Zimní škola Mariiny Legie - Brno 13. března 2017
Téma: Fatima - Maria hovoří k světu
Milióny věřících ročně, 15 mužských a 50 ženských kongregací, 10 000 ubytovacích lůžek, náměstí velikosti malého letiště, to vše spojuje jedno slovo - Fatima. Portugalské město asi 150 km severně od Lisabonu, které je spíše monumentem víry nežli památníkem umění. Nebýt zázraku v roce 1917, míjeli by turisté toto městečko bez povšimnutí. Nyní se do Fatimy sjíždějí 4 milióny lidí ročně a její jméno je s úctou vyslovováno po celém světě. Čemu tedy Fatima vděčí za svoji slávu a co dnes nabízí návštěvníkům?
Fatima byla kdysi malou neznámou vesnicí se zhruba 2 700 obyvateli. O vzniku vesničky se zmiňuje stará pověst z roku 1158 kdy bylo Portugalsko sužováno nájezdy muslimů. Když se jednou arabská společnost vracela ze zámku, napadli ji portugalští rytíři. Mužskou část zabili a ženám hrozilo otroctví. Jedna z arabských žen se rozhodla pro sňatek s rytířem. Tím se zachránila, ale musela přestoupit na katolickou víru. Když zemřela, bylo její tělo přeneseno do malé kaple vesničky, která dostala po ní jméno Fatima. Tolik kronika.
Procházíme-li dnes Fatimou, ocitáme se tak trochu jako ve snu. Jdeme bez cíle místy, kde se zastavil čas, protože současnost i budoucnost Fatimy spočívají v její minulosti. Fatimské zázraky se hluboko vryly do zdí budov i myšlení lidí. Pokud nesmýšlíme stejně, musíme tuto skutečnost aspoň brát na zřetel. Srdcem samotné Fatimy, které neminou kroky žádného návštěvníka, je náměstí s novobarokní bazilikou a křížovou cestou, Kaple zjevení a prostranství o velikosti 150 000 metrů čtverečních, které pojme až milión lidí. Dříve nežli vkročíte do tohoto prostoru, neuniknou vaší pozornosti cedule se všemi možnými zákazy, které vám znovu připomenou, že Fatima je místem ticha. Nesmí se zde křičet, jezdit na kolečkových bruslích, běhat, vlastně se můžete jen procházet a vstřebávat ovzduší poutního místa. Místa, které začalo psát svoji slavnou historii teprve před sto lety.
V jaké události můžeme hledat kořeny fatimského tajemství?
13. května 1917 se v údolí Cova da Iris v obci Fatima poprvé zjevila Panna Maria. Šest následujících zjevení upoutalo pozornost nejen místních, ale i světa. Pro většinu lidí jsou potvrzením pravdivosti zjevení i tři proslulá fatimská proroctví. Co v nich Královna posvátného růžence předpověděla?
První předpověď se týkala brzkého ukončení 1. světové války, zároveň ale varovala před válkou druhou a ještě hroznější, která nastane, pokud se lidé nebudou více modlit a jejich odklon od Boha se bude prohlubovat.
V druhém proroctví byla předpověděna brzká smrt dvou pasáčků, což se opravdu stalo. Francisco i Jacinta do deseti let od zjevení zemřeli. Podstatná byla i zmínka o odklonu Ruska od Boha a jeho snaha podřizovat své ideologii okolní země.
Třetí a nejdůležitější fatimské proroctví odmítla církev zveřejnit. Teprve Jan Pavel II. toto tajemství, které dává lidstvu šanci na přežití, odhalil.
Fatimská zjevení stála u zrodu nové historie města. Jako na jednom z mála míst se od roku 1928, již v postmoderní době započalo se stavbou novobarokní baziliky, v jejíž postranních lodích jsou uchovány ostatky dvou pasáčků, kteří byli po své smrti blahořečení. Kolem baziliky, budované pětadvacet let, vznikla křížová cesta z krásných a pro Portugalsko typických kachlů. Nejdůležitějším objektem se ale stala Kaple zjevení, místo připomínající sestoupení Panny Marie na zem. Tisíce lidí se sem třináctého každého měsíce sjíždějí, aby na slavnou událost vzpomenuli. Možná v skrytu duší věří, že i tentokrát by se zjevení mohlo uskutečnit, možná přicházejí pouze jako prosebníci žádat o pomoc. Do Fatimy zavítal jako poutník i samotný Jan Pavel II., a to hned dvakrát. Ve Fatimě se několikrát objevila i sama Lucie, poslední z těch tří, kteří viděli Pannu Marii. Několikrát vypovídala o celé události novinářům. Zemřela v roce 2005. Co k Fatimě dodat? i když tam člověk zavítá jako zvědavý turista, nemůže se ubránit zvláštnímu pocitu, které toto místo vzbuzuje. Hořící svíce, tiché pohledy lidí a monumentální stavby dokreslují fakt, že Fatima svoji slávu již nikdy neztratí.
