Omniam ad maiorem Dei gloriam!
Omniam ad maiorem Dei gloriam!

Utrpení a sláva

18. března, 2020allocutio

 

Mt 17,1-9 Utrpení a sláva.
     Také jste někdy četli knížku od konce? To není divná otázka, ale jen zjištění. Když otevřeme zajímavou a napínavou knihu, kde se po několika stránkách všechno zamotá, pak máme obavy, jak to všechno dopadne. A neodoláme, podíváme se na poslední stránku a pak už snad klidněji pokračujeme ve vzrušujícím čtení.
     Tak bychom mohli popsat událost, které byli apoštolové Petr, Jakub a Jan přítomni na hoře Tábor. Kristus jim ukázal proměnu svého vzezření. Bylo to potřebné, protože apoštolové slyšeli z jeho úst o tom, co ho čeká. Dotkla se jich bolestně slova, že Kristus bude zajat, souzen a odsouzen. Bude trpět, zemře na kříži. To poslední bylo pro ně nepochopitelné: Bude vzkříšen. Proto jim Kristus dává možnost podívat se dopředu. Vzpomeňme si, že to byl Petr, který prohlásil po bolestné předpovědi o utrpení, že se to Kristu nikdy nestane! Byl tvrdě pokárán: !Jdi mi z očí, satane, protože nemáš na mysli věci božské, ale lidské". A je to opět Petr, který když vidí proměněného Krista spolu
s Mojžíšem a Eliášem, zase mluví v nadšení. "Pane, je nám zde dobře!" Záblesk slávy mizí o oni se vrací do normálního života, ale
s nadějí, která jim a hlavně Petrovi, pomůže překonat trýznivou bolest z Kristova utrpení. Je to právě tento Petr, který pod dojmem Ježíšovy proměny, zdůrazňuje věřícím pronásledovaným pro Krista, že viděl Ježíšovu slávu a ta jemu i jim dává sílu překonat následky tvrdého pronásledování. Ani krutá bolest nemůže vzít tuto naději. To platilo nejen pro první křesťany, platí to i pro nás. Vždyť utrpení a krev pronásledovaných a zabitých křesťanů byla a bude vždy závlahou pro Kristovu církev. Pohled do dějin to jasně dokazuje. Každá křížová cesta vede do slávy. Platí to nejen pro jednotlivce, ale i pro Církev jako takovou.
     V životě každého z nás přichází utrpení, křížová cesta, Kalvárie. Stačí vzpomenout na naši svatou Anežku Českou. Bylo jí něco přes dvacet let. Byla jako krásná kvetoucí růže. Vzdělaná, pohledná a ušlechtilá. Rozhodla se, že bude sestřičkou. A když ji z Hradu vedli na Hod Boží svatodušní do kláštera, byla ustrojena tak, jak se na královskou dceru sluší. Doprovázeli ji rytíři i biskupové. A v její duši se ozval strach. Vydržím to utrpení vyměnit hrad za klášter? Lekala se oběti a kdo by se na jejím místě nelekal? Když procházela přes most Vltavu, už se chtěla vrátit. Ale tu ji něco udeřilo do nohou. Sehnula se a viděla slepé děvčátko, které bylo malomocné. Už nemělo ani nosík. Anežka se zastavila a dítě pozvedla. A položila si otázku: Kdo se takových ujme, když zůstanu na hradě? A našla v utrpení sílu ke správnému rozhodnutí. Viděla v duchu nejen to bolavé dítě, ale i osudy českých zemí okradených Branibory. Viděla svého synovce, jak padá
v bitvě na Moravském poli. Zvolila si kříž, aby Čechům přinesla slávu.
     Může se stát každému z nás, co se stalo jedné mladé, nadějné lékařce. Při nehodě přišla o obě nohy. A kladla si otázku, co bude dál. Víra jí ukázala cestu. Pochopila, že se mohlo stát ještě něco horšího. Bůh jí sice odňal nohy, ale zůstalo jí srdce, které může těšit lidi
v utrpení. To byla cesta k překonání bolesti, cesta ke slávě. Snaha měnit bolest v radost.
     Snad se nám může zdát divné, že postní doba, která nás vede na Kristovu křížovou cestu, nám předkládá tak radostné evangelium o proměnění Krista. Tak je to správné. Protože na jejím konci je radost a sláva. Ať nám to dodá důvěru a sílu, až nás něco bude bolet. Jak je dobré vzpomenout když bolí srdce, jak tiše šumí pšeničná pole. Je dobré vzpomenout uprostřed zlého na krásy nekonečného života s Kristem. Amen.
   V Olomouci 18.3.2020
P.František Dobeš, duchovní vůdce Comitia Legio Mariae, Olomouc.

 
 
Per Mariam ad Jesum!