Toto je mé tělo
Alokuce
Mk 14,12-16, 22-26 To je mé tělo.
Také vás někdy napadne, když uslyšíme okřídlené slovo civilizace, vzít do ruky tužku a papír a počítat? Nad výsledkem výpočtů se pak jen hořce usmíváme. Co nám civilizace dává! Pár hodin úžasu nad tím, jak lidé dobývají vesmír. mrazení, když uvážíme jak pronikavě se zkracují vzdálenosti a občas i opojení a nadšení nad nějakým pozoruhodným divem techniky. Zjištění jednoho údaje však přináší jiný, mrazivý úžas. Totiž to, že na jednoho obyvatele naší planety připadá 20 tun tritolu. Civilizace vymýšlí krásné dárky. Když nějakému bláznovi rupne v hlavě, pak mně tento dárek dopraví až domů s hroznými následky. Další údaj je také zarážející. Člověk k tomu, aby mohl správně a dobře žít, potřebuje dva tisíce sedm set kalorií. Když jich má jen dva tisíce, pak živoří, trpí chronickým hladem. Víc jak šedesát procent obyvatel naší planety trpí absolutním hladem. Třicet milionů lidí ročně z tohoto důvodu umírá. I když máme každý dvacet tun tritolu, chybí mnoha milionům lidí základní složka potravy - chléb. Nemůžeme proto mluvit o civilizaci, jestliže člověk nemá co jíst. Můžeme ještě, tváří v tvář tomuto zjištění, mluvit o barbarizaci. Myslím, že vzdor nadzvukovým letadlům, orbitálním družicím obíhajícím kolem Země a všem ostatním divům vyspělé techniky opravdová civilizace ještě nenastala. Na první stránce dějin civilizace musí totiž stát toto prosté sdělení. Každý na zemi má co jíst. Dokud tato zásadní změna nenastane, budou naše dějiny pořád jen dějinami barbarství. Barbarství, které dokáže vynalézt úžasné a nevídané věci, ale přesto zůstává barbarstvím.
Evangelium naproti tomu voní chlebem. Chléb zaujímá v evangeliu velmi významné místo, podobně jako v myšlenkách otce, který musí uživit velkou rodinu. Pán Ježíš dává rukama apoštolů hladovým zástupům chléb, dává jej štědře a bohatě. Vždyť se ještě po nasycení tisíců lidí, sebere dostatek drobtů chleba. To všechno napovídá tomu, jak Bůh dává člověku do rukou možnost nasytit všechny, pokud si bude vážit Božího daru, kterým chléb je. Vážíme si chleba? Děkujeme tomu, který nám jej dává? Nebo jej bereme, že jej musíme mít! Nechybí tato živina z těchto prostých a jednoduchých důvodů těm nejchudším?
Ale nejen chlebem žije člověk. Má nejenom tělo, ale i duši. Proto Pán bere při poslední večeři do rukou chléb a víno a proměňuje je ve své Tělo a Krev, aby živil i duši, která zpětně dodává tělu sílu a možnost starat se o potřeby jiných. Tím, že se umí dělit a také pracovat na tom, co je důležité k plnosti života. Pán Ježíš nám dává při Poslední večeři ten největší dar. Bere ze stolu chléb, v němž se skrývala tvrdá lidská práce. Eucharistie, chléb, který se stává tělem Kristovým a z něhož jsme živi i my, posvěcuje nejen všechny dary přírody, ale také lidské strasti, námahu a lásku. Pokrm musíme nejdříve přijmout a vstřebat, jedině tak můžeme z něho načerpat živiny a energii. Kristus dodal chlebu nejvyšší možnou důstojnost. Díky eucharistii má nesmírnou cenu nejen onen proměněný kousek chleba, ale všechen chléb na zemi. Ten, kdo přijímá Kristův chléb, je povinen opakovat znovu a znovu i jeho zázračné rozmnožení chleba sloužícího k nasycení lidí hladových, nešťastných a zrazených. To je mnohem víc než zajistit, aby každý člověk měl co jíst. Znamená to ujistit každého o tom, že je milován. Ať nám přímluva Panny Marie a její příklad v tom pomáhá. Amen.
