svatého Ducha. Bohu za ty lidi, které potkáme, děkujme a prosme za ně. Eucharistie-Bůh tě má rád! Přijď Duchu svatý, naplň srdce svých věrných, před každým zadáním v něm žiji. Panna Maria je tajemnicí, proto jednejme s Marií. Bez Marie nemůžeme prosit Ducha svatého.Vlastní rozděleni legionářů do dvojic. Před rozchodem z autobusu MHD se dvojice vzájemně požehnají, aby měly sílu Ducha sv. Po příchodu na místo se rozhlížíme koho oslovit. Vidíme mladou paní. Po našem představení pokorně pokračujeme a dovídáme se, že je pokřtěná, ale do kostela chodí nepravidelně. Dáváme ji povzbuzující slovo, že nestačí návštěva kostela jen občas. Zde získáváme sílu pro další růst ve víře v Boha. Na rozloučenou se dovídáme křestní jméno DANA. Jede za vnučkou a veze ji několik produktů ze zahrádky. Paní Daně přijíždí autobus. Při loučení dáváme základní materiály a 4 medailky. Děkujeme Bohu tichou modlitbou a jdeme za dalšími. Jsou to ALŽBĚTA, LUKÁŠ a pes. Pokřtěni jsou, ale nepraktikující katolíci. Malé povzbuzení a společně se modlíme Zdrávas Maria. Děkujeme Pánu za těch pár společných minut a možnosti předat pár slov o Bohu a pro každého medailku. Zvoní poledne. Modlíme se Anděl Páně. Opodál potkáváme paní s berlemi. Po krátkém vstupním představení se dáváme pomalu do dalšího rozhovoru. Je evangelička s nemocnou páteří. Těžko se jí stojí. Opírá se o zábradlí a čekáme na společnou tramvaj. Nerada na téma o Bohu mluví. Stěžuje si. Myslela si, že bude na stáří cestovat apod. Ale teď naopak málo chodí a je celá ztrápená. S přáním zlepšení zdravotního stavu se loučíme.Krásně zde zapadá přímluva ze mše svaté: ať Bůh přemění naše srdce i těm, se kterými se potkáme. Jsme katolíci a přišli jsme poděkovat za víru, která přišla do Polska přes kněžnu Dobrušku. Pak usedáme na lavičku. Je pokřtěný, vzdělaný, seniorského věku.. Do kostela nechodí. Uznává přírodu -JSOUCNO. Po chvíli tiché modlitby zdravíme mladého hocha. Po vzájemném představení je před námi MAREK. Má skateboard a přišel se projet. Již pracuje. Přiznává se, že není pokřtěný. Ptám se a co děda, ten věří? Doporučuji, obrať se na něj a on ti pomůže. Díky, Pane. Po několika krocích vidíme dalšího mladíka. Je z Hodonína a čeká na slečnu Katku, která přijíždí na kole. MARTIN se omlouvá. Máváme dvojici na pozdrav.Po návratu trolejbusem 102 se všichni shromáždíme na koláciji. Po jídle se krátce hovoří o výsledcích. Před rozchodem sestra Emilka sdělí dvacet „po", a to již všichni vědí, že modlitby v „kaplici“ budou ve 20:20 hodin. Nešpory příslušného dne, několik svědectví legionářů, apel legionu, kompleta. Rozcházíme se do pokojů, abychom načerpali síly do dalšího požehnaného dne. Ve středu 13.7. návštěva PD Ostrava, které mívá setkání v kostele Krista krále ve Svinově. Sošku PM dávají na boční oltář, účast pět legionářů. Na setkání kněz nebyl. Agenda vcelku dle příručky.

      Vyslovuji touto cestou všem sestrám a bratří legionářům z Polska, duchovním otcům, prezidiím a organizátorům, kteří se podíleli na letošním zajištění PPC v Ostravě veliké Pán Bůh zaplať. Společná píseň „ Tisíckrát pozdravujeme Tebe, ó Matičko Krista Ježíše..“ nechť se vznáší k nebeské báni jako společné poděkování k naší společné a neskonalé dobré Matce.

    Statistika 8. – 16. 7. 336 kontaktů, 427 osob, 22 odmluv, 120 dlouhých rozhovorů, 209 medailek, 94 růženců, katolíci praktikujicí 65, pokřtěných nepraktikujících katolíků 104, 23 jiné víry, 235 nevěřících, 221 kontaktů s mladými. Duchovní vůdce polské legionářské výpravy byl P. Kryštof Winkler, president sestra Emilka +10 žen, 3 muži + bratr Josef.

            br. Josef Lahodný, presidium Legio Mariae ve Znojmě

Milé sestry a bratři,

                              můžete si přečíst nejnovější občasník RL.

                                                                                                admin

Milosrdenství v křesťanské víře

rozhovor s emeritním papežem Benediktem XVI.

Česká sekce RV

Deník L´Osservatore Romano otiskl rozhovor s Benediktem XVI. publikovaný v knize Per mezzo della fede. Dottrina della giustificazione ed esperienza di Dio nella predicazione della Chiesa e negli Esercizi Spirituali a cura del gesuita Daniele Libanori, Cinisello Balsamo, Edizioni San Paolo, 2016, str. 208 (Prostřednictvím víry. Nauka o ospravedlnění a zkušenost Boha v hlásání církve a v Duchovních cvičeních). Emeritní papež zde mluví o centralitě milosrdenství v křesťanské víře. Rozhovor vznikl před půl rokem z iniciativy belgického teologa P. Jacquesa Servaise S.J. jako příspěvek na sympozium pořádané ve dnech 8.-10. října 2015 při římském kostele del Gesù a byl přečten německy mons. Georgem Gänsweinem. Autorizovaný italský překlad byl vatikánským deníkem publikován dnes.

(Jacques Servais) Svatosti, tématem letošního studijního sympozia (8.-10. října 2015) pořádaného rektorátem kostela del Gesù v Římě je ospravedlnění z víry. Poslední díl Vašich Opera omnia klade důraz na Vaše zásadní tvrzení: „Víra není idea, nýbrž život.“ V souvislosti se známým pavlovským výrazem (Řím 3,28) jste mluvil o dvojí transcendenci: „Víra je dar, který věřící sdílejí ve společenství, jež je plodem Božího daru“ (Glaube ist Gabe durch die Gemeinschaft, die sich selbst gegeben wird – GS IV, 512). Mohl byste vysvětlit, co jste tím měl na mysli, přirozeně s ohledem na skutečnost, že předmětem našeho sympozia je objasnění pastorální teologie a oživení duchovní zkušenosti věřících?

Benedikt XVI.: „Jde o otázku, co je to víra a jak dojít k víře. Na jedné straně je víra hluboký osobní kontakt s Bohem, dotýká se mě v mém nejniternějším tkanivu a staví mne před živého Boha v absolutní bezprostřednosti, takže s Ním mohu mluvit, mít Jej rád a být s Ním ve společenství. Zároveň má však tato maximálně osobní skutečnost neoddělitelně co do činění se společenstvím. Podstatou víry je skutečnost mého začlenění do plurálu Božích dětí, do putujícího společenství bratří a sester. Víra pochází ze slyšení (fides ex auditu), učí svatý Pavel. Slyšení vždycky předpokládá někoho druhého. Víra není produktem reflexe, ani snahou proniknout své vlastní bytí. Obojí může být přítomno, ale neobejde se bez slyšení, kterým mne zvnějšku Bůh oslovuje, počínaje dějinami, jejichž je tvůrcem. Abych mohl věřit, potřebuji svědky, kteří se setkali s Bohem a zpřístupní mi Jej. Církev neučinila sama sebe, byla stvořena Bohem, který ji stále utváří. To má svůj výraz ve svátostech, především ve křtu. Vstupuji do církve nikoli nějakým byrokratickým úkonem, nýbrž skrze tuto svátost. Znamená to, že jsem přijat do společenství, které nezačalo samo od sebe a sahá za sebe. Pastorace, která má v úmyslu formovat duchovní zkušenost věřících, musí vycházet z těchto zásadních daností. Je nezbytné opustit ideu církve, která produkuje sama sebe, a dát vyniknout tomu, že církev se stává společenstvím v přijímání Kristova těla. Musí přivádět k setkání s Ježíšem Kristem a vést k Jeho svátostné přítomnosti.“

Když jste byl prefektem Kongregace pro nauku víry a komentoval jste Společné prohlášení katolické církve a Světové luterské federace o ospravedlnění z víry z 31. října 1999, poukázal jste na rozdílnou Luterovu mentalitu, pokud jde o otázku spásy a otázku blahoslavenství, jak ji on kladl. Luterově náboženské zkušenosti dominovala hrůza před Božím hněvem, což je pocit, který je poněkud cizí dnešnímu člověku, poznamenanému spíše pocitem absence Boha (srov. Váš článek pro časopis Communio z roku 2000, 430). Může Pavlovo učení o ospravedlnění z víry v tomto novém kontextu dostihnout „náboženskou“ nebo alespoň „elementární“ zkušenost našich současníků?

Benedikt XVI.: „Napřed bych znovu zdůraznil, co jsem k této problematice napsal ve zmíněném časopise. U dnešního člověka ve srovnání s Lutherovou dobou a vzhledem ke klasické perspektivě křesťanské víry došlo k určitému převratu, neboť už to není člověk, který věří, že potřebuje být před Bohem ospravedlněn, nýbrž domnívá se, že Bůh by se měl ospravedlnit za všechny hrůzy, které ve světě jsou, za bídu lidské bytosti a za všechno, co v posledku závisí na Něm. V této souvislosti považuji za příznačné to, že katolický teolog dokonce přímo a formálně toto převrácení přijímá: Kristus prý netrpěl za hříchy lidí, ale takříkajíc smazal Boží viny. A třebaže většina křesťanů nesdílí tak drastické převrácení naší víry, lze říci, že z toho všeho vychází najevo základní tendence naší doby. Když Johann Baptist Metz tvrdí, že dnešní teologie musí být „vnímavá pro teodiecu“ (theodizeeempfindlich), zdůrazňuje pozitivním způsobem tentýž problém. Odhlédneme-li od takto radikálního popření církevního pojetí vztahu mezi Bohem a člověkem, má dnešní člověk zcela povšechný dojem, že Bůh nemůže většinu lidstva nechat jít do záhuby. Kdysi typická starost o spásu se tedy vytratila. Nicméně, podle mého názoru, nadále a jinak trvá pocit, že potřebujeme milost a odpuštění. Pro mne je „znamením času“ skutečnost, že pojem Božího milosrdenství se stále více stává ústředním a dominantním, počínaje sestrou Faustýnou. Její vize různými způsoby hluboce odrážejí tento obraz Boží, který je vlastní dnešnímu člověku, i lidskou touhu po božské dobrotě. Papež Jan Pavel II. byl hluboce proniknut tímto podnětem, ačkoli se to ne vždycky výslovně projevovalo. Určitě však není náhoda, že jeho poslední kniha, která vyšla těsně před jeho smrtí, mluví o Božím milosrdenství. Na základě zkušeností, ve kterých již od prvních let svého života vnímal veškerou krutost lidí, prohlašuje, že milosrdenství je jedinou pravou a poslední účinnou reakcí na moc zla. Jedině tam, kde je milosrdenství, končí krutost, končí zlo a násilí. Papež František se nachází plně v této linii. Jeho pastorační praxe se vyjadřuje právě tím, že k nám nepřetržitě promlouvá o Božím milosrdenství. Milosrdenství je tím, co nás žene k Bohu, zatímco Jeho spravedlnost nás děsí. Podle mého mínění tím vychází najevo, že pod patinou sebejistoty a sebeospravedlnění skrývá dnešní člověk hluboké poznání svých ran a svojí nehodnosti před Bohem. Člověk očekává milosrdenství. Určitě není náhoda, že podobenství o milosrdném Samaritánovi je pro současníky obzvláště přitažlivé. A nejenom proto, že v něm je silně zdůrazněna sociální složka křesťanské existence, ani proto, že se v něm Samaritán, nenáboženský člověk, jeví ve srovnání s náboženskými představiteli jako ten, kdo jedná opravdu v souladu s Bohem, zatímco oficiální náboženští představitelé jsou vůči Bohu takříkajíc imunní. Je zřejmé, že modernímu člověku se to líbí. Zdá se mi však stejně důležité, že lidé v hloubi očekávají, že jim Samaritán přijde na pomoc, že se k nim skloní, nalije olej do jejich ran, postará se o ně a uzdraví je. V posledku totiž vědí, že potřebují Boží milosrdenství a jemnocit. Uprostřed tvrdosti technizovaného světa, kde se na city už nebere zřetel, však roste očekávání spásonosné lásky, která bude dána zdarma. Domnívám se, že z hlediska Božího milosrdenství, které všichni hledají, je možné také dnes interpretovat základní jádro nauky o ospravedlnění a nechat vyjít najevo plnost jeho významu.“

Když Anselm říká, že Kristus musel zemřít na kříži, aby odčinil nekonečnou urážku učiněnou Bohu a tak obnovil porušený řád, užívá přitom jazyk, který je pro moderního člověka obtížně přijatelný. Tímto vyjadřováním hrozí, že vznikne obraz hněvajícího se Boha, který byl uražen hříchem člověka, a ocitl se v emotivním stavu vzteku a agresivity, jež známe z vlastní zkušenosti. Jak je možné mluvit o Boží spravedlnosti, aniž by to ohrozilo - dnes již věřícími přijatou - jistotu, že Bůh křesťanů je Bohem „nekonečně milosrdným“ (Ef 2,4)?

Benedikt XVI.: „Koncepce svatého Anselma je pro nás dnes zajisté nesrozumitelná. Naším úkolem je pokusit se znovu pochopit pravdu, která se skrývá za tímto způsobem vyjadřování. Za sebe formuluji k tomuto bodu tři hlediska:
a) Protiklad mezi Otcem, který klade absolutní důraz na spravedlnost, a Synem, který je poslušen Otce a z poslušnosti přijímá krutý požadavek spravedlnosti, není nepochopitelný pouze dnes, ale na základě trojiční teologie je mylný sám o sobě. Otec a Syn jsou jedno a jejich vůle je ab intrinseco (z vnitřního popudu) jedna jediná. Když Syn v Getsemanské zahradě zápasí s Otcovou vůlí, nejde o přijetí Otcova krutého ustanovení, nýbrž o vtažení lidství do Boží vůle. K tomuto vztahu dvou vůlí Otce a Syna se ještě budeme muset vrátit.
b) Proč tedy kříž a odčinění vin? V zákrutech moderního myšlení, o nichž byla řeč výše, lze formulovat nově odpověď na tyto otázky. Postavme se před neuvěřitelné množství zla, násilí, lži, nenávisti, krutosti a pýchy, které zachvacuje a pustoší celý svět. Tuto masu zla jednoduše nemůže prohlásit za neexistující ani Bůh. Musí nastat očista, zpracování a potření. Starozákonní Izrael byl přesvědčen, že každodenní oběť za hříchy a zejména velká liturgie dne smíření (jom kipur) byly nezbytné jako protiváha k mase zla, které je ve světě přítomno, a jedině tímto vyvážením mohl svět zůstat snesitelným. Když přestaly chrámové oběti, bylo třeba se tázat, co postavit proti převažující moci zla a jak nalézt její protiváhu. Křesťané věděli, že zničený chrám byl nahrazen vzkříšeným tělem ukřižovaného Pána a že v Jeho radikální a nezměrné lásce vznikla protiváha k nezměrné přítomnosti zla. Věděli také, že tváří v tvář přesile zla mohla stačit jedině nekonečná láska, jedině nekonečné odčinění. Věděli, že ukřižovaný a vzkříšený Kristus je moc, která se může postavit proti zlu a která spasí svět. A na tomto základě budou také moci porozumět smyslu svého utrpení, které je včleněno do Kristovy trpící lásky a je součástí její vykupitelské moci. Výše jsem citoval teologa, podle něhož Bůh musel trpět za svoje viny ve vztahu ke světu. Nyní z této obrácené perspektivy plyne následující pravda: Bůh jednoduše nemůže masu zla vyvěrající ze svobody, kterou On sám udělil, ponechat tak, jak je. Jedině On tím, že se přijde účastnit utrpení světa, může vykoupit svět.
c) Na těchto základech je patrnější vztah mezi Otcem a Synem. Ocituji v této souvislosti jednu pasáž z de Lubacovy knihy o Origenovi, která se mi zdá velice jasná: „Vykupitel vstoupil na svět ze soucitu k lidskému rodu. Vzal na sebe naše strasti ještě předtím než byl ukřižován, ba dokonce ještě před tím, nežli se k nám sklonil, aby přijal naše tělo: kdyby je nepoznal předtím, nebyl by přišel vzít na sebe náš lidský život. Čím však byly ony strasti, které kvůli nám zakoušel předem? Byla to trýzeň lásky. Copak ale sám Otec, Bůh veškerenstva, který překypuje velkodušností, trpělivostí, milosrdenstvím a soucitem, tím v určitém smyslu netrpí rovněž? „ Hospodin, tvůj Bůh, tě nesl, jako člověk nosí své dítě, po celou cestu, kterou jste šli, až jste došli na toto místo“ (Dt 1,31). Bůh k nám zaujímá vztah podobně jako Syn Boží bere na sebe naše utrpení. Samotný Otec nepostrádá vášně! Je-li vzýván, potom musí znát milosrdenství a soucit. Vnímá trýzeň lásky (Homilie k Ezechielovi 6,6).“ V některých krajích Německa existovala velmi dojemná pobožnost, ve které se rozjímalo o bídě Boží (die Not Gottes) – „Boží nouzi“. Vybavuje se mi působivý obraz představující trpícího Otce, který otcovsky vnitřně sdílí Synovo utrpení. Také obraz „trůnu milosti“ je součást této pobožnosti: Otec drží kříž a ukřižovaného, laskavě se nad Ním sklání a takříkajíc společně je na kříži také. Grandiózně a čistě je tak zachyceno, co znamená Boží milosrdenství a Boží účast na utrpení člověka. Nejedná se o krutou spravedlnost, ani o fanatismus Otce, nýbrž o pravdu a realitu stvoření: opravdové vnitřní překonání zla je vposledku uskutečnitelné pouze utrpením lásky.“

