Omniam ad maiorem Dei gloriam!
Omniam ad maiorem Dei gloriam!

Přednaška I. na Zimní škole v Brně - únor 2020

18. února, 2020duchovní čtení

 

 

Zimní škola Mariiny Legie - Brno 15.2.2020.
     Přibližuje se postní doba a tak máme už dnes možnost si přiblížit to, co nám ji pomůže opravdověji a hlouběji prožít. Zamyslíme se trochu nad základními principy našeho křesťanského poslání a naší radosti zde i na věčnosti. Bůh, nesmírná propast nejvyšší dokonalosti volá po našem nitru, nesmírné propasti nicoty. Na druhé straně toužíme splynout s tím, který stvořil prostory světa. Přitahují se zde dva vzájemné protiklady. Hloubka Boží krásy a ubohost naší duše vzájemně po sobě touží. Neboť On je náš Stvořitel a my Jeho děti. Najděme si určitou zjednodušenou základnu, odkud můžeme vyjít, abychom se se svým Bohem co nejdříve setkali. Svatý Pavel volá: Chcete-li být blíže k Bohu, obnovte se v duchu svého smýšlení. Abychom dosáhli plného sjednocení s Bohem, je třeba se jednak podívat do svých srdcí a také se podívat do krásy, kterou je Bůh. Každá spořádaná láska vychází od sebe. V našem případě je proto nutné vyjít ze zřídla, jímž je náš vnitřní život...
     Vnitřní život, to jsou zásady, myšlenky i obrácení. Budou-li tyto dobré, pak bude dobré všechno. Jinak nám nepomůže zevní polepšení, neboť je-li zřídlo otrávené, nemůžeme zlepšovat a čistit vodu v řece. Když je zřídlo čisté, vyčistí se voda v řece časem sama.
     Svatý Pavel nás vybízí k obnově na duchu své mysli. Obnova na duchu znamená, jít až k základům a prohlédnout je, zda jsou dobré. Nepevné upravit a špatné nahradit novými, lepšími, na kterých může stát nejen náš vnější život, ale i ten vnitřní. Jde o velkou práci, protože na jejím výsledku spočívá velký díl celého našeho života. Uvažme jen kolik námahy vyžaduje každé zaměstnání, a přece každé, nebo téměř každé skončí s lidským životem. V našem křesťanském povolání, které nesmí pro nás končit smrtí, je nejtěžším a nejdůležitějším cílem sám náš život. Nejednou musíme použít všech mohutností své vůle, abychom zvítězili. Někdy ani ta nejlepší vůle nepomůže, jestliže nám nepřispěje sám Bůh. On je základem našeho životního štěstí. V celém našem životě má být vidět velikost Boží krásy, lásky a milosrdenství. Jeden světec, který napsal mnoho krásných knih řekl, že je těžší prožít dobře jeden den, než napsat objemnou knihu. Proto potřebujeme odborného vzdělání a vědění, které nám ukáže a pomůže, jak máme přesně a dobře žít a všestranně se zdokonalovat. Takové odborné znalosti nám dávají duchovní cvičení. Ony se mají dotýkat našich nejživotnějších zájmů, které nám mnohdy působí nejvíce bolestí, starostí a námah a pomáhají, aby se to vše změnilo v opravdovou duchovní dokonalost a naše duchovní štěstí. Rozhojňujme ochotu své vůle, která budu chtít stavět základy k našemu dalšímu dokonalejšímu duchovnímu životu. Osvojujme si stále vnitřní smýšlení o potřebě a nutnosti všeho toho, co budeme dělat. Buďme vděčni, že se můžeme zamyslet nad Boží velikostí uprostřed klokotajícího světa. Z naší strany je potřeba jen ochotně přijímat pravdy, podávané vůli. Dále pamatujme, že samota je matkou velikých myšlenek. Většina skladatelů využívala samotu k tvorbě svých největších hudebních děl. Na ulicích a v hluku světa se nevytvoří nic velikého. Tam také není možné vyřešit problémy světa a života. Utvořme si v sobě a kolem sebe velké ticho. Odtáhněme se vnitřně ode všeho, co