Nyní se podívejme na Fatimu jiným, duchovním pohledem! Letošní rok je rokem dvojího jubilea. Slavného nebo neslavného, to si zodpovězme sami, podle toho, jaký dopad mají pro lidstvo. Ten světský je výročí Velké říjnové revoluce v Rusku a druhý je duchovní sto let od prvního fatimského zjevení. My se zaměříme na ten druhý.
Během posledních deseti let před dovršením roku 2000 jsme si trochu zvykli žít ve světě, kterému již nehrozil jaderný konflikt. Přesto nejméně dvě desetiletí lidstvo trpělo zlým snem ze soupeření obou jaderných velmocí. Třetí tajemství z Fatimy právě v těchto nejistých dobách jitřilo zvědavost lidí, ale církev oddalovala jeho zveřejnění. K tomu došlo za již změněné situace, po pádu totalitních režimů ve východní Evropě a v podstatě nekrvavé demontáži sovětského impéria. Váhání papežů, kteří otáleli se zveřejněním třetího tajemství z Fatimy, bylo většinou zdůvodňováno tím, že lidé v šedesátých až osmdesátých letech pochopili poselství, které z třetího tajemství vyplývá,
v nesprávném kontextu. Dnes můžeme říci, že se církev ve svém odhadu nemýlila.
Ke zjevení Panny Marie třem portugalským pasáčkům došlo v roce 1917, kdy také v Rusku vítězí bolševismus. Díky rostoucí moci sovětského impéria se programový ateismus v nebývalé míře šířil po celém světě. Celá historie třetího tajemství z Fatimy bezprostředně souvisí se vznikem, rozmachem a pádem komunismu v Rusku. Na jedné straně třetí tajemství z Fatimy varovalo před nebezpečím plynoucím z bezohledného boje proti víře, na straně druhé před možnými ničivými důsledky závodů v jaderném zbrojení, vyvolaných snahou Sovětského svazu o získání vojenské převahy. Ta by mu umožnila další rozšíření komunistické ideologie.
Děti z Fatimy také zahlédly ve své vizi smrt papeže, ale vize nebyla natolik jasná, aby viděly, o kterého papeže se bude jednat. Je příznačné, že Jan Pavel II., první papež pocházející z východního bloku, po atentátu, který na něj byl v roce 1981 spáchán, rozpoznal v třetím tajemství z Fatimy svůj osud. Ani Jan Pavel II. se zveřejněním třetího tajemství z Fatimy nespěchal.
Kardinál Ratzinger, pozdější papež Benedikt XVI. mohl proto v květnu roku 2000, kdy byl svět s textem třetího tajemství z Fatimy seznámen, oprávněně říci, že v jistém smyslu patří již třetí tajemství Fatimy minulosti. Kdo očekával apokalyptické odhalení týkající se budoucích dějin, musí být zklamán. Co zůstává, je vedení k modlitbě jež směřuje ke spáse duše a apel na pokoru a obrácení. Protože soukromá odhalení nejsou žádnými pravdami církevní víry, může si křesťan vybrat, zda jim uvěří nebo nikoliv. Důležité je jen, aby věřil tomu, co je obsahem evangelií.
Asi nepřekvapí, že dodnes nikdo přesvědčivě nevysvětlí, k čemu ve Fatimě 13. května 1917 skutečně došlo. Mnohem podivnější je, že závoj mlčení stále halí i některá světská hlediska této tajemné události.
