Omniam ad maiorem Dei gloriam!
Omniam ad maiorem Dei gloriam!

Odpuštění

08. června, 2015allocutio

 

Mk 3,20-35 Odpuštění

Blíží se konec školního roku. Všichni ti, kteří usedali do školních lavic nebo na sedadla poslucháren, budou skládat účty. Dostanou ohodnocení toho, čemu se v uplynulém období naučili. Ale také dojde na ty, kteří budou stát před problémem. Chvilka nepozornosti při přednášce nebo vyučování nebo výpadek v chování je postaví před řešení, co s tím. A opakují se případy, kdy policie hledá ztracené. Tak se i letos může objevit zpráva o tom, že se hledá chlapec, který své vysvědčení domů nepřinesl. Bál se toho, že, jinak vzornému žáku, byla snížena známka z chování. A on se bál. Nenašel odvahu to vysvětlit rodičům. A tak raději zmizel i s vysvědčením. Je to řešení? Když se nebojím té první části, proč bych se měl bát té druhé? Proč se bát přiznat?

     Ale to je selhání, které je lidské. Nemusíme chodit pro příklady daleko. Stačí si otevřít starozákonní knihu Genezis a dočteme se, že náš praotec Adam nám dal špatný příklad. Byl vybaven milostí Boží a přece podlehl lákání pokušitele. Tady musíme vzpomenout na naši Matku, Pannu Marii. I ona byla plná milosti a přece ji jen nepatrný krůček dělil od prolomení této hranice. Ale ona, vzdor těžkým podmínkám, odolala. Proto je pro nás vzorem a pomocnicí. Ale vraťme se k praotci Adamovi .Udělal něco špatného, ale vysvětlit to a omluvit se Bohu, se kterým žil doposud v přátelství, to už nedokázal. Na svou obhajobu, že se skryl uvádí to, co předtím nevadilo a nemělo ani nyní vadit. Jsem nahý. Nejednáme takto i my? Po provinění se skrýváme ne do rajského křoví, ale do křoví svých plytkých výmluv a omluv. V takovém případě je nutné jedno. Předstoupit  před toho a ty, kterým jsem svým špatným jednáním ublížil. Pán Ježíš, jako náš spasitel a vykupitel nás ujišťuje, že všechno to, čím jsme se provinili a k čemu se s lítostí přiznáváme, bude odpuštěno.

     Ale co stojí v cestě k přiznání? Známe to z vlastní zkušenosti a slyšíme to i od jiných. Co by si o mně kněz, kterému bych to vyznal, řekl? Co by si o mně pomyslel? Zde je potřeba zdůraznit, že každý kněz by se měl radovat nad návratem marnotratných dětí do Otcova domu. Tu mohu vzpomenout na kněze, který o tom při každé příležitosti a na každém místě svého působení, kázal. Říkal svým posluchačům. Byl jsem poslán lovit ryby. Ne vždy se rybáři podaří velký úlovek. Ale každý kněz děkuje za dar Božího milosrdenství, i když, přes svou námahu, chytí jen pár drobných rybiček. A teď si představte, když zabere něco velkého. Jakou má radost ze sumce! A kněz  vždy zdůraznil, že kdykoliv bude ochoten přijmout toho, kdo najde odvahu. A tak jednou k večeru někdo zvoní u dveří fary. Na otázku, kdo to je, slyší: Sumec!

     Žijeme ve světě, kde spravedlnost chybí, nebo silně pokulhává. A potom také chybí milosrdenství. Myslím tím milosrdenství ze strany lidí. A bez odpuštění se nedá žít. Boží milosrdenství je nekonečné. A přece se dočítáme v Markově evangeliu, že těm kdo se dopustí rouhání proti Duchu svatému, nebude odpuštěno a budou vini hříchem věčným  Určitě víme, o co v tomto případě jde. Ten, kdo nevěří, že může dosáhnout odpuštění a ani o to neusiluje, ten se proviňuje proti Duchu svatému. A člověk, který nehledá odpuštění je velkým zdrojem nákazy. Máme krásný, ale těžký úkol. Přivádět svým osobním příkladem, obětí a modlitbou ke zdroji pravého milosrdenství a pokoje. Ať nám v tom Panna Maria, která je Matkou milosrdenství, pomáhá. Amen.

 
 
Per Mariam ad Jesum!