Ignác z Loyoly v Duchovních cvičeních nepoužívá na rozdíl od sv. Pavla starozákonní obrazy pomsty (viz 2 Sol 1,5-9), neméně však vybízí k rozjímání o lidech, kteří „sestupují do pekla“(č. 102), a to „bezpočetně mnozí za méně hříchů, než jsem spáchal já“(č.52). V tomto duchu žil svatý František Xaverský svoji pastorační činnost. Byl přesvědčen, že se má pokusit zachránit z děsivého údělu věčného zavržení, pokud možno co nejvíce „nevěřících“. Tato nauka byla formulována na Tridentském koncilu sentencí o soudu nad dobrými a zlými, potom radikalizována jansenisty a mnohem obšírněji převzata Katechismem katolické církve (633, 1037). Lze říci, že v tomto bodě došlo v posledních desetiletích k nějakému „vývoji dogmatu“, na který by měl Katechismus nutně brát zřetel?

Benedikt XVI.: „Není pochyb o tom, že v tomto bodě stojíme před hlubokou evolucí dogmatu. Zatímco otcové a teologové středověku se ještě mohli domnívat, že se v podstatě celé lidstvo stalo katolickým a že pohanství existuje pouze na okraji, objev nového světa na počátku novověku radikálně změnil perspektivy. V druhé polovině minulého století se zcela ujalo mínění, že Bůh nemůže nechat jít do záhuby všechny nepokřtěné a čistě přirozené štěstí není ani pro ně reálnou odpovědí na otázku lidské existence. Velcí misionáři 16. století byli ještě přesvědčeni, že kdo není pokřtěn, je navždy zavržen, což vysvětluje jejich misionářské nasazení. V katolické církvi po Druhém vatikánském koncilu však toto přesvědčení bylo zcela opuštěno. Z toho plyne dvojí hluboká krize. Na jedné straně se zdá, že se tím odnímá motivace k dalšímu misionářskému nadšení. Proč by měli být lidé přesvědčováni k přijetí křesťanské víry, když se mohou spasit i bez ní? Avšak také pro křesťany vyvstala otázka. Stala se totiž problematickou závaznost víry a její životní formy. Pokud se někdo může spasit také jinak, přestává být nakonec zřejmé, proč by měl být vázán požadavky křesťanské víry a její morálky samotný křesťan. Jestliže však víra a spása už nejsou vzájemně propojeny, ztrácí motivaci také víra. V posledních letech došlo k několika pokusům o formulaci smíření všeobecné nezbytnosti křesťanské víry s možností být spasen i bez ní.
Připomenu tady dvě: je to předně velmi známá teze Karla Rahnera o anonymních křesťanech. Tvrdí v ní, že skutečně podstatný základ křesťanské existence, který je rozhodující v řádu spásy, v transcendentální struktuře našeho vědomí, spočívá v otevřenosti ke všemu jinému, směrem ke sjednocení s Bohem. Křesťanská víra údajně vede k uvědomění si toho, co je v člověku jako takovém strukturální. Když se tedy člověk přijme v podstatě svého bytí, naplňuje podstatu křesťanského bytí, přestože jej pojmově nezná. Křesťanské se tedy rovná lidskému, a v tomto smyslu je křesťanem každý člověk, který přijímá sám sebe, třebaže si to neuvědomuje. Je pravda, že tato teorie je podmanivá, avšak redukuje křesťanství na pouhou vědomou prezentaci toho, čím je lidská bytost sama o sobě, a odhlíží tudíž od dramatu změny a obnovy, která má v křesťanství ústřední postavení. Ještě méně přijatelné je řešení, které nabízejí teorie náboženského pluralismu, podle nichž všechna náboženská vyznání představují - každé svým způsobem - určitou cestu ke spáse, a v tomto smyslu je třeba považovat jejich účinky za rovnocenné. Kritika náboženství, kterou předkládá Starý zákon, Nový zákon a prvotní církev je podstatně realističtější, konkrétnější a pravdivější ve svém pečlivém zkoumání různých náboženských vyznání. Tak zjednodušující recepce neodpovídá závažnosti otázky.
Připomeňme nakonec zejména Henriho de Lubaca a spolu s ním některé další teology, kteří položili důraz na pojem zástupného prostřednictví. U nich je pro-existence Krista výrazem základního postoje křesťanské existence a církve jako takové. Je pravda, že problém není zcela vyřešen, ale zdá se mi, že jde o vskutku zásadní intuici, týkající se existence každého křesťana. Kristus jako jediný byl a je pro všechny, a křesťané, kteří ve velkolepém obrazu svatého Pavla tvoří v tomto světě Jeho tělo, mají účast na tomto bytí-pro. Křesťané nejsou sami pro sebe, nýbrž s Kristem pro druhé. Není to však zvláštní vstupenka do věčné blaženosti, nýbrž povolání tvořit společně celek. To co člověk potřebuje ke spáse je vnitřní otevřenost ve vztahu k Bohu, niterné očekávání a přilnutí k Bohu. To na druhé straně také znamená, že my spolu s Pánem, s nímž jsme se setkali, jdeme vstříc druhým ve snaze učinit pro ně viditelným příchod Boha v Kristu. Je jasné, že je zapotřebí reflektovat celou tuto otázku.“

Podle mnoha tzv. „laicistů“, poznamenaných ateismem 19. a 20. století, jak jste zmínil, je nikoli člověk, ale spíše Bůh – pokud existuje – tím, kdo by se měl zodpovídat za nespravedlnosti, za utrpení nevinných a za cynismus moci, jehož jsme ve světě a v dějinách bezmocnými svědky (srov. Spe salvi, č.42). Ve svojí knize Ježíš Nazaretský přisvědčujete tomu, co je pro ně – i pro nás – pohoršením: „Bezpráví, zlo jako realita nemůže být prostě ignorováno, ponecháno tak, jak je. Musí být zpracováváno, poráženo. Jen to je pravé milosrdenství.“ (Ježíš Nazaretský II., Barrister 2011, str. 89). V jakém smyslu je svátost smíření jedním z míst, kde dochází k „odčinění“ spáchaného zla?

Benedikt XVI.: „Snažil jsem se souhrně vyložit základní body týkající se tohoto problému v odpovědi na třetí otázku. Protiváha k vládě zla může spočívat v první řadě jenom v božsko-lidské lásce Ježíše Krista, která je vždycky větší než jakákoli možná moc zla. Je však nezbytné, abychom se včlenili do této odpovědi, kterou dává Bůh prostřednictvím Ježíše Krista. Třebaže jednotlivec je zodpovědný za zlomek zla a je tudíž spoluviníkem jeho moci, spolu s Kristem může přesto „doplňovat to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap“ (srov. Kol 1,24). Svátost pokání má na tomto poli jistě důležitou roli. Znamená, že se necháváme neustále utvářet a přetvářet Kristem a neustále přecházíme od těch, kdo pustoší, k tomu, kdo zachraňuje.“

V Olomouci, na Květnou neděli, 20.3.2016

Zimní škola 2016

Ve dnech 26. a 27. února 2016 se konala v Církevním domově mládeže, Grohova 10/12 v Brně 22. Zimní škola Mariiny legie.

V letošním roce se z účasti omluvili naši milí hosté, legionáři ze Slovenska. Část legionářů z Rakouska, Čech a Moravy přijela na Zimní školu již v pátek. Po ubytování se sešli k posezení i s legináři z Kurie Brno k malému agapé. V pěkné atmosféře si pak vyměňovali zkušennosti, diskutovali a nezapoměli ani na společnou modlitbu svatého růžence .

V sobotu ráno jsme se pak všichni sešli v klášterním kostele Svaté Rodiny, kde jsme se přede mší svatou pomodlili předepsané modlitby podle Tessery. Následovala mše svatá, kterou koncelebrovali duchovní vůdcové z Komitia Olomouc P. František Dobeš, z Kurie Brno P. Pavel Kolář a kněží klášterní kaple. Po nasycení duchovním jsme se společně odebrali do jídelny Církevního domova na snídani, kde jsme byli nasyceni fyzicky. Poté byl zahájen duchovní program.

První přednášku měl Mons. Karel Herbst, SDB, světící biskup pražský, duchovní vůdce Komitia Praha. Na několika událostech z evangelií poukázal na nekonečnou velikost lásky Ježíše Krista k nám , hříšníkům, na jeho milosrdenství a velkorysost. Poukázal na ukřižování Ježíše z pohledu lotra po pravici, který ho žádal , aby na něho myslel až přijde do svého království a Ježíš mu přislíbil přímo ráj. Lotr v daný okamžik využil této mimořádné situace a doufal v Jeho velkorysost. Dalším příkladem bylo přislíbení 1 denáru dělníkům za práci na vinici. Ti, kteří pracovali krátce a z našeho lidského hlediska si nezaslouží stejnou odměnu, ji od Pána dostanou. Jde opět o krásný příklad toho, jak Ježíš jedná s těmi, kteří se s Ním setkají až na sklonku života. A co zatoulaná ovce ? Ježíš ji jde hledat a nesmírně se raduje nad jejím nalezením. A konečně při návratu ztraceného syna je to opět On, který odpouští, raduje se a zahrnuje milosrdenstvím a láskou toho, který se provinil. V každém z uvedených úryvků z evangelií je příklad Božího milosrdenství a lásky, kterou my ani nemůžeme plně pochopit. Můžeme jen prosit a každý den volat: " Pane Ježíši, zachraň mne ! " A žasnout. A také přinášet, my legionáři, tuto radostnou zprávu ostatním.

Po krátké přestávce se místa přednášejícího ujal P. František Dobeš, duchovní vůdce Komitia Olomouc. Jeho přednáška na téma Boží milosrdenství začínala : Otče biskupe, bratři a sestry - legionáři, spolubratři, vážení hosté!     Prožíváme Rok Božího milosrdenství. Kdo nám k tomu dává podnět? Je to nejen svatý Otec František, ale je to i naše víra v toho, který přišel, aby nabídl lidem své milosrdenství. Doba Božího milosrdenství se plně otevřela v Ježíši Kristu, který nám ukázal  a otevřel cestu. Protože jeho milosrdenství nás osvobozuje, uklidňuje, nasycuje, těší a posiluje. Ale musíme si také přiznat, že na tom všem má veliký podíl i naše Matka Panna Maria. Ona svým ANO otevřela možnost, aby její Syn a náš Pán mohl přijít mezi nás. Aby nám ukázal své milosrdenství a vyzval nás, abychom svým životem jeho i jeho Matku následovali. Proto se s vděčností a prosbou obracíme na Pannu Marii, abychom uměli jako ona pochopit a naplňovat svým životem Boží záměry. Evangelista Matouš nám zprostředkoval Ježíšova slova, kterými naznačil, v čem spočívá opravdové a užitečné milosrdenství. Připomeňme si je: Měl jsem hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a dali jste mi napít. Byl jsem cizím, a ujali jste se mě, byl jsem nahý, a oblékli jste mě. Byl jsem nemocen, a navštívili jste mne, byl jsem ve vězení, a přišli jste ke mně...  Plný text přednášky si můžeme přečíst nebo stáhnout na stránkách : www.legio-mariae.cz .

Po této přednášce následoval oběd. Po něm měl poslední vstup Ing. František Valdštýn. Letos si pro nás připravil přednášku o historii vzniku památky Panny Marie růžencové, kterou ustanovil papež Pius V. na památku bitvy u Lepanta, události, kdy "růženec přemohl půlměsíc ". Jeho nástupce Řehoř XIII. pak tento svátek přesunul na první neděli v říjnu jako Svátek Panny Marie růžencové. Modlitbu růžence znají katoličtí křesťané již od dob působení sv. Dominika a stále se ji modlí, nejvíce a nejusebraněji však za těžkých okolností. A tak tomu bylo i v 2. polovině 16. století, kdy Evropa zažívala hrůzy agresivního a nezvykle surového Islámu, šířeného tureckou Osmanskou říší. Pan ing. Valdštýn vyprávěl poutavě o událostech, které předcházely bitvě u Lepanta. Když v r. 1453 dobyl sultán Muhammad II Konstantinopol, zahájili osmanští Turci svou expanzi do celého Středomoří. Největší nápor pocítil křesťanský svět v letech 1520 – 1566 za vlády sultána Süleymana. Po jeho smrti ve službách sultána Selima II se přednostně zaměřili na ostrov Kypr, tehdy benátskou kolonii. Benátčané požádali papeže Pia V. o pomoc. Za jeho přispění byla ustavena Svatá liga, jejímž hlavním garantem se musel stát on sám, coby hlava Papežského státu. Nesourodí spojenci museli v krátké době dát dohromady vše potřebné k vyzbrojení několika set použitelných válečných lodí. Jako veslaři a kvalitní námořní pěchota se najímali místo zločinců námezdní síly. Na hlavní galeře byla vyvěšena vlajka s křížem a postavami svatých Petra a Pavla a na přídi zavěšen růženec- osobní dar od papeže Pia V. Sám obeplul přední postavení středu flotily, loď po lodi, a s křížem v ruce povzbuzoval mužstvo k nastávajícímu boji. Od nejvyšších velitelů až po řadové vojáky se všichni před bitvou modlili a přijímali svátosti. Rozhodující bitva nastala 7. října kolem poledne a na sklonku dne bylo zjevné vítězství křesťanských spojenců. Papež Pius V., s celým jemu oddaným křesťanským světem, po dobu námořního tažení zdvojnásobil modlitby a kající skutky. Na zprávu reagoval slovy: " Nyní propouštíš, Pane, služebníka svého v pokoji ". Zemřel 1.5. 1572, když ještě předtím ustavil výše zmíněnou památku. Po tomto úspěchu se již nikdy turecké válečné loďstvo nepokusilo násilně proniknout do západního Středomoří nebo provést invazy do Evropy. Nelze do pár řádků vtěsnat celou historii tenkrát prožitých útrap a složitost řešení ochrany. Vítězství Svaté ligy bylo velkým povzbuzením pro všechny křesťany a dodnes připomíná pomoc shůry v hodině nejtěžší.