Desetiletá Lucie dos Santos, její sedmiletá sestřenice Jacinta Marta a devítiletý bratranec Francesco Marta pocházeli z těch nejprostších poměrů, jaké si v západní Evropě dvacátého století lze představit. Fatima, kde trávili své nepříliš radostné dětství, pasením ovcí, leží v horské oblasti v nadmořské výšce okolo 800 metrů, a tak tamní krajina mnoho obživy nikdy nedávala. K všeobecné bídě a beznaději přispívalo i to, že už čtvrtým rokem zuřila světová vílka, která teprve později musela dostat pořadové číslo: první. Téměř negramotné děti sice dění ve světě nerozuměly (nebyly na tom ostatně v tomto ohledu o mnoho hůř než jejich dospělé okolí), přesto stísněnou atmosféru bez velkých perspektiv do budoucna nepochybně vnímaly. Sotva lze také pochybovat o tom, že v tradičně katolickém Portugalsku podvědomě cítily jediné východisko: milosrdenství Bohorodičky, která je z celého křesťanského sboru svatých dětské duši zdaleka nejbližší. To vše sice pozdější události nejspíše v plné míře neobjasňuje, přesto to možná dává fatimskému případu přinejmenším některá vnější označení.
Tak jako každý den, i 13. května 1917 děti hnaly savá zvířata do hor, do malého údolí Iria s jeskyní zvanou Cova de Iria. Krajinu náhle ozářil záblesk, který však nenásledovalo hřmění hromu. Jasné světlo se objevilo ještě jednou, sjelo z oblohy a usadilo se nad větvemi osamělého dubu, aniž by se ovšem větve či alespoň listy sebeméně ohnuly. Uprostřed záře děti spatřily krásnou paní oděnou v bílém, která k ním v zápětí začala promlouvat. Pro začátek jim toho moc neřekla: oznámila pouze, aby přišly na stejné místo přesně za měsíc, tedy 13. června. A pak každý následující měsíc, rovněž vždy v třináctý den. Tak to aspoň děti vyprávěly po návratu domů. Zpočátku jejich historka neměla velký úspěch, podle některých pramenů je dospělí údajně dokonce zastrašovali a odrazovali od dalších kontaktů s podivným zjevením. Po prvních úkazech se ještě vůbec nemluvilo o Panně Marii, ale jen o "krásné paní" nebo o "paní v bílém". Zdá se, že náboženský obsah přišel teprve s dalšími zjeveními - podle některých zdrojů dětem "pravou podstatu" jejich vidění vysvětlil až místní kněz. Právě pravidelným opakováním jevu je celá událost mezi mariánskými zjeveními naprosto ojedinělá - nejde o samotný úkaz, ale o celou sérii zjevení přicházejících v pravidelných periodách a navíc předem ohlášených. Na další schůzku s "krásnou paní" se s dětmi vypravilo i několik dospělých. Sami nic neviděli, děti však padly na kolena a
s kýmsi rozmlouvaly. Prosily paní, aby si je s sebou odvedla do ráje a ta prý odpověděla vyslovením svého prvního proroctví: " Francesca a Jacintu si brzy odvedu. Ty, Lucie, tu však zůstaneš déle." Také při dalších zjeveních svědci sami nic zvláštního neviděli, přesto zájemců o účast na této nevšední události rychle přibývalo. Při čtvrtém setkání 13. srpna "krásná paní" podle pozdější výpovědi Lucie pronesla tři poselství. První dvě měla oznamovat brzký konec světové války a následující vypuknutí druhé světové války a varovala před mocností
z Východu, kterou bylo nepochybně míněno sovětské Rusko. Obsah třetího však zůstal utajen.
Lucie, která se jako nejstarší brzy stala jakousi neformální mluvčí dětské trojice, také "krásnou paní" požádala o vykonání nějakého zázraku, který by přesvědčil i přihlížející davy. Panna Maria její přání splnila na dalších schůzkách v září a říjnu, kdy už počet poutníků dosahoval desítek tisíc. Ani tehdy se sice postava v bílém neukázala nikomu jinému než třem dětem, avšak podle shodného svědectví většiny účastníků slunce potemnělo, začalo se otáčet a vykonávalo na obloze prudké pohyby. Některé výpovědi mluví dokonce o světelné kouli plující po obloze, o žluté mlze, o tajících vločkách snášejících se z oblohy a dalších podivných úkazech. Některé z těchto jevů byly údajně pozorovány nezávislými svědky i z míst vzdálených více než 100 kilometrů. Přestože při této události v říjnu 1917 prudce lilo, záhadné světlo okamžitě vysušilo oděv všech 70 000 přihlížejících. Říjnové setkání s Pannou Marií bylo patrně poslední.. Na sklonku první světové války vypukla pandemie španělské chřipky, která zahubila víc lidí, než všechny fronty apokalyptického konfliktu. Fracesco této chorobě podlehl 4. dubna 1919, Jacinta o necelý rok později, přesně tak jak jim to "krásná paní" 13. června 1917 slíbila.