by nás mohlo rozptylovat. Věnujme také trochu času přemýšlení o výtečných pravdách. Je nutné každou tu pravdu prozkoumat zvlášť, takřka si ji obrátit ze všech stran, abychom z ní pro sebe vytěžili co nejvíce užitku. Prosme o milost, která osvěcuje rozum a povzbuzuje nás. Nebojme se vytrvalé modlitby a v ní útočme na Srdce Páně a Srdce Panny Marie. Vždyť jde o naše zájmy a náš budoucí život. Modleme se také jeden za druhého, abychom se všichni mohli občerstvit Ježíšem a jeho evangeliem. Je třeba přinést opravdovost na místa domněnek a bláznovství. Nestavějme na písku sladkých snů, citových přesvědčení, ale na tvrdé a pevné skále, která se v příbojích světa nepohne. Takovou pevnou a tvrdou skálou je Ježíš a jeho zásady. Je to síla, která dá vytrvat uprostřed utrpení, svodů a příležitostí v prostředí, ve kterém žijeme. Prosme, aby nám Pán pomohl vyspravit vše, co je třeba
k tomu, aby se náš život stával stále více příbytkem pravého dobra a štěstí nejen našeho osobního, ale i těch, kteří se s námi setkají. Aby o nás každý mohl říci: Stojíš v pevné víře.
     Touhou naší prázdnoty je spojit se s nesmírnou propastí velikosti, krásy a všemohoucnosti Boží. Ale je to i touha Boží, proto chceme najít základnu pro co největší spojení s Bohem a tím i pro co největší sepětí našeho života se životem Božím. Někdy je nutné od základu přestavět celý náš vnitřní život... Život sám totiž není snadný, ale je potřeba jej brát nesmírně vážně, jestliže s ním chceme být spokojeni a být světlem v temnotách světa, jak si to Bůh přeje. Víme, že ve světě jsou různé filosofické směry a proudy a jejich kořeny sahají hluboko zpět. Tyto proudy dnes dozrávají a přinášejí ovoce. Mezi jednotlivými proudy vrcholí duchovní boj, který se odehrává v celém světě.
K takovému boji je potřeba lidí duchovně vyspělých. Záchrana nás samotných a celého světa je jen v duchu a v pravdě. Zvítězí jen hluboké a absolutní pravdy, které mají základ v kvalitě duchovního života. Člověk se nechá podmanit, ano i zmást i zlými cíli, které, jak se zdá, i dočasně převládají dobrem, Bohem a církví. Je velký počet těch, kteří se staví do opozice vůči Bohu. Vítězství však nespočívá
v množství, ale v síle myšlenky, která žije v jednotlivcích. Záleží na tom, jak budou jednotlivci vnášet do života pravdu a žít podle života Pána Ježíše. Přemýšlejme o tom a přinuťme se, aby naše srdce přijalo tyto Boží pravdy. Snažme se dobře poznat sebe a potom se ponořme do hloubky a velikosti Boží. Uvažujme o sobě a o svém životě od začátku. Jsme lidé, a proto jsou i mezi námi různé typy. Někdo je zásadní a snaží se žít vždycky tak, jak Bůh žádá. Ne pro sebe, ani pro druhé, ale jen pro Pána Boha. Ale jsou i jiní, kteří hledají, jak obejít příkazy a usnadnit si život. Jedni jsou stále na hloubce, jiní stále na mělčině. Jedni žijí více podle rozumu, totiž ti, kteří chtějí být proniknuti Duchem Božím. Jiní žijí více podle smyslů. Ti jsou proniknuti duchem těla a většinou jsou v opozici proti Bohu. U obou těchto typů se projevuje tělo i duch. Duch usiluje, aby držel na uzdě to, co je v člověku nižší, mělké. K tomu se musíme denně nutit. V jednom typu vítězí tělo, v druhém duch. My však máme žít podle ducha.Většina lidí však, a i my někdy, žijí náhodně povrchně, řídí se citem okolí, dřívější výchovou. Nežijeme podle zákona největšího odporu, ale opačně. V každém okamžiku musíme počítat s největším odříkáním a žít v největším odporu.