Po přednáškách pak byla chvíle pro diskuzi, ve které zástupci jednotlivých prezidií přednesli krátké zprávy o své činnosti a případně odpovídali na vznesené dotazy. Po skončení jsme se opět sešli v kostele Svaté Rodiny ke krátké adoraci. Na cestu domů a pro další naši práci s Marií pro Ježíše nám bylo uděleno to z nejcennějších – kněžské požehnání.

Děkujeme Ti Pane Ježíši, že jsi nás shromáždil se svou Matkou Marií na společném setkání, ve kterém jsi nám ukázal, že pokud půjdeme s Marií za Tebou a budeme plnit tvou vůli, budeme dobrým příkladem i pro jiné.

Závěrem je příhodné poděkovat všem přednášejícím za čas, který nám věnovali, za skvěle připravené přednášky, které byly pro nás přítomné velkým obohacením. A dík vlastně patří všem, kteří se o zdárný průběh 22. ZŠ jakýmkoliv způsobem, i jen svou přítomností zasloužili. Velké Pán Bůh zaplať !

Zapsala: Drahomíra Bursíková víceprezident Komitia Olomouc

Přečtěte si, prosím, novou slovenskou Reginu legionis.admin

Milí čtenáři stránek Mariiny legie,

sestra Irena přeložila do češtiny část rakouského časopisu a br. Hans Schmauz mi ho poslal ke zveřejnění. S radostí tak činím přímo na této úvodní stránce.Tímto také srdečně děkuji sr. Ireně za práci, kterou si s překladem dala. Pán Bůh zaplať!

Regina Legionis  vídeňského Senátu, Rakousko

Milí legionáři, pomocní legionáři a přátelé Mariiny Legie.

Všichni se těší na krásné léto. Mnozí z nás v této době hledají odpočinek od práce a těžkostí všedního dne. Užíváme si slunce, květiny, a plody našich zahrad. Mnozí si udělají čas na rodinu a jedou společně na dovolenou. Život může běžet trochu pomaleji.

Ale v této neobvykle dlouhé blízkosti může také dojít ke konfliktům kvůli velkému očekávání každého, kdy ale všechno splnit není možné. V takových chvílích je nutno cvičit naši umírněnost a trpělivost a někdy ustoupit. Tak se udrží klid.

Všem, kteří zůstávají doma, přejeme požehnaný čas a pohodu, možnost zabývat se věcmi, na které během roku není čas.

Ať milý Bůh v této prázdninové době stojí při nás a Matka Boží ať nás ochraňuje.

To Vám všem přeje a srdečně vás zdraví

Wiltrud Zecha, prezidentka senátu Vídeň.

Objevit jiskru a rozdmýchat oheň

Frank Duff

Pokud jste v kontaktu s nějakou katolickou rodinou, vždy se snažte každého jejího jednotlivého člena získat pro ML. Zní to trochu fantasticky, ale je to přesně to, co potřebujete, abyste naladili struny svého apoštolátu na správný tón. Přemýšlejme trochu o tomto projektu. Předpokládejme, že považujete členy té rodiny za nezpůsobilé pro členství v Legii. To znamená, že jste je nepříznivě ohodnotili a cítíte se, že máte nad nimi převahu. Tento náhled ale nemůžeme schvalovat. Vy sami si toho nejste vědomi, ale členové té rodiny cítí bariéru, kterou jste zde postavili. Mluvíte o pomocných legionářích, kroužku patricijů, ale ne o aktivním členství. A není opravdu každý schopen být aktivním členem? Někteří nejsou schopni určité práce, ale určitě se dá pro každého najít odpovídající práce ve službě pro Krista.

Nezapomínejte, že každý křesťan má úlohu, v rámci svých schopností, provádět apoštolát! Nikdy nedejte na první dojem. Na jednom praktickém příkladu vám chci ukázat, jak se člověk může mýlit.

Šestiletý chlapec Michael Stephen Ekeng byl ve vnitřní Africe obchodníky s otroky chycen ve své vesnici a dopraven po řece do Calabaru a prodán jako kuchtík. Tehdy určitě nikdo netušil, jaké má nadání, které později rozvine. Michael se stal prvním africkým legionářem. Probojoval si cestu do katolické církve, stal se prezidentem prvního prezidia v Africe, potom prezidentem první kurie a prvního komitia. Napřed byl nevybroušeným diamantem, avšak po vybroušení získal svou krásu. Dnes tento diamant zdobí diadém Matky Boží v nebi.

Nenechte se svést a usuzovat podle zevnějšku. Snažte se v každém člověku, kterého navštívíte, vidět příslib jeho talentu, hrubý kámen, který se dá vybrousit. Buďte si jisti, že Bůh nestvořil žádnou duši, aniž by jí dal jiskřičku svého nesmírného bohatství. Vaším úkolem je, tuto jiskřičku objevit a rozfoukat z ní nebeský oheň.

Ze světa: Jižní Amerika

Paraguay, senát Asunción

Ve zprávách se často objevuje Exploratio dominicalis a PPC. Hlavní práce jsou návštěvy doma, v nemocnicích a vězeních. Předává se putovní soška Matky Boží. Rodiny se zasvěcují Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Navazuje se kontakt s osamělými lidmi a manželskými páry s problémy. V domově pro bezdomovce se modlí s obyvateli růženec. Katecheze se provádí ve velkém stylu. Mnoho kurií má i více než dvě presidia mladých a je také jedna kurie mladých.

Uruguay, senát Montevideo

Mariina Legie byla přijata z Philadelphie v angličtině. Na jaře proběhlo národní setkání mladých legionářů. 84-letá sestra Maria Reina, která ještě znala Alfieho Lambe, navštívila senát a podala další svědectví pro jeho svatořečení. Byla také vytvořena komise ke zvážení rozšíření ML k Falklandským ostrovům. Senát ostrovy navštívil naposledy v r. 1966.

Venezuela, senát Caracas

Senát prosí o modlitby kvůli těžké hospodářské situaci. Byly navázány kontakty s lidmi, kteří čarují, mnozí jsou nepraktikující katolíci, legionáři přerušili modlitbou Vyznání víry schůzi okultistů. Mnoho dětí se ve školách modlilo růženec. Jedna kurie podává zprávu o třech povoláních, dvou odvrácených interrupcích a malých divadelních představeních mladých legionářů. Jeden mladý Svědek Jehovův a evangelík konvertovali. Dva mladí vstupují do kněžského semináře.

Ecuador, senát Quito

Tombola k získání finančních prostředků na opravu Legionářského domu byla velmi úspěšná. Byly získány vozíčky pro postižené, byl vyučován katechismus. Jeden člen sekty se obrátil a jeden umírající dostal 4 dny před smrtí svátosti. Legionáři pomáhají policii vrátit bezdomovce zpět do rodiny. Jedna rodina se zbavila závislosti na alkoholu a drogách.

Chile, senát Santiago

Regia La Serena se modlí živý růženec ve volné přírodě, kde děti i dospělí představují jednotlivé perly velikého růžence. Legionáři také učí děti modlitby v jedné mateřské školce. Regia má také pěvecký sbor pro zpěv při zvláštních mších. Velmi aktivní je jeden kroužek patricijů mladých legionářů. Po mnoha zorganizovaných májových pobožnostech vznikla modlitební skupina. Mnoho prezidií obětovalo mše a pořádalo akce k výročí úmrtí Alfie Lambeho.

V Olomouci 5. srpna 2015

M.Tomeček, admin

našeho duchovního pastýře otce Františka Dobeše, abyste si je mohli v těchto horkých dnech znovu připomenout a osvěžit svou duši...Deo gratias!

Chceme se potkat s islámem? Vraťme se ke Kristu!

P. Piero Gheddo

Již několik měsíců se na světla ramp dostává terorismus islámského ražení, který je vykreslován jako vážné nebezpečí pro Evropu. Mnozí se ptají, co dělat. Diskutuje se o zákonech přiměřených závažnosti situace, avšak výzvy k vyšší bdělosti a neústupnosti jsou málo platné. Náš demokratický, bohatý a zesvětštěný západní svět je dezorientován. Naše a islámské národy si nerozumějí. Mezi naší touhou po klidném životě a násilím teroristů zeje propast.

Nedávné dějiny – tedy ty, které nastaly po newyorských Dvojčatech – ukázaly, že války proti islámskému extremismu (v Afghánistánu, Iráku a dnes proti kalifátu) nejenom problém terorismu neřeší, nýbrž celou situaci ještě zhoršují. „Svatá válka“ a „mučednictví za islám“ se rozšířily v mnoha zemích. Miliarda čtyři sta milionů lidí žije v přesvědčení, že jejich náboženství a náboženskou kulturu nelze válkou porazit. Co tedy dělat?

Papež František ve své lednové promluvě k Papežskému institutu arabistických studií a islamologie vyzdvihl dialog s muslimy a mimo jiné řekl: „Více než kdykoli v minulosti je dnes nutné utvářet lidi schopné vést dialog s muslimy, protože nejúčinnější protilátkou na jakýkoliv typ násilí je výchova, vedoucí k objevu a přijetí rozdílností v jejich bohatství a plodnosti“. Vyžaduje se tu postoj naslouchání, abychom byli schopni porozumět hodnotám, které druhý přináší. A v jeho důsledku papež poukazuje na „vhodnou formaci, abychom upevněni ve vlastní identitě mohli růst ve vzájemném poznání“. Nesmíme však upadnout do „nástrah smířlivého synkretismu, který je nakonec prázdný a věští totalitarismus bez hodnot“, uzavírá Svatý otec. Jak vidno, střet dvou společností, které si navzájem nerozumějí, není v základu motivován politicky či ekonomicky, nýbrž nábožensky. Podívejme se, proč.

Především je nutné říci, že ideálem Západu je „svoboda“ člověka, včetně vyvázanosti ze zákonů Boha, který stvořil svět a lidstvo. Žijeme v prakticky ateistické společnosti a islámské národy proto na křesťanský Západ pohlížejí jako na nepřítele a nebezpečí pro svou víru. Moderní svět je sice přitahuje, zároveň jim ale nahání strach! Náš život je pohoršuje, nechtějí žít ve stále nelidštějším světě, jako je ten náš, zevně bohatý, avšak uvnitř vyprahlý a prázdný. Sami si na něj často stěžujeme.

Refrén, který je slyšet v mešitách a opakuje se v islámském tisku, je tento: posláním těch, kdo věří v Korán, je navrátit Boha ateistickému Západu, který pozbyl svého mužství. Tyto názory, vštěpované také ve školách již od nejútlejšího věku, jsou součástí muslimské víry a kultury. Pouze menšina praktikuje islámský terorismus, ale ideologii této menšiny sdílejí miliony muslimů. (…) V současnosti, která naši společnost stále více zbavuje ideálů a stále silněji dohání k pesimismu, egoismu a krizi, protože se nedostává dětí (kolik milionů potratů napočítáme za posledních třicet let?), islám provokativně vede k vyhlášenému cíli, kterým je víra v Boha – byť je to Bůh Koránu, který jistě není Bohem evangelia. A činí to všemi možnými prostředky – od demografického růstu k terorismu, od „svaté války“ k „mučednictví za islám“.

Na Západě většinou žijeme tak, jako by Bůh neexistoval. Pokud se však chceme potkat s islámem a vést s ním dialog, musíme se vrátit k Bohu a Desateru, k Ježíši Kristu a jeho evangeliu, a to nejenom ve svém osobním životě, nýbrž v životě rodiny, společnosti, školství, sdělovacích prostředků a podobně. Jinak řečeno – vrátit se ke své křesťanské identitě. Alternativou je válka proti muslimským národům, kterou v dlouhodobém výhledu jistě prohrajeme z jednoho prostého důvodu – muslimové jsou totiž mladí, kdežto my jsme hodně zestárli!

Musíme si na muslimy utvořit realističtější názor a pochopit, jakou závažnou zodpovědnost (dějinnou i současnou) na zrodu a šíření „terorismu“ islámského ražení neseme také my, západní křesťané. (…) Další věcí je skutečnost, že islám nedefinuje sám sebe v závislosti na „svobodě člověka“, nýbrž na „podřízenosti Bohu“. Opakuji: koranickému, a nikoli evangelnímu Bohu! Islám prožívá a hlásá Alláhovu přítomnost v životě jednotlivce, rodiny i společnosti. Víra je pro muslima největším darem, který mu Bůh poskytl a který je třeba uchovávat modlitbou a dodržováním přikázání. Islámská víra není pouze osobní volba (jak to hlásá a vnucuje naše sekularizace), nýbrž utváří příslušnost ke společenství věřících a celému lidstvu, které Bůh stvořil.

Islám je náboženství, které, alespoň částečně, vychází z křesťanského kořene – Boha Abrahámova, takže jej v jeho prvních dobách někteří církevní otcové nazývali „křesťanskou herezí“. Avšak dnes to jistě není polidšťující náboženství – sama islámská realita ve svém porušování práv mužů a žen o tom poskytuje negativní obrázek. Avšak to by byla jiná diskuse stejně jako debata o povinnosti hájit sebe i vlastní národ před agresí a vnější invazí, kterou mají státy i každý z nás.

Závěrem nicméně tlumočím, co jsem slyšel od mnoha křesťanských biskupů, žijících v islámských zemích. Jsou přesvědčeni o tom, že z pohledu Božího plánu má také dnešní islám v lidských dějinách svou roli, kterou neznáme, ale která si zasluhuje úctu a pozornost. Pro nás křesťany je výzvou setkání, a nikoli střet s muslimy, dialog, a nikoli válka, návrat k víře a životu v Kristu, a nikoli teoretický či praktický ateismus.

O. Pierro Gheddo z Papežského institutu zahraničních misií (PIME) je novinář a zakladatel několika zpravodajských agentur a misijních časopisů, který za čtyřicet let misijního působení navštívil bezmála všechny islámské země.

Z internetové agentury Asia News (10.2.2015)
přeložila Jana Gruberová

Homilie papeže Františka při mši sv. o slavnosti Matky Boží Panny Marie, baz. sv. Petra

Česká sekce RV

V mysli se dnes vybavují slova, jimiž Alžběta žehnala svaté Panně: „Požehnaná tys mezi ženami a požehnaný plod života tvého Ježíš! Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně?“ (Lk 1,42-43).

Toto požehnání je jakýmsi pokračováním kněžského požehnání, které Bůh vnukl Mojžíšovi, aby jej předal Áronovi a celému lidu: „Ať tobě Hospodin žehná a ochraňuje tě. Ať tobě Hospodin ukáže svou jasnou tvář a je ti milostivý. Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a daruje ti pokoj!“ (Nm 6,24-26). Slavností Matky Boží Panny Marie nám církev připomíná, že Maria je první adresátkou tohoto požehnání. V ní se naplňuje, neboť žádné jiné stvoření neuzřelo tvář Boha tak jako Maria, která dala lidskou tvář Věčnému Slovu, takže Jej můžeme všichni kontemplovat.

Kromě kontemplace můžeme Boží tvář také chválit a oslavovat jako pastýři vracející se z Betléma se zpěvem díků, poté co spatřili dítě a jeho mladou maminku (srov. Lk 2,16). Byli oba spolu stejně jako na Kalvárii, protože Kristus a Jeho Matka jsou neoddělitelní. Mezi nimi existuje těsný vztah jako mezi každým synem a jeho matkou. Kristovo tělo, které je stěžejním bodem spásy (Tertullián), bylo utkáno v Mariině lůně (srov. Žl 139,13). Tato neoddělitelnost je poznamenána také skutečností, že Maria, jež byla předurčena stát se Matkou Vykupitele, sdílela celé jeho poslání tím, že zůstala na Kalvárii se Synem až do konce.

Maria je tolik spjata s Ježíšem, protože jej poznala srdcem a vírou, a své poznání čerpala mateřskou zkušeností a z niterného vztahu se svým Synem. Svatá Panna je ženou víry, která udělala místo ve svém srdci a ve svých plánech Bohu; je věřící schopnou zachytit v daru Syna příchod oné „plnosti časů“ (srov. Gal 4,4), kdy Bůh rozhodl vydat se cestou lidského života a osobně vstoupit do dějin spásy. Proto nelze chápat Ježíše bez Jeho Matky.