Jedním z nejzajímavějších "světských" pohledů tohoto případu je záhada třetího svědectví vysloveného zjevením 13. srpna 1917 a postojem církve obecně. I když se nám to může zdát podivné, katolická církev má ke zjevením (a k zázrakům vůbec) mimořádně opatrný postoj. Každý takový jev bývá dlouhá desetiletí - nebo dokonce i celá staletí - prověřován, scházejí se komise církevních otců a posuzují se všechny pohledy a náhledy, přičemž za nejpádnější bývají brány případy zázračného uzdravení. Zní to jako vtip, ale není to vtip. V jednom takovém případu (Slovensko, Litmanová, r. 1989) příslušný duchovní dokonce vyzýval účastníky zázraku, aby svá svědectví doložili lékařem lékařsky vyhotovením dokumentace před a po vykonání zázraku. Buď jak buď, v případě Fatimy šlo všechno neobvykle rychle. Zázrak církev uznala pouhých 13 let po zjevení. Jacinta a Francesco se dočkali blahořečení v roce 2000 a stali se tak vůbec nejmladšími blahořečenými, kteří nezemřeli mučednickou smrtí. Lucie zemřela až 13.2.2005 v požehnaném věku 97 let a Portugalsko tehdy vyhlásilo státní smutek. Proces jejich blahořečení již církev zahájila v roce 1979, což jim mnozí mučedníci čekající na své blahořečení celá staletí, mohou jen závidět. Postup byl zdůvodněn "hrdinstvím křesťanské ctnosti obou dětí, které neprozradily svěřená tajemství, přestože je uvěznili, vyhrožovali jim a podrobovali je silnému tlaku". Jaká to byla tajemství?
Po smrti Jacinty a Fracesca je znala jen Lucie, která je již jako řeholní sestra sdělila církevním hodnostářům na počátku čtyřicátých let minulého století. O obsahu prvních dvou už bylo něco zmíněno, třetí zůstává v mnoha ohledech záhadné dodnes. Lucie prý tlumočila přání Panny Marie, aby nebylo zveřejněno před rokem 1960, a pak pouze v případě, že to papež uzná za vhodné. Do Vatikánu její výpověď doručil roku 1957 arcibiskup Josef Alvas Cerreida da Silva v zapečetěné obálce s tímto dodatkem. Roku 1960 ovšem papež Jan XXIII. za vhodné neuznal - pouze k dokumentu připsal: "Papež viděl a k obsahu se nevyjadřuje". Podobný postup zvolil i jeho nástupce Pavel VI. Nelze se proto divit, že o obsahu třetího svědectví kolovaly ty nejdivočejší zvěsti. Nejčastěji se tvrdilo, že hříšnému lidstvu je prorokována Apokalypsa, že jde o oznámení termínu třetí světové války před rokem 2000 a podobně. V tomto duchu byly vysvětlovány i některé výroky dřívějších papežů a vysokých církevních hodnostářů. "Mnoho národů zmizí z povrchu země. Bezbožné národy se stanou Bohem vyvolenými k potrestání lidstva, jestliže modlitbami nepřivodíme jejich obrat
k víře. Lidstvo spěje k záhubě,...". Tak údajně zněla výpověď Lucie, před jistým mexickým knězem, který ji navštívil v klášteře roku 1957. "Třetí poselství z Fatimy neobsahuje nic, co by věřící neznali
z Apokalypsy", prý temně prohlásil kardinál Josef Ratzinger, pozdější papež Benedikt XVI.. Oficiálně však Vatikán všechna podobná tvrzení dementoval. Ani Jan Pavel II. na mlčení dlouho nehodlal nic změnit, přestože byl v jeho případě zřejmý jistý posun. Sám Fatimu několikrát navštívil a v roce 1997 veřejně vyhlásil, že Bůh nemá v úmyslu lidstvo za jeho hříchy zničit. I když tak učinil bez zjevné souvislosti se zjeveními z Fatimy, nelze v tom nevidět výslovné podpoření apokalyptického obsahu třetího poselství. Později se nejčastěji mluvilo o tom, že třetí poselství bylo varováním Jana Pavla II. před atentátem, kterému šťastně unikl 13. května 1981, tedy zvláštní shodou okolností v den výročí zjevení, případně, že neobsahuje nic, co by již nebylo řečeno v prvních dvou. Třetí proroctví zveřejnil Jan Pavel II. až roku 2000: podle něj mělo předpovídat již zmíněný atentát na papeže, ke kterému však už mezitím došlo. Ani se nelze divit, že mnoho věřících bylo tímto odhalením zklamáno. Katolický publicista Antonio Socci vydal betseller "Čtvrté proroctví z Fatimy" v němž tvrdí, že Vatikán to nejhorší dál tají. S podobnými názory přišli i ostatní badatelé.