     Důvodem a počátkem k nalezení pravé cesty v našem životě musí být ne chvilkové vzplanutí duše a srdce, ale nejvyšší skutečnosti
v tomto životě. Skutečnosti neměnné, které stojí za všemi skutečnostmi částečnými. Jde o takovou skutečnost, která nikdy nepřestane, kterou cítíme nad celým světem, nad hvězdami, tvory, nad krásou přírody, mořem, rovinami i horami. A touto skutečností je Bůh.
     Když takovou pravou skutečnost poznáme: neviditelné vlastnosti Boží, jeho moc, velikost, krásu, všemohoucnost, ze stvořených věcí, musíme se podle toho zařídit. Bylo by malicherné, řídit se skutečností částečnou a pohrdat skutečností nejvyšší. Bůh zůstane na věky a já
s ním. Je proto správné a rozumné, když žiji podle něho a všechno ostatní odmítám. Jak je tomu u mne? Podívejme se upřímně do svého srdce. Budu-li se řídit sebou, budu špatný. Bůh musí být mou nejvyšší zásadou. Ani ta nejmenší věc se nesmí odehrávat bez něho, neboť on vše pozemské zvětší, a proto se nebudeme držet pomíjejícího.
     Naše smysly jsou zlými překážkami, které nám brání nutit se ve všem do věrnosti Kristu, do celoživotní oběti k svému bližnímu. Myšlenka vědomí Boha nás musí živě provázet ve všem našem jednání. Máme toužit po tom, aby tím co denně děláme byl Bůh oslavován. Vědomí Boží určuje osobnost každého z nás. Zeptejme se každý sám sebe: Čím je pro mne Bůh? Musí být řídícím pravidlem celého našeho života. On vládne a vítězí. On zůstává i dnes ve své Církvi a to, co se dnes ztratí, může utvořit jediným úkonem znovu, snadno a lehce. Proto má Bůh nabýt výlučné vlády v celém mém životě.
     Od nynějška bude Bůh, který byl, je a bude, mým nejvyšším principem, protože je nejvyšší skutečností nade všemi náhodami. Ale přece se může stát, že je nám tato skutečnost vzdálená, cizí a cítíme se bez ní tak prázdnými. Náš vztah k Bohu není u všech stejný. Znovu se zeptejme: Je skutečně Bůh? Je pro mne jasná jeho jsoucnost? Uvědomuji si tuto pravdu? Některé duše se vyhýbají tomu, přijmout jistotu Boží existence, jak ji poznává rozum. Jedni žijí a nutí se žít tak, jako by Bůh byl. Jiní žijí s vědomím, že Bůh je. Mezi těmito skupinami je veliký rozdíl. U prvních není živé vědomí, že Bůh je. Když Bůh není pro nás absolutní jistotou, pak vše co je spojeno
s životem naší víry, je vrtkavé a krátké. Na nejistotě v tomto směru nemá smyslu stavět budovu vnitřního života. Musíme získat osobní i všeobecnou jistotu v této věci, přijmout skutečnost veřejných pravd. Taková skutečnost je nám zaručena všemi rozumně považovanými důvody, kterých je mnoho. Proč máme a musíme věřit? Proč je třeba mít pro náš život nejvyšší jistotu víry? Protože jen tak najdeme svůj správný vztah k Bohu a upravíme svůj vnitřní život. Co všechno mohu poznat svým rozumem? Především to, že Bůh jest a že se zjevil, že nám sám o sobě mnoho řekl.