Stejně tak neoddělitelný je Kristus a církev, protože církev a Maria jdou vždy pospolu a právě v tom spočívá tajemství ženy v církevním společenství. Nelze chápat spásu uskutečněnou Ježíšem a přitom nebrat v úvahu mateřství církve. Oddělovat Ježíše od církve, znamená zavádět „absurdní dichotomii“, jak napsal bl. Pavel VI. (srov. Evangelii nuntiandi, 16). Není možné „milovat Krista, ale ne církev; naslouchat Kristu, ne však církvi; patřit Kristu, ale mimo církev“ (ibid.). Právě církev je totiž velkou Boží rodinou, která nám přináší Krista. Naše víra není abstraktní nauka či filosofie, nýbrž živoucí a plný vztah s osobou Ježíše Krista, s jednorozeným Synem Božím, který se stal člověkem, byl zabit a vzkříšen, aby nás spasil a žije mezi námi. Kde se s Ním můžeme setkat? Setkáváme se s Ním v církvi, v naší svaté matce církvi hierarchické. Církev nám dnes říká „Hle, Beránek Boží“, církev Jej zvěstuje, v církvi Ježíš nadále prokazuje skutky své milosti, jimiž jsou svátosti.

Působení a poslání církve je výrazem jejího mateřství. Církev je totiž jako matka, která Ježíše s něhou opatruje a velkodušně a radostně Jím obdarovává všechny. Žádné zjevení Krista, ani to nejvíce mystické nemůže být nikdy odtrženo od těla a krve církve, od dějinné konkrétnosti Kristova těla. Bez církve by se Ježíš Kristus stal pouhou ideou, morálkou, cítěním. Bez církve by náš vztah s Kristem byl vydán napospas naší představivosti, našim interpretacím, našim náladám.

Drazí bratři a sestry! Ježíš Kristus je požehnáním pro každého člověka a celé lidstvo. Církev, která nás obdarovává Ježíšem, nám nabízí plnost Pánova požehnání. Právě toto je posláním Božího lidu: vyzařovat na všechny národy Boží požehnání vtělené v Ježíši Kristu. A Maria, první a dokonalá Ježíšova učednice, první a dokonalá věřící, vzor putující církve, je Tou, kterou se začíná mateřství církve a která neustále církev podporuje v tomto mateřském poslání obráceného ke všem národům. Její diskrétní a mateřské poslání jde s církví hned od počátku. Matka Boží je také Matkou církve a prostřednictvím církve je Matkou všech lidí a všech národů.

Kéž nám tato něžná a starostlivá Matka vymůže Pánovo požehnání pro celou lidskou rodinu. Zejména dnes, na Světový den míru, ji prosíme, aby Pán na její přímluvu daroval pokoj našim dnům, pokoj srdcím, pokoj rodinám a pokoj mezi národy. Poselství tohoto Dne míru nám letos říká: „Již ne otroci, ale bratři”. Všichni jsme povoláni, abychom byli svobodní a byli dětmi, a každý, aby podle své zodpovědnosti bojoval proti moderním formám otroctví. Sjednoťme svoje síly z každého národa, kultury a náboženství. Kéž nás vede a podporuje Ten, který z nás všechny učinil bratry a stal se naším služebníkem.

Hledíme na Marii a rozjímáme svatou Matku Boží. A chtěl bych vám navrhnout, abychom ji společně pozdravili, jako to učinil onen odvážný lid v Efesu, když před svými pastýři, kteří vstupovali do kostela, volal: “Svatá Matka Boží!”. Jak krásný pozdrav pro naši Matku! Jedna historka a nevím, zda je pravdivá, říká, že někteří z těchto lidí přitom drželi v rukou hole, snad aby dali na srozuměnou biskupům, co by se jim mohlo stát, kdyby se neodvážili prohlásit Marii za Matku Boží. Všechny vás tedy zvu, abyste - bez holí - povstali a ve stoje ji třikrát pozdravili tímto pozdravem prvotní církve: “Svatá Matko Boží!”.

Olomouc, 2.1.2015

K výročí 17. listopadu 1989

Milan Glaser

17. listopad a konec liturgického roku. Události před 25 lety, které nejen v naší vlasti vedly k odstranění indoktrinace a restrikcí uvalených na člověka komunistickou ideologií, je nepochybně třeba si připomínat s vděčností. Děkovat je však třeba především Bohu, aby nedošlo k pouhé výměně lidských idolů a kultů, jež jsou falešné stejně jako byly ty předchozí. Postavy, které se z mediálního podání mohou v této souvislosti jevit jako rozhodující dějinní činitelé, jsou ve skutečnosti jenom lidé a zaslouží si úctu a vážnost stejně jako ti, kteří mediálně známí nejsou. Souvisí to především s uměřeným postojem k dějinám, kterých je každý součástí, a s pravdivým, vyrovnaným povědomím člověka o sobě a zároveň o druhých. Vnímat někde na světě někoho nebo nějaké lidi jako by již z dějin byli nebo měli být vyřazeni, není rozumné a už vůbec ne křesťanské. Takovýto postoj je naopak výrazem bohorovné pýchy, neboť svět a jeho dějiny cele obsahuje Svým Duchem jedině Bůh.

Svod právě této pýchy však ohrožuje člověka od jeho počátku a postupně se globalizuje či socializuje, tedy vyjevuje všechny důsledky, které plynou z podlehnutí člověka tomuto klamu. Tomuto obrovskému pokušení je vystaven vztah každého jedince k lidstvu a jeho dějinám. Nejvíce to bylo zatím patrné ve 20. století, kdy mnozí tomuto svodu podlehli a uvěřili, že mají plně ve svých rukou moc nad tímto světem.

Politika zaujala místo, které by mělo patřit duchovnímu životu. A ten je považován jen za volitelný doplněk osobního vyžití. I mezi křesťany bývá někdy církev pojímána jako vedlejší fenomén toho podstatného dění, za něž bývá považováno politické soužití. Přesně to je rámec sekularizovaného mesiášství, které je širší než ideologie nacismu či komunismu.

Napodobenina spásy, kterou ve svojí verzi podávala komunistická ideologie, se lidem nabízet nepřestala. Jenom způsoby této nabídky jsou sofistikovanější. Antikristovský podvod „vyvstává pokaždé, když někdo předstírá, že v průběhu dějin splní mesiášskou naději, která se může naplnit pouze mimo dějiny“ (KKC, 676). Tento podvod je „podvodem náboženským“, jak rovněž připomíná Katechismus, a je jím „falešné mesiášství, jímž člověk oslavuje sám sebe místo Boha a jeho Mesiáše“ (KKC, 675).

Dojem, podle něhož se tyto věroučné postřehy jeví jako odtažité a nehodící se do našeho světa, je špatným znamením. Je třeba mít se neustále na pozoru tam, kde člověk oslavuje sám sebe či jiného člověka, nebo zkrátka někoho jiného než Ježíše Krista. Jinak totiž křesťanské víře hrozí, že se stane jen individuální zálibou člověka v rámci dějin, které nemají co do činění s neuchopitelnou Boží prozřetelností, s dějinami spásy.

Náboženský podvod vyvrcholí na konci dějin, kdy církev projde závěrečnou zkouškou, jež otřese vírou mnohých věřících (srov. KKC, 675). V jednom středověkém dílku, připisovaném sv. Tomáši Akvinskému a nazvaném O příchodu antikrista, je podán pozoruhodný výklad slov sv. Pavla, který v druhém listě Soluňanům mluví o něčem a o někom, kdo tento příchod „zdržuje“ (2 Sol 2,6-7). Autor zmíněného středověkého spisu tuto nejasnou zmínku apoštola národů vysvětluje následovně. Tím co brzdí příchod antikrista, má být „jednota církve a vážnost Kristova pozemského zástupce v tomto světě“.

Plyne odtud jednoduchý a praktický závěr, že totiž pokrok potřebuje také brzdu.
A to největší nebezpečí, které zná každý řidič, spočívá v záměně brzdy za plyn či plynu za brzdu.

Příběh ze žhavé současnosti

Ježíš Kristus žije!

Jeden muslim v Egyptě zabil svou ženu za to, že četla Bibli a poté ji pohřbil spolu s kojencem a s 8 letou dcerou. Obě děvčátka byla pohřbena zaživa... Potom řekl policii, že dívky zabil jejich strýc. Za 15 dnů zemřel ještě jeden jejich příbuzný. Když ho pohřbívali, ukázalo se, že obě malé dívky, které byly pohřbeny pod silnou vrstvou písku, byly živé!

Celá země tím, co se stalo, byla rozhořčena, od konce července je tento člověk uvězněn. Ptali se starší z dívek, jak to, že přežily a ona odpověděla:„Člověk v zářivě bílém oděvu s krvavými ranami na rukou přicházel každý den nás nakrmit. On budil mou maminku, aby nakojila mou sestru“.S touto dívkou udělali interview, které vysílali v národní televizi Egypta, otázky kladla ředitelka, muslimka. V době přenosu řekla:„To nemohl být nikdo jiný, než Ježíš, protože nikdo jiný nemůže udělat něco podobného!“

Muslimové věří, že Isa (Ježíš) to udělal, ale rány na Jeho rukou označují, že On byl ukřižován, a je úplně jasné, že je živý!

Také je úplně jasné, že dítě si něco takového nemohlo vymyslet, ty děti by nijak nemohly přežít, jestliže by se nestal skutečný zázrak.

Muslimští vůdcové teď mají nelehký úkol vyřešit, co dělat v této situaci, i popularita filmu Utrpení Krista jim v tom nijak nepomůže. A protože Egypt je centrum masmediální informace a vzdělání celého Blízkého východu, můžeme si být více než jisti, že se tento příběh rozšíří.

Kristus má kontrolu nad tímto světem a nad vším, co se tu děje.

Prosím, podělte se s tímto příběhem s druhými lidmi.

Chvála Kristu a Marii,

sestry a bratři, dovoluji si upozornit na zářijové Allocutio našeho duchovního vůdce P. Františka v rubrice "allocutio".

admin

Moji drahí,

chceme sa s vami podeliť o naše každodenné boje. Dúfam, že náš nárek zasiahne svet. Sme ako slepec z Jericha (Mk 10, 46 - 52), ktorý nemal čo vyjadriť, ale jeho hlas žiadal Ježiša, aby sa nad ním zmiloval. Aj keď niektorí ľudia ignorovali jeho hlas, iní ho počuli a pomohli mu. Spoliehame sa na ľudí, ktorí budú počúvať!

Vstúpili sme do tretieho týždňa nášho vysídlenia. Čo sa týka poskytovania prístrešia, jedla a uspokojenia potrieb ľudí, veci sa hýbu veľmi pomaly. Stále sú tu ľudia, ktorí žijú na ulici. Ešte stále neexistujú žiadne organizované tábory okrem škôl, ktoré sa používajú ako utečenecké tábory. Nedokončená trojpodlažná budova bola tiež použitá ako utečenecký tábor. V týchto nedokončených budovách si rodiny kvôli súkromiu vytvorili izby pomocou plastových fólií. Tieto miesta vyzerajú ako stajne. Všetci sme zvedaví, či to niekedy skončí. Vážime si všetko úsilie, ktoré bolo vynaložené na poskytnutie pomoci vysťahovaným ľuďom. Prosím, uvedomte si, že poskytnutie jedla a prístrešia nie je jediná podstatná vec, ktorú potrebujeme. Naša situácia je oveľa zložitejšia. Hovoríme o dvoch menšinách (kresťania a jezidi), ktoré prišli o svoje pozemky, domovy, veci, prácu, peniaze, niektorí boli odlúčení od svojich rodín a blízkych, a všetci sú prenasledovaní kvôli svojmu náboženstvu.

Naši cirkevní predstavitelia robia čo môžu, aby vyriešili tento problém. Stretli sa s politickými predstaviteľmi, s prezidentom Iraku a Kurdistanu, ale iniciatívy a konanie týchto politických vodcov sú veľmi pomalé a skromné. V skutočnosti všetky politické stretnutia neviedli k ničomu. Až doteraz nedošlo k žiadnemu rozhodnutiu ohľadom aktuálnej situácie vysídlených menšín. Z tohto dôvodu sa dôvera v politických vodcov zmenšila, ak ešte vôbec nejaká existuje. Ľudia to už nedokážu tolerovať. Bremeno je príliš ťažké. Včera sa jeden mladý muž vyjadril, že by radšej zomrel, ako má žiť bez dôstojnosti. Ľudia majú pocit, že im bola vzatá ich dôstojnosť. Sme prenasledovaní kvôli nášmu náboženstvu. Nikto z nás si ani nepomyslel, že budeme kvôli tomuto žiť v utečeneckých táboroch.

Je ťažké uveriť, že toto sa odohráva v 21. storočí. Zaujímalo by nás, čo sa presne deje. Je to ďalší plán alebo dohoda rozdeliť Irak? Ak je to pravda, kým a prečo? Prečo sa znovu opakujú udalosti rozdelenia Blízkeho východu, ktoré sa odohrali v roku 1916? V tej dobe išlo o politickú záležitosť a zaplatili za to nevinní ľudia. Je zrejmé, že existujú zlí a prefíkaní ľudia, ktorí si chcú Irak rozdeliť. V roku 1916 sme stratili sedem sestier, mnoho kresťanov zomrelo a ďalší boli vyhnaní. Je to len náhoda, že opäť čelíme tomuto deleniu, alebo je to zámerné?

Avšak ťažkosti nie sú len v utečeneckých táboroch, kde sú vyhostení ľudia. To, čo sa stalo v našich kresťanských mestách, ktoré boli evakuované, je ešte horšie. ISIS donútili opustiť svoje domovy tých, ktorí neodišli z ich miest do noci 6. augusta. Včera bolo vyhnaných sedemdesiatdva ľudí z mesta Karakosh. Avšak, nie všetci z nich prišli. Tí, ktorí prišli včera v noci, boli v úbohom stave. Museli prebrodiť rieku Al-Khazi, pretože most bol zničený. Niektorí z nich zostali na druhom brehu. Nevieme, kedy sa im podarí prísť do Erbil. To závisí od situácie a rokovaní medzi Peshmerga a ISIS. Niektorí ľudia sa vrátili, aby pomohli odísť starým ľuďom, ktorí nevládali chodiť. Aj jedna z našich sestier odišla, aby priviedla svojich rodičov. Ďalšia žena rozprávala, že bola odlúčená od svojho manžela a detí a nič o nich nevie. Pravdepodobne sú medzi ostatnými, ktorí sú na druhom brehu, alebo by mohli byť medzi rukojemníkmi, ktorých zajali ISIS. Taktiež jednej matke vytrhli z náručia trojročné dievčatko a nič o ňom nevie. Nevieme prečo ISIS vyhnala ľudí z Karakosh, ale od tých, ktorí práve odtiaľ prišli, sme sa dopočuli, že ISIS priváža do Karakosh sudy, ktorých obsah je neznámy.

Okrem toho vieme o štyroch kresťanských rodinách, ktoré už viac ako tri týždne ostali zablokované v Sindžáry. Pravdepodobne sú bez jedla a bez vody. Ak im nikto nepomôže, zomrú. V súčasnosti nemáme s nimi žiadny kontakt a neexistuje žiadny spôsob, ako vyjednávať s ISIS.

Čo sa týka našich komunít, vieme, že v našom konvente v Tel Kaif si ISIS vytvorila sídlo. Tiež sme sa dozvedeli, že sa dostali do nášho konventu v Karakosh. Tí, ktorí prišli len nedávno, tvrdili, že všetky náboženské obrazy, ikony a sochy boli zničené. Z veží kostolov sňali kríže a zavesili tam svoje zástavy. Nie je to len v Karakosh a Tel Kaif. V Baqofe sa jedna z našich sestier dopočula, že situácia je pokojná, a tak sa vrátila s niekoľkými ľuďmi pre svoje lieky. Zistila, že kláštor bol vyrabovaný, všetko bolo otvorené a rozhádzané po celej miestnosti. V okamihu, keď vstúpili do kláštora, zasiahli mesto tri bomby. Okamžite stadiaľ odišli.