Jak již bylo řečeno, mariánských zjevení byly zaznamenány stovky. Není pravda, že k nim dochází pouze v katolických zemích. Panna Maria se nevyhýbá ani protestantům, pravoslavným a dalším odnožím křesťanství. Nejméně v jednom případě (Egypt, Káhira, r. 1968) se dokonce zjevila před davem muslimů - na střeše koptského - křesťsanského kostela. Objevila se nejen v Evropě a Africe, ale také
v Asii, Americe a Austrálii. V době vrcholícího mariánského kultu za časů pobělohorské rekatolizace nebyla o podobné události nouze ani
v Čechách, jak o tom velmi pěkně vypovídají třeba kresby v ambitech barokního kláštera Svatá Hora u Příbrami. V moderní době ovšem jsou před ve víře vlažnými Čechy upřednostňováni spíše Slováci a Poláci, kde jsou zjevení dodnes zaznamenávána. Velmi zajímavý případ se udál ve slovenské Turzovce roku 1958, kde ke vzniku poutního místa došlo i navzdory tvrdé perzekuci komunistického režimu. Nicméně případ z Fatimy je některými svými projevy zcela unikátní, zato však jeví překvapivě podobné rysy s ještě slavnějším případem ve světově proslulých Lurdech. Tam se Panna Maria zjevila v únoru 1858 (a pak ještě sedmnáckrát) čtrnáctileté Bernadetě Soubirousové - rovněž u jeskyně a rovněž za účelem sdělení tří dodnes nezveřejněných tajemství. I Bernadeta dožila v klášteře.
Ortodoxní věřící samozřejmě nepotřebují případy mariánských zjevení vysvětlovat, pro rozumově laděné křesťany a ateisty však věc zůstává záhadou. Časté tvrzení, že jde o kolektivní halucinace, projevy hysterie související s pubertou, důsledek dlouhodobého stresu (chudoba, válka, bezútěšné životní podmínky) na jednodušší jedince a labilní nervovou soustavu, zdaleka nevysvětlí všechny okolnosti - přinejmenším těch zjevení, která se opakovala za přítomnosti velkého množství svědků. Protože zjevení jsou přinejmenším zajímavým sociologickým a psychologickým fenoménem, oficiální vědu nechávají lhostejnou.
Jisté je jen to, že fenomén mariánských zjevení je příliš četný a příliš podivný, než aby jej šlo smést ze stolu jako pouhou halucinaci, podvod nebo projev náboženského fanatismu. Nepochybně o něčem vypovídá. A pokud je to přece jen svědectví o nadpřirozenu, tak o naší duši zcela určitě.
Podívejme se trochu blíže na fatimské zjevení a jeho tajemství. První a druhá část fatimského zjevení říká toto: Děti prožily krátký okamžik plný hrůzy, ve kterém viděly peklo. Viděly pád "duší ubohých hříšníků". Je jim řečeno, proč tomuto okamžiku byly vystaveny: aby "je zachránily" - aby ukázaly cestu záchrany. Vybavuje se nám věta
z prvního Petrova listu: "Cílem vaší víry je spasení duší." (Srov. 1,9) Vyznačenou cestou k tomuto cíli je úcta k Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. K pochopení v tomto případě může postačit krátké vysvětlení. "Srdce" v biblickém jazyce znamená těžiště lidské existence, místo, kde se soustřeďuje rozum, vůle, temperament a citlivost, kde člověk nachází svou jednotu a vnitřní směr. "Neposkvrněné Srdce" je podle Mt 5,8 to srdce, jež pro svůj vztah
k Bohu dosáhlo dokonalé vnitřní jednoty, a tedy "vidí Boha". Úcta
k Neposkvrněnému Srdci Panny Marie proto znamená směřovat
k postoji srdce, v němž se "fiat" - "ať se mi stane podle tvé vůle", stalo utvářejícím středem celé existence. Pokud by někdo namítal, že bychom pak mezi sebe a Krista neměli klást lidskou bytost, bylo by dobré připomenout, že se Pavel neobává říci svým komunitám: Napodobujte mě! (l Kor č,16. Flp 3,17. 1 Sol 1,6. 2 Sol 3,7-9). Na apoštolovi si mohu skutečně ověřit, co to znamená následovat Pána. Od koho bychom se však v každé době mohli učit lépe než od Panny Marie?