     Boha poznáváme ze stvořených věcí, dále z dějin a z evangelií, která popisují jeho život mezi námi. Z evangelií můžeme poznat, že dělal divy, jakým pravdám učil a jak tyto pravdy procházely dějinami. Ano, procházejí jimi i dnes, neměnné a zachraňující životy jednotlivců i celku, pokud jsou přijímány. V knize Zjevení svatého Jana jsou vypsány dějiny církve až do konce věků. S vírou přichází do duše milost, abychom mohli snadno a rychle  uvěřit všem Božím tajemstvím. Někdo si ale ponechává nejasno: Buď proto, že ho táhne svět nebo jeho vášně. Možná také proto, že v některé věci nechce změnit svůj život podle poznaných pravd. Osobní jistotu získáme tehdy, když si všeobecné skutečnosti proměníme na osobní. Kdo je přesvědčen o Boží přítomnosti ve svém životě, nechává se Bohem vést. Každý okamžik života takového člověka je pak veden Boží rukou. Tento stav je vnitřním souhlasem rozumu s tím, co nám říká víra, ale také zapřičiňuje mnoho slz a bolestí. To proto, že sice uznává, že Bůh existuje. Ale to, že tu opravdu vnitřně žije, že má největší zájem na každém mém úkonu, na každé mé myšlence a skutku, na mém vztahu k bližnímu, že žije s tělem i duší ve svatostánku, to tu není dost jasné.
     Taková víra je jen vánkem a nestačí na těžké životní zkoušky, na vytrvalost ve ctnostech, na vzestup k Bohu. Jestliže chci mít sílu z víry k životní oběti, musím být vlastníkem živého vědomí Boha, kterého stále nosím v sobě, musím mít živé vědomí toho, že v co věřím, je skutečností. Někdy taková víra vznikne v jednom okamžiku, třeba u toho, kdo vidí zázrak. Ptejme se zase: Uvědomuji si, že Bůh tu je, žije ve mně a jsem mu věrným?
     Vzpomeňme, jaký vztah panuje mezi milujícími snoubenci. Stále na sebe myslí, uvažují , čím by druhému udělali radost, jak mají jednat, aby druhého nezarmoutili. Takový vztah má být mezi naší duší a Bohem.
     Někdy poznáváme, že Bůh trestá určitý hřích. I to v nás budí víru. Pevná víra dává sílu překonat to největší utrpení, pokušení, obtíže, trápení a těžkosti. Svatý Pavel píše: Všechno mohu v tom, který mne posiluje. Boží skutečnost je pro nás jasná a stále si ji uvědomujeme. Ale to ještě není víra mimořádná, tento stupeň víry si máme všichni osvojit. Víra je to důležité, co působí rozdíl v nás samotných. Jak je to se mnou? Nezakolísal jsem někdy ve svém životě? Nemusel mne Pán Ježíš nechat spadnout dolů, abych se probudil, viděl jeho lásku a znovu s k němu přivinul? Hýbal jsem rozumem a srdcem abych si přisvojil jeho lásku? Jestliže si nemůžeme dát na tyto otázky kladnou odpověď, je nutní se změnit ve svém nitru, probourat se k |Bohu, který je vedle mne, ve mně, je částí mého dědictví zde na zemi a jednou i v nebi. 