Na rozdiel od toho, čo sa deje s kresťanmi, včera, v piatok 22. augusta, šiitský samovražedný atentátnik a ozbrojenci zaútočili na sunnitskú mešitu Abou Mussab v obci, ktorá je pod kontrolou irackej vlády v provincii Dijala. Tento útok zanechal 68 mŕtvych. Je to veľmi bolestné počúvať o ľuďoch, ktorí boli zabití počas modlitby. Pokiaľ ide o médiá a tlačové správy, tento masaker zatienil to, čo sa deje s kresťanmi v Ninive. Obávame sa, že náš boj bude len našou vlastnou záležitosťou a nebude to mať žiadny vplyv na svet.

Na záver musíme konštatovať, že ľudia strácajú trpezlivosť. Stratili všetko vo svojich rodných mestách: kostoly, zvony, ulice a susedské vzťahy. Je to pre nich strašné počúvať, že ich domovy boli vyrabované. Hoci milujú svoje mestá, väčšina ľudí uvažuje o odchode z krajiny, aby mohli žiť dôstojne a aby ich deti mali budúcnosť. Je ťažké mať nádej v Iraku alebo dôverovať vedúcim predstaviteľom tejto krajiny.

Prosím pamätajte na nás vo svojich modlitbách

Sr. Mária Hanna OP
Sestry dominikánky sv. Kataríny Sienskej – Irak

PS: Prosím Vás podeľte sa s týmto listom aj s ostatnými ľuďmi. Nech svet počuje nárek chudobných a nevinných.

Prevzaté z http://www.dsiop.org/

Nuncius k situaci v Iráku: Vyzbrojování teroristů je selháním intelligence

Vatikán. Nejméně 15 městeček a vesnic na rozlehlé Ninivské planině padlo do rukou džihádistů tzv. Islámského státu a vyvolalo masový útěk místní populace. Desítky tisíc uprchlíků přicházejí do Irbílu v Kurdistánu. Většinou jde o křesťany. Vatikánskému rozhlasu popisuje situaci don Benham Benoca, rodák z Ninivské planiny:

„Pocházím z městečka Bartella, poblíž Karamesh a Qaraqosh, kterých se zmocnili islamisté. Jsou to velmi starobylá města založená 600 let před Kristem, jejichž obyvatelstvo je původní. Dnes jsou prázdná. Do Erbilu, kde nyní jsem, přicházejí uprchlíci. Jsou jich tisíce a tisíce. Je těžké mít přehled o přesných počtech, ale bude jich asi kolem 40 tisíc. Ujímají se jich zdejší lidé, farnosti a diecéze Irbíl. Neexistuje zatím žádná organizovaná asistence např. ze strany OSN. Situace se zhoršuje každým dnem. Mnozí lidé jsou na ulicích, na slunci. Dnes je 45 stupňů ve stínu. Představte si kolik je na slunci. Není pro ně už místo v domech a kostelech. Museli odejít ze svých domovů, aniž by si mohli něco vzít s sebou. Nemají jídlo, šaty, nic.. Většinou nemají ani pasy, protože jim je sebrali teroristé. Bez dokumentů ovšem nemohou odejít ze země a nemohou se volně pohybovat ani v Iráku. Těžkosti jsou tedy veliké nejenom humanitárního typu. To co se děje tady v Iráku lze označit za náboženskou persekuci či přímo za genocidu populace, která dnes mizí z povrchu země.“

Sděluje telefonicky otec Benoca z Kurdistánského města Irbíl, do kterého se uchýlili uprchlíci z Ninivské planiny vyhnaní teroristy tzv. Islámského státu.
Těsně po tomto telefonátu letectvo Spojených států bombardovalo pozice teroristů, kteří se mezitím zmocnili přehradní nádrže, jejímž zničením by mohli vážně ohrozit životy obyvatel Mosulu i Bagdádu. Letectvo začalo na území, kde jsou uprchlíci, také shazovat první humanitární pomoc.
Arcibiskup Silvano Tomasi, stálý pozorovatel Apoštolského stolce při Radě OSN pro lidská práva komentuje zásah Spojených států amerických:

„Je zřejmé, že existuje naléhavá potřeba bránit také fyzicky křesťany na severu Iráku a zajistit pro ně humanitární pomoc, protože děti i staří umírají z nedostatku vody a potravin. Je zapotřebí zasáhnout dříve než bude pozdě. Desítky a desítky tisíc uprchlíků z Ninivské planiny si žádají humanitární intervenci. Utekli jen s tím, co měli na sobě. Potřebují tedy pomoc. Snad je v této chvíli nutná i vojenská akce, ale mám za to, že je třeba zejména přestat dodávat zbraně a peníze fundamentalistům. Země, které je mlčky podporují, musí být odhaleny a přestat s touto podporou, která nakonec neprospívá ani křesťanům, ani muslimům.“

Podobně jako arcibiskup Tomasi vidí situaci i apoštolský nuncius v Iráku:

„Situace není jednoduchá. Hlavním problémem jsou zbraně. Ptám se, jak je možné, že tito lidé, které jsou obecně považovány za teroristy, mají tak sofistikované zbraně. Nevyrábějí zbraně a musí se k nim tedy nějak dostat. Myslím, že tady jde především o selhání tzv. intelligence, tedy zpravodajských bezpečnostních služeb. Toto je hlavní bod. Je třeba zastavit anebo lépe kontrolovat tento aspekt, jinak to nikdy neskončí.“

Říká arcibiskup Giorgio Lingua.
Včera vyslal papež do Iráku svého zvláštního vyslance, kardinála Fernanda Filoniho, prefekta Kongregace pro evangelizaci národů, bývalého nuncia v Iráku z doby, kdy tuto zemi napadla vojska Spojených států a NATO.

Zprávy

Proč bylo zrušeno a obnoveno Tovaryšstvo Ježíšovo

Řím. Před 200 lety, 7. srpna 1814, Pius VII. obnovil či znovu založil Tovaryšstvo Ježíšovo, které bylo zrušeno 41 let před tím Klementem XIV., tedy více než dvě století po oficiálním uznání tohoto kněžského a misionářského řádu založeného Ignácem z Loyoly a schváleného papežem Pavlem III. roku 1540. Toto výročí přichází rok poté, co byl na Petrův stolec zvolen poprvé v dějinách církve jezuita, Jorge Mario Bergoglio. O. Robert Danieluk, historik a archivář jezuitské generální kurie, v rozhovoru pro Vatikánský rozhlas přibližuje tento pohnutý úsek dějin Tovaryšstva Ježíšova a vysvětluje jezuitskou vazbu k papežství: „Dějiny Tovaryšstva Ježíšova byly vázány k římskému biskupovi od svého počátku, zejména zvláštním slibem, který měl podle vůle našeho zakladatele svatého Ignáce z Loyoly od začátku charakterizovat Tovaryšstvo Ježíšovo a vyjadřuje poslušnost papeži ve všem, co se týká misií. Někteří jezuité, kteří skládají tento poslední slib, jsou označováni jako „profesové“, a kromě třech slibů chudoby, čistoty a poslušnosti, které v katolické církvi skládá každý řeholník, se tedy tímto čtvrtým slibem ještě těsněji ke Svatému otci.“

Jezuitský historik pak popsal důvody, které roku 1773 vedly Klementa XIV. ke zrušení Tovaryšstva Ježíšova: „Historikové uvádějí různé politické, ideologické a ekonomické důvody. Papež Klement XIV. byl celé roky vystaven silnému nátlaku katolických mocností, zvláště španělského, francouzského a portugalského dvora. Nejvýznamnější katolické vlády té doby požadovaly „smrt“ jezuitů. Považovaly totiž Tovaryšstvo za překážku výkonu královské moci i společenského řádu, který chtěly zdokonalit za pomoci osvícenských ideálů, podle nichž církev měla být součástí tohoto řádu a být plně závislá na občanské moci. Církev neměla být svobodná, ale naopak poslušná svému králi. Tento stav věcí, jak to odůvodňovali různými způsoby intelektuálové té doby, vedl potom krále a další politické představitele té doby ke kladení velmi silných, ba ultimativních požadavků papežovi, aby zrušil Tovaryšstvo Ježíšovo, ve kterém spatřovali překážku uskutečnění svých sociálních, politických a také církevních ideálů inspirovaných filosofií Osvícenství.“

Po jednačtyřiceti letech však došlo k přehodnocení a rehabilitaci, pokračuje o. Danieluk: „Nebyla to náhoda. Mezi zrušením a obnovením Tovaryšstva se ve světě změnilo hodně věcí, na rovině politické a také intelektuální. Především to byl výbuch Francouzské revoluce a její důsledky, tedy teror, gilotina, změny v politickém a společenském řádu a napoleonské války vedly samotné krále nebo jejich nástupce k přehodnocení jejich politiky. Nebyl už takový tlak na papeže. Paradoxně bylo papežství osvobozeno od svízelných okolností, od ochrany katolických mocností a tak svobodně znovu zvážilo svoji politiku vůči Tovaryšstvu Ježíšovu. Toto papežství tedy v osobě Pia VII. prohlásilo, že Tovaryšstvo Ježíšovo může opět existovat na celém světě jako řehole založená Ignácem z Loyoly.“

O. Danieluk pak přechází k současnosti a odpovídá na otázku, zda všemi obdivovaný styl papeže Františka, tedy neokázalost, jednoduchost slovního projevu a přímočarost jeho kázání souvisejí s jezuitskou formací? „Myslím, že to všechno s tím souvisí, protože jako na každém člověku se také na Svatém otci podepisují jeho vlastní životní osudy. Nosíme v sobě svůj život, svoje zkušenosti, svoji formaci a spiritualitu. Zdá se mi, že je velmi obtížné rozlišit, kde je papež jezuitou a kde biskupem, knězem či Argentincem... To všechno jde pospolu. V mnoha jeho textech, kázáních anebo při různých osobních setkáních jsou patrné prvky spirituality svatého Ignáce, jak ji obsahují zejména Duchovní cvičení.“

Archivář jezuitského řádu potom odpovídá na otázku, zda je působení papeže Františka příležitostí k oživení ignaciánské spirituality a možná výzvou pro samotné Tovaryšstvo Ježíšovo. „Ignaciánská spiritualita není vyhrazena pouze jezuitům. Duchovní cvičení jsou dobrem pro celou církev a mnozí papežové ještě před papežem Františkem to opakovaně potvrdili a učinili tak ku prospěchu celé církve. Každá spiritualita je nabídkou a ta ignaciánská je jednou z mnoha, které v církvi existují. Svoji účinnost prokázala v různých okolnostech a epochách a zdá se, že je stále velmi vhodná také pro dnešní dobu. Proto ji papež svým specifickým způsobem v některých bodech tak dobře podává a myslím, že lidé, kteří mu přicházejí v tak hojném počtu naslouchat, jeho slova dobře přijímají, chápou je a vítají. Totéž platí pro jezuity. My jsme stále částí církve, která se drží ignaciánské spirituality a zpřístupňuje tento duchovní odkaz všem, kdo si jím chtějí posloužit. Snažíme se sledovat svoje povolání tímto způsobem.“

Říká O. Robert Danieluk, archivář generální kurie jezuitského řádu.

V Olomouci 9.8.2014

Irácký Mosul po dvou tisíciletích bez křesťanů

Irák. Pro křesťanskou menšinu v Iráku se situace dramaticky vyhrocuje. Extrémisté z Islámského státu v Iráku a Levantě vypálili sídlo syrsko-katolického biskupa v Mosulu. Syrsko-katolický patriarcha Ignác Youssif III. Younan se dnes ve Vatikánu setkal s arcibiskupem Dominiquem Mambertim, sekretářem pro vztahy se státy. Papež František je o situaci křesťanské menšiny v Iráku podrobně informován a sleduje ji s velkým znepokojením. Mosul, kdysi město s největší křesťanskou menšinou, již všichni křesťané opustili, potvrdil patriarcha Younan.

“Poslední zprávy jsou děsivé. S lítostí opakujeme to, co jsme tvrdili stále: nelze směšovat náboženství a politiku. Mezi šíity a sunnity a nevím, kým dalším, může existovat nepřátelství, ale to nesmí být důvodem k útokům na nevinné křesťanské obyvatelstvo a další menšiny v Mosulu i jinde. Ve jménu tak zvané teroristické organizace, která se neřídí rozumem a nedbá svědomí, nelze ničit kostely, biskupství, farnosti a místa kultu. S politováním sděluji, že arcibiskupství v Mosulu bylo vypáleno, včetně knihovny s rukopisy. Křesťanům pohrozili vraždou, pokud se neobrátí na islám. To je strašné! Pro mezinárodní společenství je to ostuda.“

Jsou ještě v Mosulu křesťané?

“Teď už ne. Byla tu ještě asi desítka rodin, která včera uprchla poté, co ji obrali o veškerý majetek. Nechali je za městem, uprostřed pouště a bez prostředků. Křesťanští uprchlíci se zprvu uchylovali do Kurdistánu, ale premiér této autonomní oblasti nyní prohlásil, že už nemohou dále uprchlíky přijímat. Jsou tu jiné menšiny, šíité a jezídové, které do Kurdistánu uprchly.“

Syrsko-katolický patriarcha vyzývá západní společenství, aby ukončilo vyzbrojování a finančí podporu islámských integralistů.

“Musí přerušit veškerou finanční pomoc. Odkud asi dostávají zbraně? Od integralistických zemí Golfského zálivu, ale se souhlasem západních politiků, kteří potřebují ropu. Žádáme mezinárodní společenství, aby bylo věrné principům svobody svědomí a vyznání. Jako křesťané tu žijeme po tisíciletí a máme právo na to, aby se s námi nakládalo jako s lidmi a občany těchto zemí. Pronásledují nás ve jménu jejich náboženství a své hrozby také vykonávají – pálí a vraždí.“

Říká syrskokatolický patriarcha Antiochie, Ignác III. Younan.

Milí legionáři, pomocní legionáři a přátelé Mariiny legie!

Letošní rok je obzvlášť bohatý na vzpomínky na vynikající osobnosti Mariiny legie. Nejprve vzpomeneme ctihodného služebníka Franka Duffa, zakladatele Mariiny legie, jeho 125. výročí narození 7. června.

Sestra Edel Mary Quinn zemřela 12. května před 70 lety. Při naší velké pouti 1. května, které se mnozí z vás zúčastnili, jsme vzpomněli tuto ctihodnou služebnici, a poděkovali Bohu za její život a působnost, obzvlášť jako šiřitelky Legie v Africe.

Bratr Alfie Lambe ve svých mladých letech s velkým nasazením a horlivostí uvedl Mariinu legii ve známost v Jižní Americe a založil zde mnoho prezidií a rad. Zemřel 21. ledna 1959, tedy před 55 lety ve věku 27 let po krátké těžké nemoci.

Pro všechny tři tyto naše vzory už běží proces blahořečení. A slyšíme již také o mnoha nádherných vyslyšení modliteb. Chci vás povzbudit, abyste tyto tři budoucí svaté využívali jako přímluvce.

Srdečně vás zdraví modlitbou s vámi spojená

Wiltrud Zecha.

Pozvání do Vatikánu – uznání Stanov Legie Papežskou radou pro laiky

Uprostřed února jsem dostala mail od br. Tommyho McCabe, korespondenta vídeňského Senátu při konciliu v Dublinu. Oznámil mi, že koncilium dostalo pozvánku od Stanislawa Kardinála Rylko, předsedy Papežské rady pro laiky, aby Vatikán mohl předat přezkoumané stanovy Legie 50-ti vybraným důstojníkům Legie. Termín byl předběžně stanoven na 27. 3. 2014.

Dva Legionáři z Rakouska se mohli zúčastnit této historické ceremonie. Pozvání přijala sestra Ruepp a já, a tak jsme 26. března letěly do Říma. V hotelu jsme byly srdečně přivítány důstojníky koncilia, které už dobře známe. Setkaly jsme se ale také s našimi přáteli z Německa, byl zde prezident frankfurtského senátu br. Jörg Pfeifer a nový prezident regie Mnichov, br. Leonard Höfter, dva důstojníci regie Paříž, s. Jolanta Widenka z komitia Varšava, kterou jsem už 20 let neviděla a mladá prezidentka senátu Buenos Aires, kterou jsme znaly už z Dublinu. Bylo mnoho co vyprávět, ale protože už bylo pozdě, museli jsme jít spát.