Dospěli jsme tak konečně ke třetí části fatimského tajemství Podívejme se nyní, jak je vykládá sama vizionářka Lucie. Jak sama zdůrazňuje, píše z poslušnosti vůči Bohu, který jí to přikazuje skrze pana biskupa z Leirie a skrze Boží a naši nejsvětější Matku. Připomeňme si Luciina slova: Po dvou částech, které jsem již vyložila, jsme uviděli po levici Naší Paní, trochu výše, anděla s ohnivým mečem v levé ruce. Jiskřil a vyšlehovaly z něho plameny, které jako by měly zapálit svět. Avšak vyhasínaly, jakmile se dotkly záře, která vycházela z pravé ruky Naší Paní směrem k němu. Anděl ukázal pravou rukou na zem a silným hlasem řekl: Pokání! Pokání! Pokání! V oslnivém světle, kterým je Bůh, jsme viděli "podobně, jako když lidé vidí v zrcadle, kolem kterého procházejí", bíle oblečeného biskupa, "vytušili jsme že je to Svatý otec". Další různí biskupové, kněží, řeholníci a řeholnice vystupovali na strmou horu, na jejímž vrcholu byl velký kříž z hrubých kamenů, jako z korkového dubu s kůrou. Dříve, než sem Svatý otec dospěl, procházel velkým polorozbořeným městem, rozechvělý, kolísavým krokem, zkroušený bolestí a trýzní se modlil za duše mrtvol, které na cestě potkával. Když dospěl na vrchol hory a padl na kolena u paty velkého kříže, byl zabit skupinou vojáků, kteří na něho vystřelili několik ran z pušek a několik šípů. Stejně tak zemřeli jeden za druhým ostatní biskupové i kněží, řeholníci a řeholnice, různé světské osoby, muži i ženy různých tříd a postavení. Pod dvěma rameny kříže stali dva andělé, každý s křišťálovou nádobou v ruce, zachycovali krev mučedníků a zalévali jí duše, které se přibližovaly
k Bohu. A nyní pohled církve:
Výklad, který ve svém textu podal kardinál Sodano, byl nejprve osobně předložen sestře Lucii. Ta k němu především poznamenala, že jí bylo dáno vidění, ne však jeho výklad. Výklad, říkala, není záležitostí vizionáře, ale církve. Po přečtení textu však řekla, že tento výklad odpovídá tomu, co prožila, a že ze své strany uznává tento výklad za správný. Následující část může být tedy pouze pokusem o hlubší zdůvodnění tohoto výkladu na základě dosud uvedených kritérií. Tak, jako je nalezeným klíčovým výrazem v první i druhé části tajemství výraz "zachránit duše", v tomto tajemství je jí trojí volání: !Pokání! Pokání! Pokání!" Připomíná nám začátek evangelia: "Obraťte se a věřte evangeliu!" (Mk 1,15) Chápat znamení času znamená chápat naléhavost pokání, obrácení, víry. To je správná odpověď na historickou chvíli, která je charakterizována velkými hrozbami zachycenými následujícími obrazy. Jedna osobní vzpomínka říká, že sestra Lucie připomenula, jak stále jasněji chápe, že cílem těchto zjevení je stále větší růst ve víře, naději a lásce - vše ostatní je jen prostředkem, který k tomu vede. Podívejme se podrobněji na jednotlivé obrazy: Anděl s ohnivým mečem po levici Matky Boží připomíná analogické obrazy z Apokalypsy. Představuje hrozbu soudu, která doléhá na svět. Výhled, že by se svět mohl v moři plamenů přeměnit v popel, se dnes nejeví jako čirá fantazie. Sám člověk připravil svými vynálezy ohnivý meč. Vidění pak ukazuje sílu, která se staví proti ničivé - je to zář Matky Boží a v určitém smyslu z ní vycházející výzva k pokání. Tím způsobem je zdůrazněna důležitost svobody člověka. O budoucnosti není navždy rozhodnuto a obraz, který děti viděly, není film budoucnosti, na němž by se nic nemohlo změnit. Ve skutečnosti k veškerému dění dochází jen proto, aby svoboda vystoupila do popředí a byla pozitivně využita. Smyslem vidění není ukázat film o nenapravitelně nastavené budoucnosti. Smysl je právě opačný. Totiž uvést do pohybu síly pro změnu k dobrému.