     Až se vírou dostaneme k Bohu, pak se nemusíme bát, neboť i když se zapleteme, nikdy nezapadneme. Pak budeme Boha milovat, pak nám aspoň ve vůli, nebude pro něho nic nemožného. Dalším stupněm víry je víra nazíravá. Jde o zvláštní a mimořádný Boží dar, udělený milostí. Tam už pracuje Duch svatý, je třeba se svěřit zpovědníkovi a nechat se jím vést. Je možné, že než nám Bůh tuto víru dá, stihne nás veliká pohroma. Musíme být skromní ve svých požadavcích vůči Bohu.  Být připraveni pro získání představivé víry obětovat trochu námahy, sebezáporů a modliteb. Prvním předpokladem pro získání takové víry je čistota srdce. Je třeba očistit se od hříchů a ode všech nezřízených náklonností, i těch, která se nám nezdají velké. Jen do čistého srdce se vlévá plnost víry. Druhým předpokladem je vřelá touha po takové víře. Opravdově po tom toužit a stále si uvědomovat přítomnost Boží ve mně. Nutit se, abychom mu byli co nejblíže. Taková touha pak Boha přitahuje. Je též potřeba o takovou víru stále prosit a mít velkou víru a důvěru v Boží moc. Milost je dávána podle důvěry. Stejně je třeba stále se vzdělávat a odstraňovat z našeho života všechno, co tam zanesly smysly a správným užíváním smyslů dospět k víře. Moc modlitby je zesilována umrtvováním, obětí a kajícností. Touhu po umrtvování a kajícnosti dává Duch svatý. Je to právě umrtvování a kajícnost, co dělá modlitbu téměř zázračnou. To jsou podmínky cesty za Bohem a k Bohu. Dej Bože, abychom je naplňovali!
     Věčný Bůh nás posílá, abychom uprostřed světa byli hlasateli a apoštoly jeho Nejsvětějšího Srdce a služebníky Panny Marie. Ne slovy, ale skutky, aby tam, kde láska jiných končí, naše začínala. Aby naše sebezapírání a sebezapíravá láska dovedla jít na vlastní Golgotu. Máme nést lásku a radost, a radost je důsledkem lásky. I pro nás přijdou těžké chvíle, kdy ani růženec nám nebude tím, čím nám být má. Takové těžké chvíle musí být a musí přijít, protože právě ony nás přivedou blíž k Bohu. Musíme si být vědomi toho, že i když se pro Boha obětujeme musíme mít pevnou vůli vytrvat. Víra má to, co je
v nás pokřivené narovnat a upevnit nás v Boží milosti. I když se tolikrát cítíme tak sami, je to jen náš pocit. Zkusme v takových chvílích zavolat: Kde jsi Ježíši? Ke komu půjdeme, když pociťujeme samotu? Ne pocity, ale vůle nás přenese přes takové těžké zkoušky. Musíme si získat milost nositele životní víry, která pokoření dělá radostí, poslušnost silou a ponížení vítězstvím.
     Nyní se podívejme, jak se taková víra má projevovat v našem životě, jak jej má utvářet a směřovat. Evangelium mnohokrát uvádí, že se lidé shromažďovali kolem Pána Ježíše, aby byli uzdraveni. Dočteme se tam i o tom, jak za Ježíšem šlo velké množství lidí z různých částí Svaté země. Lidí je mnohdy tolik, že Pán přikazuje svým učedníkům, připravit loďku, aby se na něj lidé netlačili. Mnoho jich totiž uzdravil a neduživí se k němu hrnuli, aby se ho mohli dotknout. Ke Kristu přicházeli samí potřební lidé. On se jim věnuje, protože má soucitné a milosrdné srdce. Během tří let veřejného života uzdravil mnoho z nich, zbavil je zlého ducha, vzkřísil mrtvé. Neuzdravil však všechny nemocné ve světě, ani nezbavil tento pozemský život strastí, protože bolest není konečným zlem jako hřích a může mít nesrovnatelnou vykupitelskou hodnotu, pokud se připojí k utrpení Krista.
     Pán Ježíš vykonal zázraky, které v jednotlivých případech léčily z bolestí a utrpení, především však byly znamením a důkazem jeho božského poslání, všeobecného a věčného vykoupení. My, křesťané, jsme ve své době pokračovateli Kristova poslání: Jděte tedy získávejte za učedníky všechny národy a křtěte je ve jménu Otce, i Syna, i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal, Hle, já jsem s vámi po všechny dny, až do koce světa. Před svým nanebevstoupením nám zanechal poklad v podobě svého učení, které přináší spásu, a bohatství svátostí, abychom k nim přistupovali
s úmyslem, vést nadpřirozený život.