Ráno jsme slavili mši svatou v blízkém Angelicum, Papežské universitě Dominikánů, s duchovním vůdcem koncilia, P. Bede McGregor a dalšími řeholníky. Po snídani v hotelu jsme jeli do čtvrti Zátibeří (Trastevere), kde se v blízkosti starého kostela Santa Maria nachází dům Vatikánu, ve kterém sídlí Papežská rada pro laiky. Sál se brzy naplnil. Přijelo mnoho italských legionářů, také duchovní vůdce sanátu Řím, Msgr. De la Rossa. Také zástupce Rádia Vatikán byl přítomen. Br. Pfeifer a já jsme měli interview pro německé vysílání Rádia Vatikán o významu Mariiny legie v apoštolátu církve a uznání stanov Legie Papežským stolcem.

Jelikož kardinál Rylko byl tento den v Krakově, předsedal slavnostnímu aktu tajemník Papežské rady pro laiky, německý biskup Josef Clemens. Po liturgickém úvodu, společné modlitbě a čtení z Luk. Evangelia ocenil biskup Clemens ve svém projevu zásluhy Legie. Nakonec byl přečten dekret o uznání stanov legie a povýšení Legie do hodnosti (stavu) sdružení apoštolátu podle papežského práva. Následovalo poděkování prezidentky koncilia, s. Sile Ni Cochlain, která obzvláště poděkovala arcibiskupovi Dublinu, Dr. Diarmuid Martin a apoštolskému nunciovi v Irsku, arcibiskupovi Giuseppe Leanza za jejich podporu při vypracování stanov. Její poděkování patřilo i jednomu duchovnímu dublinské arcidiecéze, který byl poradcem pro církevní právo při sepisování stanov, jakož i jednomu knězi z arcibiskupské kanceláře v Dublinu, který se také zúčastnil rozhodujícím způsobem.

Po závěrečném požehnání a společném zpěvu „Salve Regina“ jsme byli pozváni na občerstvení. Zde byla ještě možnost mluvit s biskupem Clemensem a prohloubit kontakty s legionáři celého světa.

Po skončení slavnostního aktu jsme si prohlédli některé pamětihodnosti, obdivovali jsme mozaiky v kostele Santa Maria, na Svatopetrském náměstí jsme se pomodlili Anděl Páně a v nejstarším římském mariánském kostele Santa Maria Maggiore odevzdali Panně Marii prosby Legie před známým obrazem Matky Boží „Salus populi Romani“. Večer jsme s korespondentem Tommy McCabe, třemi důstojníky koncilia a pařížskými legionáři mluvili o renovování domu Legie v Lourdech.

Ráno po mši svaté nás autobus odvezl na letiště.

Byla to velká milost, smět být přítomen tomuto velkému dni v životě Mariiny legie. Děkujeme konciliu, že jsme se mohly zúčastnit.

Wiltrud Zecha.

Pouť do Salzburgu

(německy Sternwallfahrt = „hvězdicová pouť“, protože poutníci se sjeli ze všech stran).

Na 1. května pozval rakouský senát všechny legionáře a jejich přátele na pouť do salcburského dómu a poutního kostela Maria Plain, který leží na kopci nad městem.

Mše svatá v dómu byla věnována vzpomínce na Edel Mary Quinn. Biskup Dr. Klaus Küng řekl mimo jiné: E. M. Quinn je velkolepý příklad úplného odevzdání se Bohu podle Mariina vzoru a plodnost apoštolátu, který byl vykonáván s pohotovostí k oběti a v důvěře v přímluvu Matky Boží. Budeme Marii prosit, aby i dnešní legionáři byli naplněni stejným duchem a následovali Boží volání, jak to je v dnešní době nutné. Spojení s Ježíšem je základ radosti a naděje. Je potřeba obrácení, k tomu je potřeba začít u sebe, abychom mohli oslovit a získat další. Chceme být věrní. Věrní v modlitbě, v odevzdání se, v apoštolátu, v nasazení. S Mariinou pomocí je to možné. Prosme za legionáře na celém světě, aby Marie nám pomáhala a ochraňovala nás.

Pouť byla zakončena v poutním kostele Maria Plain, kde se všichni pomodlili růženec a modlitbu za svatořečení této služebnice Boží.

Margaretha Lach a Regina Wagensonner (zkráceno)

Několik myšlenek u příležitosti rozhodnutí o uznání Mariiny legie 27. března 2014

Historie Mariiny legie je úžasné svědectví víry: víry v Boží moc, víry v moc modlitby k Marii. Od svých skromných počátků je Legie svědectvím toho, co může Bůh udělat s každým pokorným srdcem - Bůh pro nás skutečně udělal velké věci.

Jsem si jist, že každý z vás, kteří jste se zde shromáždili, abyste zastupovali Legii, můžete podat osobní svědectví o tom, jak jste potkali Ježíše, našeho Pána, skrze jeho Matku, jak vám otevřel nové cesty a doprovázel vás. Bůh nás zve stejným způsobem, jako Marii při Zvěstování. Říci víře „Ano“, přivítat Ducha Svatého, poděkovat Pánu, našemu Spasiteli a vydat se na cestu služby ostatním.

Dnešní ceremonie je příležitostí k obrácení naší pozornosti na duchovní dary Boží věnované Legii, a na duchovní odevzdání se, které musí legionář mít. Frank Duff měl v roce 1921 při podchycení podstatného nápad, postavit duchovní armádu odevzdaných Mariiných služebníků, aby světu přinesli Marii, aby světu přinesli Ježíše. Byla to opravdu prorocká intuice. Během minulých 90 let mnoho lidi mnoha zemí a kultur sdílelo tyto poznatky a utvořili si z nich způsob života.

Skrze dnešní slavnostní uznání Mariiny legie jako mezinárodního společenství věřících, jako právnické osoby na základě kanonického práva, jsou Legii navráceny tytéž vzory svatosti, které v minulosti dostala matka Církev jako inspiraci pro budoucnost. Pohled z minulosti do budoucnosti vede ke sledování cesty malé skupinky lidí ve Francis Street v Dublinu 7. září 1921 (před téměř 93 lety) k tisícům takových skupinek, které se setkávají na celém světě každý týden. Sledujeme je, abychom viděli Boha při práci. Učení se z minulosti, abychom rozuměli přítomnosti a připravili budoucnost, zahrnuje pozorování cesty generace průkopníků laických misionářů, kteří se upsali misii, k dalším generacím, které se věnují záchraně duší skrze plné odevzdání se Marii.

Církev ale očekává od Legie ještě víc: neboť bída světa je velká, mnozí naši současníci neznají Kristovo jméno nebo jej zapomněli. Proto je legie v plné zralosti svých let církví zvána ke své obnově a k vedení Duchem svatým. Ty, kteří Legii vedou, žádá církev, kráčet s odvahou vpřed a členům každého prezidia pomáhat pochopit, že služba Marii je pravým přínosem pro velké dílo evangelizace světa.

Biskup Josef Clemens (zkráceno)

Kde je ten tvůj Bůh?

Pomalu se probíral, cítil, jak jej bolí celé tělo, v hlavě hučí, oči slepené zaschlou krví nedokázal ani pořádně otevřít. Nevěděl, zda je den, či noc, ba ani kolikátého je. Nevěděl, jak dlouho bude ještě jeho utrpení trvat. Věděl jediné. Nesmí povolit! Nesmí!

Výbor OSN pro práva dítěte a sociální inženýrství
 

Milan Glaser

Už déle než půl století se zdá, že je za zavřenými dveřmi - v přeneseném, ale možná i doslovném smyslu – konstruována terminologie, která je nástrojem cíleného duchovního nátlaku na lidský rozum. Je již poněkud únavné sledovat, jak se v médiích, ale i ve veřejných institucích stále intenzivněji protiřečí triviální pravdě, že totiž pohlavní styk ve vlastním slova smyslu nemohou mezi sebou osoby téhož pohlaví uskutečnit, nýbrž jenom simulovat. Zmíněná terminologie je užívána k přetváření lidského myšlení a jednání; je výrazem jemného, iracionálního despektu vůči křehkým skutečnostem lidské přirozenosti: vůči pohlavnímu styku jako takovému - rozumí se lidskému, protože rozmnožování a plození zvířátek podávají média jednoznačně pozitivně; šíří despekt vůči oběma pohlavím člověka, vůči nenarozeným dětem, vůči rodičovství, manželství, rodině a nakonec i samotné lidské společnosti, jejíž „přirozenou a základní jednotkou je rodina“ (Všeobecná deklarace lidských práv, čl.16).

Verbalizace tohoto protipřirozeného duchovního postoje již dávno metastazovala v mezinárodních smlouvách, odkud jej převzaly státní zákony většiny zemí prostřednictvím pojmů interrupce, heterosexuality, homosexuality, reprodukčního zdraví, práv sexuálních menšin apod. Ale nedosti na tom. Ohlupování dosáhlo již takové míry, že ti, kteří odmítají komunikovat touto vyumělkovanou terminologií, jsou mediálně pranýřováni. Nyní už na globální úrovni. Došlo k tomu tento týden (5.2.) zprávou Výboru OSN pro práva dítěte, který se rozhodl vyplísnit katolickou církev a konkrétně Svatý stolec za to, že učí Desateru. Výbor totiž vznesl požadavek, aby církev změnila křesťanský postoj k interrupcím, homosexualitě apod.

„Není třeba mluvit o střetu mezi OSN a Vatikánem, říká k tomu vatikánský tiskový mluvčí Federico Lombardi, protože Spojené národy jsou důležitou institucí a Svatý stolec s ní bude nadále udržovat dialog.“ Potom však otec Lombardi ve svém prohlášení dodává, že zpráva Výboru „vykazuje vážné nedostatky, nebere v úvahu předchozí – ústní i písemná - vyjasnění poskytnutá Vatikánem, takže se zdá jako by zpráva byla napsána předem. Vážným je zejména nepochopení specifické povahy Svatého stolce. Je pravdou, že jde o instituci odlišnou od jiných států, což znesnadňuje chápání jeho role a odpovědnosti. Ta však byla během dvaceti let, které uplynuly od přijetí Úmluvy o právech dítěte, již mnohokrát podrobně vysvětlena, zvláště v objasnění poskytnutém minulý měsíc. Ať už chybí schopnost či vůle pochopit, v obou případech se lze právem podivovat,“ uvádí vatikánský mluvčí, který na závěr také poznamenává, že nekompetentní zpráva Výboru poškozuje samu instituci OSN.

Nabízejí se však i další otázky. Zajímá se Výbor OSN, tvořený údajně nezávislými odborníky, o skutečnou situaci dětí v EU? V mnoha jejích zemích byly totiž před několika lety přijaty školní osnovy sexuální výchovy, jež pod záminkou zdravotní osvěty vyžadují, aby dětem již od nejútlejšího věku 4 let rodiče nejen vysvětlovali, ale také s nimi praktikovali něco, co je v zemích křesťanské tradice dosud považováno za trestný čin, např. fyzická senzibilizace pohlavních orgánů. Tuto takzvanou výchovu dětí v rámci takzvaně zdravotní péče propaguje Světová zdravotnická organizace, tedy agentura OSN, dokumentem z roku 2010 nazvaným Standards for Sexuality Education in Europe.

Výbor nezávislých odborníků OSN pro práva dítěte možná také neví, že instituce sociální péče v mnoha zemích EU (Velká Británie, Norsko, Německo, Itálie, aj.) na základě specifické legislativy drastickým způsobem odnímají rodičům jejich děti z důvodů, které nejsou ani banální, nýbrž naprosto absurdní, např. za plácnutí přes zadek anebo naopak za polibek. Stačí k tomu pouhé udání podané u sociální služby, která si k tomu vyhotoví psychologický posudek, který pak rodiče prakticky nemají možnost zpochybnit. Jiným svévolným důvodem odnětí dětí rodičům je ekonomická neschopnost, kterou zřejmě posuzuje opět někdo, kdo reálnou ekonomickou situaci většiny lidí zná jen pramálo. V těchto případech pak dochází paradoxně k tomu, že dítě je těmto rodičům státem odňato a dáno do náhradní péče, na kterou pak finančně přispívá stát. Vnucuje se mimochodem otázka, proč se v těchto případech neposkytne pomoc přímo oněm rodičům? Snad proto, že jsou to „jenom“ biologičtí rodiče, což je další obrat pohrdlivé „odborné“ terminologie nového sociálního inženýrství.

Výbor OSN pro práva dítěte o těchto skutečnostech buď neví, což by znamenalo, že není tvořen odborníky, anebo o nich ví, ale není nezávislý. V každém případě nevidí ve výše zmíněných skutečnostech nic zlého, přičemž v učení katolické víry nyní objevil zlo. Tedy, vlastně nikoli zlo, neboť kategorie dobra a zla noví sociální inženýři nepoužívají, požadují zkrátka, aby katolická víra nebyla.

Stěží v těchto postojích nevidět gnostickou reminiscenci a okultní zášť namířenou proti lidské přirozenosti a právě touto cestou proti Bohu. Patrně bude třeba se připravit na to, že duchovní slepota, která se spolu s bezbožným věděním čili gnosí ve světě šíří, v budoucnu ještě poroste v duchu Ježíšových slov: „Přišel jsem na tento svět soudit: aby ti, kdo nevidí, viděli, a kdo vidí, oslepli“ (Jan 9,3

Překvapila mne zpráva, že Rusové umístili svou vlajku pod severní pól do hloubky 4 km. Proč ? Aby si zajistili právo na přírodní bohatství, které se tam ukrývá. Hned jsem si vzpomněl na dnešní evangelium. Lidé se hádají a přou o vše možné. Hmota je rozděluje a paradoxně se dovolávají toho, který všechno stvořil, ale ne možnosti vychovávat lidské srdce podle Božích rad a zákonů. Proto Pán Ježíš odmítá řešení majetkových vztahů, protože bude opravdu řešit něco jiného. Jaké bylo naše srdce. A o tom bude také soud, který otevře věčnost. Jak dobře se jedná těm, kteří mají velké území, velké technické možnosti a za sebou velkou armádu. Proto mají přístup k tomu, k čemu nemají přístup národy, které chtějí také žít, ale nemají ani území, ani armádu. Ale chtějí žít stejně jako ty ostatní státy. Pán Ježíš podává řešení. Suďte sami sebe a dívejte se na věci Božíma očima. To, co bude následovat se odehrálo kdysi dávno ve španělském království. Král Richard se jednoho dne vypravil na lov. Zastihla ho bouřka a on byl uprostřed lesa úplně sám. Marně hledal cestu k zámku, a tak musel ztrávit noc v lese. Byla mu zima a měl hlad. Úplně promočený a vyčerpaný zahlédl konečně časně ráno osamělý selský dvůr. Zaklepal na dveře, pak ještě jednou, ale nikdo neotevřel. Zoufalý král se pokusil dveře otevřít. Nebylo zavřené, tak vešel. Tu vyskočil od kuchyňského stolu sedlák a rozkřikl se na něj: "Ty drzý lumpe, ty tu chceš něco ukrást, co?! Koukej mazat, nebo na tebe pošlu psy!" Král žebrá a prosí, ale sedlák je tím zuřivější. Nakonec uhodil krále do tváře a přirazil mu dveře před nosem. Král se však díky pomoci jiných lidí, které potkal, dostal zase domů. Za tři dny si nechal sedláka zavolat do královského paláce; sedlák uvažoval proč, vždyť krále ani neznal. Ve velkém sále musel docela sám před shromážděná knížata země. Král byl v slavnostním odění, v ruce žezlo, na hlavě korunu. Dlouho se díval na třesoucího se sedláka a mlčel. Pak řekl: "Poznáváš mne?" Sedlák byl tím vším a těmi slovy tak ohromený, že brzy na to zemřel. I my uslyšíme na posledním soudu slova: "Poznáváš mne? Byl jsem hladový, nemocný, žíznivý, cizincem". Udělejme vše pro to, aby nám nemusel říci: "Jdi ode mne do věčného ohně!" To je ale záležitostí srdce. A další mluví také o dvou bratřích. Ti pracovali společně na rodinné farmě. Jeden byl ženatý a měl velkou rodinu. Druhý byl svobodný. Večer si vždy veškerou úrodu i peníze dělili na půl. Jednoho dne si svobodný bratr řekl, že není spravedlivé dělit se na půl. Já jsem sám a mé potřeby jsou menší. Každou noc nabral z truhlice pytel obilí, proklouzl do bratrova domu a vysypal obilí do jeho truhlice. Mezitím si ženatý bratr řekl, že není správné dělit vše napůl. Jsem ženatý, mám rodinu, která se o mne postará, až jednou nebudu moci. Bratr nemá nikoho, kdo by se o něj staral. Každou noc nabral tedy pytel obilí a vysypal ho do bratrovy truhlice. Oběma bratrům bylo celá léta divné, že jim obilí neubývá. Až jednou, když byla tmavá noc, do sebe venku narazili. Pomalu jim začalo docházet, proč jim obilí neubývalo. Položili pytle a pevně se objali. Je otázkou, jak je to mezi námi. Všichni jsme sourozenci před Bohem. Křest nás do této situace postavil. Ale... Nevolejme Pána Boha a Pána Ježíše k řešení, která jsou v našich rukou. Prosme, abychom uměli uplatnit veliký zákon lásky, který dává radost trvalou a věčnou. Amen.

