Homilie ke Květné neděli
22.3.2013
Unést něhu Boží
Homilie ke Květné neděli, cyklus C
Hosana synu Davidovu! Požehnaný ten, který přichází ve jménu Hospodinově! Král izraelský! Hosana na výsostech! Tak provolává vstupní antifona Květné neděle. Řecké slovo antifona [αντί (opačný) + φωνη (zvuk)] označuje hlas, který se střídá s jiným hlasem. Spočívá v krátké větě, vzaté ze Žaltáře nebo Písma sv. a zpívané nebo recitované v liturgii.
Do Svatého týdne vstupujeme tedy jakýmsi dialogem. Ježíš mlčí a přesto je Slovem, které neznělo nikdy tak naléhavě, jako v Pašijích (Lk 22,14 – 23,56). Odpovíme? Tváří v tvář tragickým událostem nemůžeme říci, to se nás to netýká. Ale ani vůči radostnému dění nelze zůstat neteční. Oslovuje nás – zejména děje-li se přímo před našima očima, před očima světa, jako volba nového papeže Františka.
Díky globálnímu propojení doslova celý svět čekal „na toho nového muže který má přijít“ a provolával mu slávu od okamžiku, kdy se objevil na lodžii Svatopetrské basiliky. Nenechal se dlouho oslavovat, ale nabídl městu a světu dialog jako společenství a duchovní bratrství. Projevil skromnost a pokoru, když požádal lid o modlitbu za něj, během níž setrval v úklonu. Ukázalo se, že této řeči prostých gest svět rozumí. Proto budí nadšení. Najednou nešlo nepodělit se o emoce, které se z hloubi duše draly ven. V daleké Kanadě se tak vedlo i Josefu Svobodovi, dlouholetému MUKLovi v Leopoldově, kde se ač laik dostal na zvláštní oddělení pro kněze, řeholníky a biskupy – tzv. Vatikán a tak zná Církev zevnitř jako málo kdo jiný. Píše mi tato slova:
Chci se dnes s Tebou jen trochu podělit o radost a nadšení nad volbou jesuitského kardinála z Argentiny, dnes už papeže Františka. Jde o tah Ducha svatého, který jsme ani ve snu neočekávali. Sledujeme teď každý jeho krok a těšíme se z jeho důslednosti jak v jednoduchosti v oblékáni, neformálnosti jeho projevu, bratrským setkáním, s klérem i laiky a přitažlivosti jeho osobnosti. Získává si i nevěřící lid. Přirovnáni s Františkem z Assisi je nejen v jeho skromnosti a jednoduchosti, ale i v Božím pověření: „Františku, zachraň mou církev – stavbu, která se rozpadá.“
Byli jsme v našem živote svědky velkých vědeckých průlomů (přistání na měsíci a na Marsu, objeveni Higgs bosonu-"God's particle"), a společenských proměn (zhroucení Sovětského svazu, sjednoceni Evropy) a teď se dožíváme ještě většího přerodu, obrozeni naší svaté Církve. Můžeme očekávat hluboké a nezbytné změny a nový, svěží Duch evangelizace. Téměř podle vize a scénáře vloni zemřelého kardinála Martiniho.
Také Satan se ovšem chystá. Papež, který by pokračoval ve status quo by mu tolik nevadil, ale nový sv. František – proti tomu se ostře postaví. Papež se stane předmětem kritiky z nitra Církve samé a ještě větší od světských médii a autorit. Bude postižen i neviditelnými stigmaty a, nedej Bože, i prolitou krvi. On to jistě ví a podle toho jedná. Neskrývá se a zůstává otevřeným terčem. Proto jsme všichni napjati a modlíme se za Papeže i za Církev, která mu byla Duchem svatým svěřena. Bude teď na každém z nás, abychom se zapojili.
Tolik e-mail z Toronta. Kéž by se Josefova prorocká slova nesplnila! Ovšem i tak střízlivý denník jako Frankfurter Allgemeine Zeitung píše ve svém středečním fejetonu: „Člověk nemusí být prorokem, aby předpověděl, že tento muž brzy narazí, zejména v oněch za liberální se považujících společnostech Západu […], ve kterých represivní tolerance už začala požírat své děti, pokud vůbec nějaké má.“
Zní to hrozivě. Už Izaiáš však zakusil, co může stát engagement pro Boží věc: „Pán, Hospodin, mi otevřel ucho a já se nezdráhal, necouvl nazpět. Svá záda jsem vydal těm, kteří mě bili, své líce těm, kteří rvali můj vous. Svou tvář jsem neskryl před hanou a slinou. Pán, Hospodin, mi však pomáhá, proto nejsem potupen.“ (Iz 50,4-7). Žalmistova (Žl 22) obrazná mluva jde ještě víc pod kůži: „Obkličuje mě smečka psů, tlupa zlosynů mě svírá. Probodli mi ruce i nohy, spočítat mohu všechny své kosti. Dělí se o můj oděv, losují o můj šat. Ty však, Hospodine, nestůj daleko, má sílo, pospěš mi na pomoc!“
Té vše se vztahuje na Krista, potažmo však na všechny, kdo nosí jeho jméno. Ignác z Loyoly se rozhodl následovat Ježíše kenotického (kenosis), který „sám sebe se zřekl“ (řecky: zmařil, oloupil) (Flp 2,6-11). Nemínil Krista následovat z bezpečného povzdálí, ale sjednotit se s ním, žít Jeho život a dát se mu plně k disposici, aby On žil život Ignácův. Tak hluboké přátelství roste na křížové cestě. Jiná cesta k pramenům Boží něhy nevede. Boží něha se nehraje. A ani ta lidská ne. Dává se jen výměnou – za odvahu, nést s Kristem kříž.
„Všemohoucí, věčný Bože, tys nám poslal svého Syna: stal se člověkem, ponížil se a byl poslušný až k smrti kříže; dej, ať také my za všech okolností konáme tvou vůli, abychom tvého Syna následovali a měli účast na jeho vzkříšení.“