     Dnes mají zástupy stejné potřeby jako tehdy. Také nyní je vidíme jako ovce bez pastýře, zmatené, netušící, jaký směr mají dát svému životu. Navzdory veškerému pokroku uplynulých dvaceti staletí lidstvo nadále trpí tělesnými a morálními neduhy, ale především mu chybí Kristovo učení uchovávané učitelským úřadem církve bez poskvrny. Pánova slova jsou stále slovy věčného života, která nabádají vyhýbat se hříchu, posvěcovat každodenní život, radosti, prohry i nemoci, a otevírají cestu ke spáse. Lidé - tak často jsme se o tom přesvědčili - touží slyšet Boží poselství, i když předstírají opak. Snad někteří Kristovo učení zapomněli, jiní, bez vlastní viny, ho nikdy nepoznali a považují náboženství za něco podivného. Ale stává se, že přijde chvíle, kdy už člověk nemůže dál, nestačí mu obvyklé vysvětlení a nespokojí se s výmysly falešných proroků. A přestože si to tito lidé neuvědomují, pociťují touhu utišit svůj neklid Božím učením. Tento poklad nauky je v našich rukou, abychom jej šířili, ať je to vhod či nevhod, ať už je k tomu příležitost nebo ne, všemi dostupnými prostředky. Pro nás, křesťany, je to neodkladný úkol.
     Abychom Kristovo učení mohli předávat, musíme je mít v mysli i v srdci, rozjímat o něm a milovat je. Všichni křesťané, každý podle darů, které přijal - talent, vzdělání, okolnosti - musí vynakládat prostředky, aby je získali. Někde tato možnost začíná tím,  že se člověk dobře seznámí s katechismem, který patří ke knihám, věrným základnímu obsahu zjevení a podle potřeby přizpůsobeným dnešní době. Tato kniha je schopna vzdělávat ve víře další křesťanské generace, tvrdí svatý Jan Pavel II..
     Život víry obyčejného křesťana mnohdy spustí lavinu v získávání a předávání víry. Co jsem přijal, v to jsem vás také vyučil, píše svatý Pavel, křesťanům v Korintu. Víra církve je víra živá, protože je neustále přijímána a předávána. O Krista k apoštolům, od nich zase k jejich následovníkům. Tak je tomu dodnes: Živým úřadem církve zní víra ve stále stejné podobě. Věrouku přijímá a předává matka rodiny, student, podnikatel, zaměstnankyně obchodu, každý z nás. Jak vynikající kazatele by měl Pán, kdyby se všichni křesťané rozhodli - každý na svém místě - hlásat jeho spasitelné učení, jak to činili naše sestry a bratři ve víře! Jděte a hlásejte!!!, vyzývá nás všechny sám Kristus. Takto samovolně, někdy obyčejně, ale mimořádně účinně, žili učení první křesťané. Od rodiny k rodině, mezi spolupracovníky, mezi sousedy, rodiči dětí z téže školy, v městských čtvrtích, na sídlištích, na ulicích. Práce, ulice, odborná škola, univerzita, obyčejný život, se tak stávají řečištěm, kudy k lidem nenásilně a přitažlivě pronikají do nejvžitějších návyků společnosti a života lidí. Věřte mi, že apoštolát, katecheze musí být adresné: mezi čtyřma očima, každý věřící se svým bezprostředním druhem. Nám, dětem Božím, záleží na všech duších a zároveň na každé duši zvlášť. Boží srdce jistě velmi potěšují matky, které často - a přestože nemají času nazbyt - trpělivě vysvětlují pravdy katechismu svým dětem, a možná i dětem svých kamarádek! Nebo student, který se přestěhuje do čtvrti - snad vzdálené - aby vysvětloval tytéž pravdy, i když by se měl snažit připravovat na zkoušku, kterou má za několik málo dní a z niž má dostat dobrou známku! Dnes, když se na tolika místech a tolika způsoby útočí na církevní učení, je potřeba, abychom se my, křesťané, rozhodli vynaložit všechny prostředky k prohloubení znalosti nauky Ježíše Krista a důsledků tohoto učení pro život lidí a společnosti. Milovat Boha skutky, bude mnohdy znamenat věnovat této problematice patřičný čas, ať už jde o studium, pečlivou duchovní četbu i pozornost při patřičných přednáškách, kterým nasloucháme. Využívejme rovněž i dny odpočinku, kdy si můžeme udělat více času. Milovat Boha skutky, si žádá doceňování těchto pravd, které mají původ v samotném Kristu a jsou předpokladem, který máme milovat a často se nad ním zamýšlet. Nikdo nedává, co nemá. Abychom mohli nauku předávat, je potřeba
v první řadě, ji mít.