V Prostějově 5. srpna 2013

  P.František Dobeš, spirituál Comitia Legio Mariae Olomouc

Richard Čemus

Co je to svoboda? Kdy jsme opravdu svobodní? Je to asi věčná otázka lidstva. Závodník Niki Lauda kdysi prohlásil, že svobodný je ten, kdo má peníze. Je to odpověď, kterou si v naší společnosti dávají ti, co dřou 7 dní v týdnu jak koně, workholici, co neznají neděli, či svátek, ti kdo sedí jak otroci přikovaní k veslům pomyslné regaty zvané „úspěch a zisk“.

Svoboda znamenala pro Židy především netrpět žádnou těžkou chorobou, nebýt v zajetí cizích mocností a mít naději na spásu. V 9. stol. př. Kr. v Severním Izraeli na hoře Karmel prorok Eliáš bojuje za svobodu kultu pravého Boha v době, kdy se šíří pohanství, podporované královnou Jezabel. Prchá do pouště k hoře Horeb, kde dostane příkaz pomazat nového proroka místo sebe. I to je svoboda: ustoupit svému nástupci, poznat, kdy je čas předat štafetu a vyklidit scénu. Hospodin řekl Eliášovi: „Pomaž Elisea, syna Šafatova z Abel Mechola, za proroka místo sebe!“ […] Eliáš hodil na Elisea svůj plášť. Ten nechal spřežení býků, s nímž oral a řekl Eliáši: „Prosím, ať mohu políbit svého otce a svou matku a pak půjdu za tebou.“ Eliáš odpověděl: „Jdi a vrať se; co jsem ti měl učinit, to jsem udělal.“ (1 Král 19,16b.19-21)

Co Eliáš u Elisea ještě trpí, Ježíš u svých učedníků již nestrpí. V osobě Kristově se čas naplnil a příchod Božího království se tak zradikalizoval, že jít pro něj pracovat nestrpí odklad. Vyžaduje novou míru svobody na ničem nelpět, co by brzdilo příchod království. „Když se přibližovala doba, kdy měl být Ježíš vzat vzhůru, pevně se rozhodl jít do Jeruzaléma.“ Cestou jednoho vybídl: „Pojď za mnou!“ On však řekl: „Pane, dovol mi, abych napřed šel pochovat svého otce.“ Odpověděl mu: „Nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a zvěstuj Boží království!“ A ještě jiný řekl: „Půjdu za tebou, Pane; jen mi dovol, abych se napřed rozloučil doma s rodinou.“ Ježíš mu však odpověděl: „Žádný, kdo položil ruku na pluh a ohlíží se za sebe, není způsobilý pro Boží království.“ Jít vzhůru do Jeruzaléma je cesta naplnění Kristovy mise, nikoliv však uchopením moci, ale ve slabosti sebezmaření. Ježíš to neskrývá: „Půjdu za tebou všude, kam půjdeš,“ zní nabídka jiného zájemce. Ježíšova odpověď ho však odradí: „Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu položil.“ (Lk 9,51-62)

Ježíš je čitelný, zaujímá jasné pozice. Jeho nekompromisní postoj nemá nic fanatického, násilného nebo sveřepého. Ježíš je svobodný a k té svobodě chce dovést i své učedníky. Ti se ovšem zaleknou, jakmile jim dojde, že Ježíšova cesta „vzhůru do Jeruzaléma“ nemíří do ministerských křesel po jeho pravici a levici. Postupně však začínají chápat, že Pán je chce osvobodit od všech konvencí, které umenšují či brzdí tok života, včetně Zákona, který se z nástroje života, ze znamení Boží přízně, převrátil v život svazující chomout, v nástroj smrti.

Šavel, farizej a horlivec Zákona, ze školy Gamalielovy, nyní jako apoštol Pavel urputně hájí novou svobodu: křesťané se nemusí stát židy, přijmout obřízku a s ní předpisy Tóry, aby mohli být křesťany.: „To je ta svoboda, ke které nás osvobodil Kristus. Buďte v tom tedy pevní,“ nabádá Apoštol. Zřejmě vzhledem ke konkrétním případům nabádá: „Bratři a sestry, vy jste byli povoláni ke svobodě. Ta svoboda však nesmí být záminkou, abyste se vraceli k prosazování sebe. Spíše si navzájem posluhujte láskou. Celý Zákon totiž ve své plnosti je obsažen v jediné větě: ‚Miluj svého bližního jako sebe.‘ Jestliže se však mezi sebou koušete a požíráte, dejte pozor, abyste jeden druhého nepohltili! Chci říci toto: Žijte duchovně, a nepropadnete žádostem těla. Tělo totiž touží proti duchu, a duch zase proti tělu. Mezi nimi je vzájemný odpor, takže neděláte, co byste chtěli. Jestliže se však necháváte vést Duchem, nejste už pod Zákonem“ (Gal 5,1.13-18).

Podle Řehoře Nysského je svobodný ženich, kterému už nic nebrání spojit se se svou nevěstou. Tak i naše duše se chce spojit s Kristem – nebeským ženichem. Řekneme-li k lásce ano, jsme svobodni v životě i ve smrti. „Jeruzalém, pocházející shora, je svobodný, je naše matka.“ (Gal 4,26) U ní smíme „sát do sytosti z prsu, který utěšuje, pít s rozkoší ze zdroje jeho slávy.“ (Iz 66,10-14b) Tkví tedy skutečná svoboda v závazku, který vyrůstá z osobního vztahu.

Žalm 16 je proto plný radosti, vděku a slasti: „Velebím Hospodina, že mi byl rádcem, k tomu mě i za noci vybízí mé nitro. Hospodina mám neustále na zřeteli, nezakolísám, když je mi po pravici. Proto se raduje mé srdce, má duše plesá, i mé tělo bydlí v bezpečí, neboť nezanecháš mou duši v podsvětí, nedopustíš, aby tvůj svatý spatřil porušení. Ukážeš mi cestu k životu, u tebe je hojná radost, po tvé pravici je věčná slast.“ Tvorstvu zbývá „naděje, že i ono bude vysvobozeno z poroby porušení a dosáhne svobody ve slávě Božích dětí.“ (Řím 8,18-21).

Vatikán. Učme se přijímat a uchovávat Boží slovo jako Maria, vybízel papež František při mši svaté v Domu svaté Marty. U příležitosti včerejší památky Neposkvrněného srdce P. Marie se zastavil nad významem výrazu „uchovávat v srdci“, jakým Písmo charakterizuje Mariin postoj a nad „úžasem“, který se zmocnil učitelů zákona, když slyšeli Ježíše.

Úžas, poznamenal papež, je „okamžikem, v němž je Boží slovo zaséváno do našeho srdce“. Není však možné žít v neustálém úžasu, je třeba jej uchovávat, opatrovat ve svém životě. A právě to činí Maria, o níž je psáno, že byla „udivena“ a že „Boží slovo“ uchovávala ve svém srdci.

„Co to znamená: uchovávat Boží slovo? Dostanu Slovo, vezmu láhev, strčím Slovo do láhve a uložím si je? Ne. Uchovávat Boží slovo znamená, že se naše srdce otevírá, že se otevřelo tomuto Slovu, jako se země otvírá, aby přijala zrno. Boží slovo je zrno určené k setí. Ježíš nám řekl, co se stane se zrnem: některé padne na kraj cesty a přiletí ptáci a sezobou ho. To je slovo, které nebylo opatrováno, padlo do srdcí, která je nedokázala přijmout.“

Další padne do kamenité půdy, pokračoval papež ve výkladu podobenství o rozsévači, a zrno umírá. O těchto lidech Ježíš říká, že nedokáží uchovávat Boží slovo pro svou nestálost. Jakmile přijde zkouška, zapomínají. Jindy padne Boží slovo do nepřipravené země, plné trní. Co je toto trní? Ježíš mluví o přilnutí k bohatství a o neřestech. Uchovávat Boží slovo, pokračoval papež František, znamená vždy rozvažovat o tom, co říká ve vztahu k tomu, co se děje v našem životě. Právě to byl Mariin postoj: „rozvažovala a srovnávala“ – a to je velké duchovní dílo:

„Jan Pavel II. říkal, že pro Marii byla tato práce zvláštní námahou, že měla obtížené srdce. Nejde ale o utrpení, nýbrž o námahu, o práci. Uchovávat Boží slovo znamená práci, práci hledat, co znamená v tomto okamžiku, co mi Pán chce sdělit v této chvíli, jak rozumět této situaci srovnávám-li ji s Božím slovem.. Znamená to život s Božím slovem. Právě to vyjadřuje výraz »uchovávat«“.

Zároveň ale znamená pamatovat. „Paměť – řekl papež – je strážkyní Božího slova.. Pomáhá nám v jeho uchovávání, připomíná, co všechno Pán učinil v mém životě.“ Připomíná „všechny divy spásy , které vykonal ve svém lidu a v mém srdci. Paměť uchovává Boží slovo.“ V závěru homilie papež František vyzval k přemýšlení nad tím, „jak uchováváme Boží slovo, jak opatrujeme úžas - aby je ptáci nesezobali a neřesti neudusily“:

„Bude dobře, když si položíme otázku: ´Ptám se ve věcech, které se přihodí v mém životě, co mi Pán chce říct svým slovem pro tuto chvíli?´ Tomu se říká uchovávat Boží slovo, protože Slovo Boží je právě poselstvím, které mi Pán dává v každé chvíli. Jako takové je také máme uchovávat, opatrovat je ve své paměti. A rovněž opatrovat je ve své naději. Prosme Pána o milost obdržet Boží slovo a uchovávat je a také o milost mít srdce obtížené tímto opatrováním. Tak ať se stane.“

Biskup Chacour: Výraz arabské jaro je zcela pomýlený

Haifa. „Arabské jaro je zcela pomýlené jméno. Nebylo to jaro, ale obrovské krveprolití. Mrtvých bylo mnoho, ale nejvíce ztratili křesťané,“ říká řecko-melchitský arcibiskup ve městě Akka a hlava nejpočetnější – 80 tisícové - komunity arabských křesťanů v Izraeli, mons. Elias Chacour. „Nevím, proč se mluví o jaru, protože jsem neviděl žádnou zeleň, ani květy, nýbrž jenom spoustu krve a mrtvých,“ uvedl na tiskové konferenci ve své rezidenci v Haifě, jak o tom referuje italský novinář Andrea Tornielli v internetovém deníku Vatican Insider. Katolický biskup zmíněného východního obřadu poukázal na skutečnost, že 160 vesnic, které v Sýrii obývali křesťané, je již zcela vylidněno. „Proč Západ nezasáhne tváří v tvář tomu, co se děje v Sýrii?“ – táže se melchitský biskup.

Papež František: Duch tohoto světa netoleruje opravdové křesťanské svědectví

Vatikán. „Ježíšova zvěst není nějaká patina, ale proniká do srdce a mění nás“ – řekl papež František v homilii při dnešní mši svaté v kapli Domu sv. Marty. Se Svatým otcem koncelebrovali arcibiskup Rino Fisichella a arcibiskup José Octavio Ruiz Arenas, předseda a sekretář Papežské rady pro novou evangelizaci, několik dalších kněží z této rady. Účastnili se zaměstnanci elektrické centrály a truhlárny governatorátu městského státu Vatikán.

Papež František ve své homilii komentoval dnešní úryvek z Markova evangelia (10,28-31), ve kterém Petr jménem všech učedníků říká Ježíšovi: „My jsme opustili všechno a šli za tebou“ (10,28) a nepřímo se tak ptá, co za to. Tato otázka se týká života každého křesťana, řekl papež. A Ježíš odpovídá, že se těm, kdo jej následují, dostane mnoho dobrého spolu s pronásledováním. Pánova cesta „vede ponížením a končí křížem“. Protivenství bude tedy vždycky, protože „Ježíš touto cestou šel jako první“. „Pokud křesťan v životě žádné těžkosti nemá, upozornil Svatý otec, a všechno jde krásně a dobře, pak něco nehraje, a lze se domýšlet, že „je spřízněn s duchem tohoto světa, s mondénností“. A toto pokušení je křesťanovi vlastní.

„Následovat Ježíše ano, ale jen do určité míry, tedy v rámci určité kulturní formy. Jsem křesťan, mám tuto kulturu… avšak bez opravdového následování Ježíše, bez toho, že bych se ubíral Jeho cestou. Pokud je Ježíš následován jako nějaká kulturní nabídka, používá se tato cesta k postupu nahoru, k získání moci. A dějiny církve jsou toho plné, počínaje různými císaři a pak vládci a mnoha lidmi. A někdy – nechci říci, že mnohdy – také některými kněžími či biskupy. Někdo říká, že jich je mnoho. Tito někteří mají za to, že následovat Ježíše, znamená dělat kariéru.“

Papež pak připomněl, že ještě před dvěma stoletími se v literatuře užíval obrat „církevní kariéra“ v pozitivních souvislostech. „Mnozí křesťané, pokoušení duchem tohoto světa, se domnívají, že následovat Ježíše je dobré, protože to prospívá kariéře, postupu. Není to však duchovní, poznamenal papež František, ale je to postoj Petra, kterému Ježíš odpovídá: „Ano, dám ti všechno spolu s pronásledováním. Není možné, pokračoval papež, vyjmout z Ježíšovy cesty kříž. Ten zůstává vždycky. Neznamená to ovšem – dodal - že si má křesťan sám ubližovat“. Křesťan „následuje Ježíše z lásky a jde-li se za Ježíšem z lásky, pak ďáblova závist dělá všechno možné. Duch tohoto světa to netoleruje, netoleruje svědectví“:

„Pomysleme na matku Terezu: co říká duch tohoto světa o matce Tereze? »Ach, matka Tereza byla krásná žena, která udělala mnoho dobrého pro druhé.« Duch tohoto světa nikdy neřekne, že bl. matka Tereza trávila každý den několik hodin eucharistickou adoraci… Nikdy to nepoví, protože redukuje křesťanství na sociální činnost, na pouhé prokazování dobra. Jako by křesťanská existence byla jenom nátěrem, patinou křesťanství. Ježíšova zvěst není žádná patina. Ježíšova zvěst proniká až do morku kostí, do srdce, do našeho nitra, a proměňuje nás. To však není tolerováno duchem tohoto světa. Ten to netoleruje a proto přicházejí pronásledování.“

Kdo opustí svůj domov, svou rodinu, aby následoval Ježíše, pokračoval Svatý otec, dostane stokrát více už v tomto čase. Stokrát víc spolu s protivenstvími. Nemělo by se na to zapomínat.

