Příprava na svátost smíření
Jan 1,14-21 Příprava na svátost smíření.
Čtvrtá neděle postní, i když je součástí vážné doby, se nazývá radostná. To proto, že v úvodní antifoně znějí slova vybízející k radosti: Vesel se Jeruzaléme. Zajásejte a zaplesejte, váš zármutek se promění v radost. - Kdy můžeme jásat a plesat, kdy se radovat? Když je čisté naše srdce, když jsme osvobozeni z moci temnoty a zla, z moci hříchů. To vše nám svou výkupnou smrtí zprostředkoval Pán Ježíš. On také ustanovil svátosti a mezi nimi i svátost smíření. V ní se vracíme ke svobodě, v ní si očišťujeme srdce a svědomí. Skrze ni docházíme k pravé radosti. Nebude proto na škodu, když si zopakujeme přípravu na přijetí svátosti smíření. Opakování je matkou moudrosti. To platí i v tomto případě.
Kdybych se zeptal zde přítomných mužů, zda mají radost, když ženy dělají generální úklid, slyšel bych určitě zápornou odpověď. Protože nás ten úklid vyhání z našeho bezpečí. Ale, když potom skončí, jak jsme rádi, neradi však to dáváme najevo, že jsme v pěkném prostředí. Zrovna tak se cítíme ohroženi, když máme vykonat zpověď. Proč? Nikoho jsem nezabil, nikoho neokradl! To je však chabá obrana. Prach proniká všude a tíže hříšnosti postihuje každého. Není příjemná inventura, když se vše musí vzít do ruky, porovnat, zapsat. Ale když se udělá, pak se mnoho věcí vyjasní. Stejně tak je to s inventurou svědomí. To je první část svátosti smíření: zpytování svědomí. Poctivě probrat můj vztah k Bohu, k lidem, k sobě. A závěr ukazuje, že ne vše bylo v pořádku. Dostaneme se tak k druhé a nejdůležitější části, k lítost. Bez lítosti není odpuštění. Zde bych mohl vzpomenout, jakou lítost ukázal kovář, který dělá těžkou práci, ale jeho srdce při ní nezhrublo. U kostela byl kříž a na něm dřevěné tělo Spasitelovo, Z jedné ruky vypadl kříž a ruka se od kříže oddělila. Kněz kováře požádal o opravu. On ten velký hřeb udělal, ale odmítl jej vsadit a přibít Spasitele ke kříži s omluvou, že nechce být katem. Nejsme my kati, kteří nelítostně svými hříchy Krista přibíjíme? Po lítosti přichází předsevzetí. To je poctivá snaha o přehození výhybky našeho jednání tak, abychom se stále opakujícím se hříchům aspoň trochu vzdálili a vyhnuli. Je to těžké a proto je nutné stále předsevzetí opakovat. Pak přichází zpověď, vyznání hříchů. Není to vždy jednoduché říci to, co nás trápí a bolí. Ale je to potřebné, protože jenom tak, nám ten, který zpověď poslouchá, kněz, může bolavé místo ošetřit a bolest hříchu zastavit. Jako když nám zubař ošetřuje bolavý zub. Když ošetřuje, bolí to, ale pak přijde úleva. Kněz má pochopení, protože i on podléhá hříšnosti a slabosti. Nikdy vás neodsoudí, protože čím těžšího má pacienta, tím laskavěji s ním jedná. Dostáváme se k pokání. Za to, co jsme udělali špatného musíme dát náhradu. Kdyby to vše fungovalo v naší společnosti, jak bychom na tom byli dobře. Vzpomeňme na návrat marnotratného syna. Když mu otec odpustil, on druhý den vstal velmi brzy a pilně pracoval, aby vyjádřil radost z odpuštění a přineslo to náhradu. Dokážeme to i my. Nebo to vše projdeme jen tak povrchně? Je dobré, když po pokání najdeme chvilku, poděkovat za zpovědníka. Možností k náhradě za naše selhání je tolik. Můžeme nést s větší trpělivostí a sebezáporem to, co se nám zdá nepříjemné, bolestné a nesnadné.
Když kněz končí se zpovídáním, pak za všechny děkuje a ptá se, zda dokázal být takovým, jakým jej Pán Ježíš chce mít. Zda použil pravá slova útěchy, nebo zda zbytečně nezjitřil rány, pochopil mladé. A končí modlitbou za ty, kteří se mu do jeho vedení svěřili. Panno Maria, pomáhej zpovědníkům i nám, kteří se zpovídáme, aby tato svátost přinášela pokoj nejen nám, ale i našim bližním. Amen.
P.František Dobeš, dichovní vůdce Komitia Legio Mariae, Olomouc.
V Olomouci na svátek sv. Josefa, 2018