     Tváří v tvář veliké nevědomosti a omylům, týkajících se Krista, jeho církve, nejzákladnějších pravd, nesmíme my, křesťané, zůstávat nečinní, protože Pán nás učinil solí země a světlem světa. Každý křesťan se má podílet na křesťanské formaci. Musí cítit naléhavou potřebu evangelizovat, jenže tím se chlubit nemůžeme, to je nám uloženo jako povinnost. Před tímto neodkladným úkolem nikdo nemůže uhýbat a zavírat oči.  Úkolem křesťana je utopit zlo v hojnosti dobra! Nejedná se o to, pořádat protestní akce, ani o to, být proti všemu, je naopak nutné mít vstřícný vztah k životu, být plný naděje, mládí, radosti a pokoje, mít porozumění pro všechny ty, kdo Krista následují, ale i pro ty, kteří ho opouštějí nebo neznají. Pochopení však neznamená netečnost, ani lhostejnost, nýbrž činnost, nadšenost a touhu dát poznat všem Pánovu laskavou tvář.
     Zvážíme-li velikost a náročnost takového úkolu - šířit učení Ježíše Krista - musíme nejprve Pána poprosit, aby v nás rozhojnil víru: Rač mé chabé víře větší sílu dát - prosíme v eucharistickém hymnu svatého Tomáše Akvinského: Klaním se ti vroucně. Budeme tak moci říci rovněž slovy tohoto hymnu: Věřím vše, co hlásal světu Kristus Pán,
v němž je základ pravdy, lidstvu všemu dán. S pevnější vírou budeme připraveni stát se nástroji v rukou Pána, který dává světlo mysli zatemněné nevědomostmi a omyly. Jedině Boží milost může podnítit vůli k souhlasu s pravdami víry. Proto, když někoho chceme přivést
ke křesťanské pravdě, musíme k tomuto apoštolátu přidat pokornou a ustavičnou modlitbu. A také pokání v podobě drobného, ale nadpřirozeného a našeho vlastního umrtvování v dost možná nepatrných věcech, souvisejících s prací a rodinným životem. 
     Když někdy v nejednoduchém prostředí narazíme na stěnu nebo nepřekonatelnou překážku, naplní nás elánem pomyšlení, že Pánova milost může pohnout i s těmi nejzatvrzelejšími srdci, a že nadpřirozená pomoc bude o to větší oč větší jsou obtíže, se kterými se setkáváme.
     Pane, nauč nás, dávat nám Tě poznat! Také dnes zástupy bloudí a potřebují Tě. Žijí v nevědomosti, nemají světla a neznají cestu. Panno Maria, pomoz nám, abychom nepromarnili jedinou příležitost, kdy bychom měli dát poznat tvého Syna Ježíše Krista! Veď nás, abychom dokázali pro toto vznešené dílo šíření pravdy nadchnout mnoho dalších duší. Amen.
Zdrávas Maria.....
  Váš otec František.

 
 
Per Mariam ad Jesum!