Vděčnost
Lk 17,11-19 Vděčnost
Evangelium poslední neděle ukázalo setkání Pána Ježíše s malomocnými. Když je uzdraví a vrátí do společnosti, setká se s nevděkem. Neříká se nadarmo, že nevděk světem vládne. Zkušenost Pána je devět ku jedné. Na devět nevděčníků připadl jeden vděčný. Nepatřil mezi syny Izraele. Právě proto ukazuje, že setkání s Ježíšem, které uzdravuje nás nesmí od něj odvádět, na něj zapomenout. Ale dodat víry a odvahy i vděku, který nás má vždy za Kristem znovu přivádět. Vděčný uzdravený probouzí v Kristu bolest nad nevděčností vyvoleného národa. On ještě více než ostatní, kteří ukazují lidu cestu k mravním výšinám, zakouší nevděk. Pán jej tolikrát pociťoval. Plakal nad nevděčným Jeruzalémem, nad vlastním národem, který ve své tvrdosti a pýše nepoznal jedinečnou dobu svého navštívení. Nemocný národ odmítl lékaře, ukázal nevděk.
Vděčnost vyrůstá z duše, která si uvědomuje svou slabost a nedostatečnost, a proto s radostí přijímá pomoc druhého. Vděčnost je dítětem pokory. Je ozvěnou, která odpovídá hlasu dobročinnosti. Málo je srdcí, která vděčností odpovídají na projevenou lásku. Jen se zamysleme! Umíme ještě na každou službičku, kterou nám někdo prokáže, říct děkuji? To nás učili již v útlém věku. Všímáte si dnešních dětí. Kdo je to má naučit? Snad ještě některé dovede, když něco dostane, na vybídnutí maminky říct...kuji. Oči dítěte se ale nedívají na toho, kdo dává, ale na to, co dostává. V tom jsme často s takovými zajedno. Zůstáváme jen u slov poděkování Nevidíme nebo nevnímáme toho, který dává To pak není opravdová vděčnost. Opravdová vidí za pomocí člověka, jeho dobrou vůli, jeho životní situaci. Potom dar přijímá jako službu lásky a s láskou na něj odpovídá .Vděčnost vidí, že dříve než něco darujeme, jsme my sami byli obdarováni, Bohem i lidmi Je jen dobře, že setkání Pána s malomocnými nám znovu připomenulo, jak bohaté dary jsme od mala dostávali a každou vteřinu znovu dostáváme. Mělo by nás uchránit od nedůtklivosti a rozmrzelosti.
V nemocnici sedí v houfu pacientů, kteří čekají na ošetření v ambulanci také mladá žena. Rozmrzelost z ní doslova kape. Tím spíše, že ví, že mezi pacienty sedí i kněz. A vyjadřuje to otázkou, kterou se ptá, za co jí Bůh trestá, co komu udělala špatného, že znovu musí být v nemocnici. Ostatní se přidávají a se ženou souhlasí. Na otázku kněze, jak dlouho už byla v nemocnici, zazní odpověď, že je to potřetí za sebou. Týden, tři týdny a nyní opět týden. Na otázku kolik má let, odpovídá 26. Kněz pak přede všemi spočítá kolik dnů za těch 26let prožila. Dochází k závěru, že dny v nemocnici jsou jen zlomkem. Na otázku, zda dovedla za ty bez nemocí Bohu poděkovat se kněz nedočkal kladné odpovědi. Ostatní pacienti zmlknou, protože ani oni nemohou říci, že byli vděční. Spíše je tomu opačně. Kněz může uzavřít slovy, která platí i pro nás! Lépe by bylo spíše zač děkovat, než si stěžovat.Když se tomu naučíme, pak náš život bude klidnější. Pak i tu případnou nemoc lehčeji uneseme. Vracejme se rádi ke Kristu, kde se s jeho uzdravující mocí můžeme setkat. Poděkujme za přijatá dobrodiní. A vyprošujme si sílu, abychom s dary, kterými nás zahrnuje, uměli obdarovat jiné. Kéž nám v tom pomáhá naše dobrá Matka Panna Maria, která to svým životem potvrzuje. Amen.
P.František Dobeš, duch.vůdce comitia Legio Mariae
V Olomouci 11.10.2016
