Všichni jsme posláni
Mk 6, 7 - 13 Všichni jsme posláni.
Každý z nás se už setkal s tím, že dostal od svého nadřízeného nějaký úkol. A jak jsme se k tomu postavili. Bránili jsme se, že to nezvládneme, nebo jsme vědomě přeháněli, že to nic není? Před stejnou situací stáli i apoštolové. Doposud doprovázeli Pána Ježíše. Slyšeli jeho slova, viděli jeho činy. A najednou je posílá, aby bojovali se zlem a tím hlásali blízkost Božího království. Nebrání se, i když jim slova o tom, že jsou posláni mezi dravé vlky asi odebírají odvahu. Tím spíše doporučení, co všechno si nemají brát a co patří k výbavě poutníka a kazatele. Posílá je ten, který je Pravda a Síla a proto jim doporučuje důvěru v něho. On bude s nimi, on jim bude pomáhat. Na to nesmějí zapomenout. A pokud opustí tento základ a přijmou nabídku světa, pak jejich kázání bude prázdné, nebude o Bohu, ale o nich a jejich zálibě ve světě. Pak budou hlásat sebe a ne Boha.
Neříkejme, že tato slova jsou určena jen apoštolům. Proč bychom jinak měli na konci každé mše svaté slyšet výzvu: Jděte ve jménu Páně? Také jsme posláni, abychom svou láskou k Bohu ukázanou v lásce k bližním, bojovali proti zlu a přibližovali lidi k Bohu. To je uzdravení, které potřebuje každý člověk. Jsme sice slabí a kolikrát naše slabosti toto hlásání oslabují, ale, pokud Bohu důvěřujeme, pak je nezničí. Těmi ničiteli můžeme být jen my, když zapomeneme, kdo nás do tohoto boje poslal. Máme kolem sebe lidi, kteří mnohdy řeknou, že byli pokřtěni, že byli u svatého přijímání, modlí se, myslí na Boha, ale do kostela nenašli zatím cestu. V takovém případě bychom se měli ptát, co je od kostela odradilo. A byli bychom mnohdy překvapeni, že to mohl být nepěkný a odrazující přístup kněze a nezájem těch oveček, které plní kostely. Jen si připomeňme jak nás zlobí to, že ten vedle mne nedělá to, co dělám já. A to je jen začátek. Naše kostely se plní o vánocích, ale i to je důvod, aby kněz napadal ty, kteří přišli, jednoročáky. A tvrdá slova vyhánějí, uzavírají srdce i dveře kostelů. Kde se ztratila Kristova dobrota a jeho láska ke všem, bez rozdílu? Jak potom takový apoštolát vypadá a jaké má dlouhodobé výsledky? Podívejme se do života. Dáša je nadané děvče. Otec profesor a matka lékařka. Ale jsou nábožensky zatížení a tak Dáša po skončení studia na Vysoké škole zemědělské nedostává patřičné místo. Jí to ale nevadí, že váže a prodává věnce a květiny na Ústředním hřbitově v Brně. I tam může lidi oslovit. A po práci se ještě schází s dětmi. Po revoluci se stává ředitelkou Církevní školy. Trpělivost a oddanost Kristu a jeho apoštolátu přinesla užitek. A druhý případ. Začíná II. světová válka a mladí manželé mají šest týdnů po svatbě. Manžel je poslán na práci do Německa. Továrna, kde pracuje, je bombardována. On je zraněn na páteři. Ani několik složitých operací nepřínese nápravu. Jako ležák je odeslán domů. A jeho žena to bere jako apoštolát. Slouží mu ráda a oddaně. Přechází dlouhých třicet dva let. Na faru, kam nastupuje nový kněz, přichází muž s prosbou o udělení svátosti nemocných tomu postiženému. A cestou vypráví knězi, který ještě nezná své farníky, o tom, za kým jdou. Když kněz slyší popis té životní Kalvárie, pak právem očekává člověka, který bude nadávat a zlobit se na Boha i na kněze. Je však překvapen, když se setkává s něčím jiným. Krásně vyzdobený pokoj a usmívající se vstřícný nemocný. Kněz po udělení svátostí musí přiznat, že on sám by se na místě toho nemocného, choval jinak. A klidný nemocný s radostí vysvětluje: Mám od Boha dva dary: Víru a dobrou ženu. Kněz se slzami pokyvuje hlavou a přiznává, že je to tak. Vždyť ta žena nebyla manželkou, ale služkou. Na chodbě jí děkuje a ona namítá, že plní jen to, k čemu se manželským slibem zavázala. Dovedli by takto odpovědět naše ženy a dívky? Těžko. Chybí jim víra a cigareta v rukou většiny z nich také o něčem svědčí.
Všichni jsme posláni. Panno Maria, vypros nám takovou víru a důvěru v Boha, která Tě vedla při plnění Tvého pozemského poslání. Amen.