„Následovat Ježíše, znamená jít za Ním a s Ním z lásky, stejnou cestou. A duch světa bude tím, kdo to netoleruje a bude nám působit utrpení. Takové utrpení jaké snášel Ježíš. Prosme o tuto milost, tedy následovat Ježíše cestou, kterou nám ukázal a naučil nás jít po ní. Je krásné, že nás nikdy nenechá samotné. Nikdy! Vždycky je s námi.“

Končil svoji dnešní homilii papež Františe

Milí bratři a sestry; podařilo se dokončit korektury této novény, ale protože zatím nejsou dostatečné prostředky pro její tisk, rozhodl jsem se ji dát k dispozici na CD. Kdo z Vás bude mít zájem a možnost otevřít si tuto novénu ve Wordu na počítači, ať pošle mail na : marlegol@seznam.cz nebo cobaya@seznam.cz. Cédéčko Vám pak pošlu na dobírku jen za poštovné a balné.

Blahoslavení, kteří máte pochopení pro mou pomalou chůzi...

- Blahoslavení jste vy, kteří máte pochopení pro mou pomalou chůzi a roztřesené ruce a nesykáte netrpělivě, když belhavě přecházím křižovatku a neumím už "slušně" jíst.
- Blahoslavení jste vy, kteří chápete, že se mé ucho musí namáhat, abych porozuměl a proto se mnou mluvíte pomalu a zřetelně.
- Blahoslavení jste vy, kteří se u mě zastavíte s přívětivým úsměvem a máte čas trochu si se mnou popovídat a neděláte to se shovívavou ironií.
- Blahoslavení jste vy, kteří mi neříkáte, že jsem starý popleta, protože pořád něco zapomínám a ztrácím.
- Blahoslavení jste, vy všichni, kteří mi nějak ulehčujete dny mého stáří, které mi ještě zbývají na cestu do mého domova u Boha.
Až budu doma, budu o vás vyprávět Otci...

   Neexistuje dnes asi svízelnější téma než nerozlučnost manželského svazku. Proč se téměř každé druhé manželství rozvádí, nejsou s to objasnit ani psychologové, ani sociologové. Tento trend postihl i křesťany. Právě pro ně má rozvod nejzávažnější důsledky. Očekávají tedy právem od Církve pomoc. Ta se nemůže vyčerpat v připomínání manželské morálky, ale musí nabídnout něco víc. Vyžaduje to manželskou spiritualitu.

    Mladí lidé touží po duchovním rozměru partnerského vztahu a mluví o manželství jako o povolání. Ačkoliv to neodpovídá tradičnímu pojetí, je třeba to brát vážně. Manželství je svátost a tudíž prostředek spásy. K tomto tématu se vyjadřuje kardinál Špidlík: „Nejde jenom o to, aby se manželé nedopouštěli hříchu, ale také o to, aby využili všeho toho, co je v rodinném životě a jeho struktuře vede k dokonalosti, k Bohu. Všechny stvořené věci, mezi které patří i lidské vztahy, jsou v jistém stupni obraz Tvůrce. Kdo smysl tohoto obrazu pochopí, prožívá intensivně blízkost Boží.“

    Tentýž P. Špidlík ještě jako aktivní profesor spirituality byl pozván studenty na milánskou katolickou universitu. Měl hovořit na téma smysl lásky. Sál byl zcela nabitý a vládlo napjaté očekávání. Všiml si plakátu, který hlásal, že Tomáš Špidlík z Říma bude mluvit o teologii sexu. Studentům tento mediální trik neměl za zlé, vždyť vše, co řekl, dosvědčovalo, že právě o to tu jde. „Manželský svazek – začal – je symbol náboženské skutečnosti, a ve starých pohanských mýtech se jím vyjadřoval vztah mezi nebem a zemí. Připomíná to slovanský kult „matky syré země“. Plodnost půdy se tu vysvětluje vztahem božstva k zemi.“

    „Ve Starém zákoně – pokračoval – je podobný obraz, ale v docela jiné souvislosti. Nejde tu o vztah Boha k zemi, ale k lidu. Bůh Izraele má jméno tajemné (Ex 3,14), dává se však poznat pod jménem otec, pastýř, a také ženich, či manžel. Chce tím symbolem vyjádřit vztah lásky, který ho váže k lidu a svou věrnost k národu, který si vyvolil. Tato Boží láska má dramatický vývoj. Začíná svobodnou Boží volbou a končí triumfem věrnosti, milosrdenství a odpuštění těm, kteří se mu stali nevěrnými.“

   V dalším pak Otec Špidlík poukázal na proroky: Prorok Ozeáš (Oz 1–3) prožívá hluboké tajemství Božího vztahu ke svému lidu v symbolu rodiny. Vezme si za manželku ženu, kterou má rád, se kterou má děti, která ho však opustí a dostane se do místa prostituce. Prorok ji však vykoupí, znovu ji uvede do svého domu. V této životní zkušenosti, která je tragická a přitom krásná, vidí Ozeáš skutečnost daleko vyšší, náboženskou. Rodinné poměry ho přivedou k mystickému zážitku Boží velké lásky.

    Duchovní dědic Ozeášův, prorok Jeremiáš, přebírá symbol manželské lásky a líčí ještě barvitěji zápas mezi věčnou oddaností Boží a zkažeností a nevěrností lidu: věčnou láskou jsem tě miloval, proto jsem ti zachoval svou náklonnost, vyznává Jeremiáš. (Jer 31,3)

    Denní život v manželství je v duchu Písma živý obraz nejkrásnějších pravd duchovního života, zdůraznil Tomáš Špidlík a varoval: „Mnoho mužů a žen se snaží zachovat manželskou morálku, ale nechápou svůj život jako obraz, neprožívají ho jako podobenství. Proto je rodinný život jakoby ruší a rozptyluje od myšlenky na Boha. Naopak stane se jim neustálou modlitbou, povznesení mysli k Bohu, začnou-li ho prožívat jako podobenství duchovní skutečnosti. To platí o všech vztazích muže a ženy. Přitažlivost dvou pohlaví je naprosto přirozená, je to dynamismus stvořených bytostí. Stane se však prázdnou erotikou, ztratí-li svůj hlubší smysl, tj. být obrazem duchovní pravdy. Jakmile se sexuální život manželů stane obrazem spojení duše s Bohem, tak jak nás k tomu vede Písmo, stane se hlubokým zdrojem duchovní inspirace.“ – uzavřel přednášející.

   Vraťme se ve světle řečeného k otázce manželství jako „povolání“. Iniciačními svátostmi křtu a biřmování je každý/á křesťan/ka povolán/a ke svatosti. Ta spočívá v postupném zduchovňování osobnosti a všech jejich vztahů, tedy i manželských. Vrcholným obrazem křesťanské dokonalosti je duchovní manželství. Staroslověnská legenda o sv. Cyrilovi vypráví o tom, jak se v mládí rozhodl zasnoubit se s Boží moudrostí a jít za hlasem duchovního povolání. Boží Moudrost se v Kristu stala tělem (1 Kor 1,24). Jeho spojení s Církví může proto sv. Pavel přirovnat k manželské lásce.

   V moderní době tento aspekt nikdo tak důsledně nedomyslel, jako Jan Pavel II. ve svých katechezích o teologii těla . A snad žádné gesto tuto teologii/spiritualitu nepředjímá tak výmluvně, jako staroruský zvyk manželů přijmout před smrtí mnišský šat. Nemínili tím přiznat, že se zmýlili v povolání, nýbrž naopak, dosvědčit, že manželskou láskou dorostli do plnosti duchovního spojení s Bohem, jehož je mnišský stav výrazem a ideálem. Tím je mnišství nejen na Východě. Jak jinak by se dalo chápat znovuoživení mladými lidmi francouzského poutního místa Rocamadour , kde uctívají památku sv. Zachea. Tento obrácený celník z Jericha, kterého známe z Lukášova evangelia, se podle legendy zamiloval do Veroniky a strávil zbytek života v jeskyni jako poustevník. Nazývali jej „milovník skály“ (roc amator), nebo též sanctus amator (svatý milovník).

   Na krizi manželství recept nemáme. Máme naopak za to, že jej ani nelze nalézt bez odvahy vzdát se cele Boží lásce. I zde, ba právě zde platí slova Karla Rahnera SJ (1904–1984): „Nebudou-li křesťané 21. století mystici, nebudou vůbec!“.

Předmluva

Církev hledí s láskou a velikou nadějí na Pannu Marii a svěřuje se do její ochrany. Tak chceme i my, ve všech událostech našeho života svěřit se doJejí ochrany, protože Ona, jako naše Matka je nám, svým dětem, obzvláště blízko. Tento dar jsme dostali od našeho Spasitele, když umíral na kříži, takříkajíc jako Jeho závěť nebo odkaz. Tedy jsme povinni, jako apoštol Jan, na toto volání odpovědět a přijmout tedy Pannu Marii jako svou Matku k sobě. K sobě znamená do svého nejvnitřnějšího "já", do svéosoby, jako člověka a jako Krista. Sv. apoštol Jan ji vzal k sobě jako matku. Jinak lze říci, že tento Ježíšův milovaný učedník chtěl vstoupit do zářivého kruhu její mateřské lásky a jít do Mariiny školy. Zde mluvíme o ,,zasvěcení". Zasvětit se je vlastně možné jen Bohu: ....".Sám sebe za ně posvěcuji, aby i oni byli vpravdě posvěceni" (Jan, 17,19). Skrze posvěcení, které Ježíš uskutečnil, obdrželi jsme křest aostatní Svátosti. To je vpravdě naše vlastní zasvěcení se Bohu.Ale my zažíváme každý den, každý okamžik našeho života, naše nevěrnosti, nestálost a neschopnost, žít naše křestní sliby, kterými jsme se stali syny a dcerami našeho Otce, sídlícího na nebesích.

Chceme-li být "dokonalí" tak, jak to po nás žádá evangelium, chceme-li se rozhodnout, žít co možná svatě v tomto světě, pak je Panna Maria ta "nejkratší, nejsnadnější, nejúplnější a nejjistější cesta", říká nám svatý Ludvík Maria Grignion z Montfortu. Jestliže jí se přenecháme, povede nás svou jednoduchou vírou, odvážnou nadějí a .zářící láskou. Pomůže nám, abychom neochabli v našich velikých ideálech, ale jako dospělí, abychom svá povolání skutečně naplnili. Je to jako s námořníkem, který z pozorovacího koše na lodním stěžni volá: Země! Země! Vidím uprostřed bouřících vod úzký průchod!" Tato "úzká cesta" je Matka Boží, jak by řekl sv. Ludvík Maria z Montfortu, nebo také Maxmilián Kolbe, Lucie z Fatimy, Jan Pavel II. a mnozí další.

Tato novéna, koncipovaná jako křestní znovuzasvěcení se Panně Marii, se rozkládá do pěti po sobě jdoucích týdnů, přičemž se dotkneme úplně všech oblastí našeho bytí tak, že se pokorně svěříme Bohu skrze Marii. Téma každého dne je vlastně celá etapa, která může trvat i několik dní. Můžeme se každému tématu věnovat třeba celý týden a pokaždé daný text hlouběji a hlouběji promýšlet a meditovat, takže pokud nás daný text zasáhne, možná i strávit nějaký čas před Nejsvětější svátostí, abychom na sobě ucítili působení paprsků Boží Lásky. Přípravu k zasvěcení můžeme dělat buď sami nebo se spojit s ostatními. Vlastnímu aktu zasvěcení předchází dobrá svatá zpověď a vlastní zasvěcení můžeme vykonat např. při večerní mši svaté buď samostatně nebo společně se pomodlit zásvětnou modlitbu a jednotlivě podepsat na oltáři. "Šťastná, opravdu šťastná je duše na zemi, které Duch Svatý dá poznat a odhalí Mariino tajemství." S Marií se chceme celým srdcem podílet na "Letnicích lásky" a přinášet je světu.

Právě mládež celého světa vyzval blahoslavený papež Jan Pavel II. s nástupem třetího tisíciletí, aby poselství evangelia nesli do světa jako svědectví svým životem: "Církev potřebuje vaši energii, vaše nadšení, vaše mladistvé ideály, zajistit, aby evangelium proniklo sociální a společenské struktury a vyvolalo a zasáhlo civilizaci opravdovou spravedlností a láskou. Dnes, mnohem více než dříve, v často temném a sklíčeném světě, bez vyšších ideálů, není času, stydět se za evangelium (srv. Řím.1,16). Spíše je čas. hlásat evangelium ze střech (srv. Mat. 10,27). ...Držte se Kristova kříže oběma rukama. Z vašich úst ať vycházejí slova života. Neste uzdravující milost našeho vzkříšeného Pána ve svých srdcích. Povstaňte! Kristus to je, který k vám hovoří. Poslouchejte ho !"

( Národní setkání mládeže ve Švýcarsku, Bern, červen 2004 )

Vynikající vysvětlení výuky sv. Ludvíka Marii z Montfortu o "úplném odevzdání sebe" nabízí bl. Jan Pavel II. ve svém apoštolském listě " Skrze uctívání Panny Marie, milovat Krista celým srdcem", z 8.prosince 2003. Nachází se v Dodatku této knížečky a představuje dobrou pomoc a vysvětlení, abychom lépe pochopili ono zasvěcení se Matce Boží a obnovení svých křestních slibů. Budeme - li se tímto pastýřským listem zabývat poněkud hlouběji, bude nám jeho význam stále přístupnější.

V návaznosti na obě zasvěcující formulace, z nichž jedna je vlastně "zkrácená" forma, tak jako její delší forma, které jsou myšlenkami sv. Ludvíka Marii z Montfortu, jsou zde předkládány k výběru. Tento ústřední text sv. Ludvíka se nachází za posledním dnem zasvěcení. Ukazuje nám praktickou cestu, jak zasvěcení uskutečňovat ve všedním životě, až se nám stane životním postojem. Takže pokud chcete, aby akt obnovy křestních slibů pokračoval, 33 kroky jsou velmi cenné podněty k jejich uskutečnění.

Zásvětná modlitba k Panně Marii pro dnešní den:

Dnes, v přítomnosti celého nebe,

přijímám tě Maria jako svoji Matku a Královnu.

Zasvěcuji ti své srdce, své tělo a svou duši,

veškeré mé vlastnictví ať hmotné či duchovní,

zasvěcuji ti veškerou hodnotu mých dobrých skutků,

svou minulost, současnost i budoucnost.

Se vším tím tedy nakládej podle své vůle

nyní i na věky,

aby byl Bůh více milován, k Jeho větší cti a slávě

a ke spáse všech lidí.

Amen.

Klikli jste si na stránky, které jsou vlastně prvními legionářskými stránkami v naší zemi. Mariina Legie, která v dnešní době dovršuje již 22tý rok své existence na území Čech a Moravy, neměla dosud žádnou webovou presentaci. Tímto chceme tento nedostatek napravit a dovolujeme si zveřejnit všechna presidia, patřící do olomouckého comitia:

presidium Kroměříž

presidium Litovel

presidium Mohelnice

presidium Olomouc

presidium Ostrava

presidium Senice na Hané

curie Brno se svými presidii

Presidium je nejmenší buňkou legie a tvoří ji nejméně tři praktikující katolíci ve farnosti, pod vedením místního faráře, který také musí nejprve schválit vznik jakéhokoliv hnutí ve své farnosti.  Tato buňka se pak pravidelně schází na týdenních setkáních, na kterých se připravují pod vedením kněze na práci Mariiny Legie studiem Příručky, která je jim na požádání poskytnuta nejbližší vyšší jednotkou Legie a také její rozvoj je doprovázen zkušeným legionářem, který spolu s knězem, zasvěcuje během schůzek budoucí legionáře do poslání a činnosti Mariiny Legie.Při společných modlitbách a rozhovorech se budoucí legionáři/ky dovídají o různých druzích apoštolátu a možnostech evangelisace v dané oblasti.

    Zájemci o apoštolát v Mariině Legii, kdo chtějí úžeji spolupracovat s knězem na vlastním posvěcení i posvěcení svých bližních ve farnosti, obraťte se na sobě nejbližší presidium nebo přímo na naše comitium v Olomouci, kde se Vám dostane podrobných informací o samotném hnutí katolických laiků v Legio Mariae. Chcete-li nám psát, naše adresa je e-mail: cobaya@seznam.cz  nebo  marlegol@seznam.cz           mobil: 777 923453                                      

Olomouc, 22.června 2012                       Miroslav Tomeček, tajemník