Proto jsou zcela scestná ona fanatická vysvětlení tajemství, jež například říkají, že atentátník z 13. května 1981 byl vlastně nástrojem Božího plánu řízeného Prozřetelností, a nemohl tedy jednat svobodně. Nebo i jiné podobné názory, které kolují ve veřejnosti. Vidění mluví spíše o nebezpečích a o cestě, jak se před nimi zachránit. Následující věty textu znovu velmi jasně ukazují symbolický charakter vidění. Lidé se jeví jako v nějakém zrcadle. Musíme mít neustále na paměti toto vnitřní omezené vidění, jehož hranice jsou viditelně naznačeny. Budoucnost se ukazuje pouze "jako v zrcadle, nejasně" (srov. 1 Kor 13,12). Všimněme si nyní jednotlivých obrazů, které následují v textu tajemství. Místo dějiště je popsáno třemi symboly: strmá hora, velké polorozbořené město a konečně veliký kříž z hrubých kamenů. Hora a město symbolizují místo lidských dějin. Dějiny jsou namáhavý výstup vzhůru, dějiny jako místo lidské tvořivosti a lidského soužití, ale zároveň jako místo zkázy, jíž člověk ničí dílo své vlastní práce. Město může být místem společenství a pokroku, ale také místem nebezpečí a krajních hrozeb. Na hoře stojí kříž - cíl a orientační bod dějin. Na kříži se zkáza mění ve spásu. Tyčí se v dějinách jako znamení bídy a jako jejich příslib.
¨ Pak se objevují osoby: bíle oděný biskup ("tušili jsme, že by to mohl být Svatý otec"), další biskupové, kněží, řeholníci a řeholnice a konečně mužové a ženy všech tříd a sociálních vrstev. Zdá se jako by papež šel přede všemi, chvějící a trpící všemi těmi hrůzami, jež ho obklopují. Nejen domy toho města jsou polorozbořené - papež kráčí mezi mrtvolami zabitých. Cesta církve je popisována jako Cesta Kříže, jako putováním údolí násilí, ničení a pronásledování. V tomto obraze lze objevit znázorněné dějiny celého století. Jako jsou místa země shrnuta ve dvou obrazech - hora a město orientující se na kříž - tak i časy jsou prezentovány sevřeným způsobem: ve vidění můžeme rozpoznat uplynulé století jako století světových válek a mnoha místních válek, které naplnily celou jeho druhou půli a přinesly s sebou nové formy krutosti. V zrcadle tohoto vidění můžeme vidět svědky víry celých desetiletí. V této souvislosti se zdá vhodné uvést větu sestry Lucie, kterou napsala v dopise Svatému otci 12. května 1982: "Třetí část tajemství se vztahuje na slova Naší Paní: "Jestliže ne, (Rusko) rozšíří své bludy po světě a bude podněcovat války a pronásledování církve. Dobří lidé budou mučeni, Svatý otec bude muset hodně vytrpět, mnohé národy budou zničeny".
Postava papeže má na Cestě Kříže v jednom ze století zvláštní úlohu. V jeho namáhavém výstupu na horu můžeme bezpochyby najít zobrazení různých papežů, kteří Piem X. počínaje, až po papeže Jana Pavla II., sdíleli utrpení tohoto století a snažili se uprostřed nich jít po cestě, která vede ke kříži. Ve vidění je i papež zabit na cestě mučedníků. Což v tom neměl Svatý otec poznat svůj osud, když si po atentátu 13. května 1981 dal přinést text třetí části tajemství? Stál velmi blízko hranici smrti a sám vysvětlil své zachránění slovy: "Byla to mateřská ruka, která vedla dráhu kulky, a papež se ve smrtelném zápase zastavil na prahu smrti." (13.5.1994 Skutečnost, že neexistuje neměnný osud, že víra a modlitba jsou moci, které mohou ovlivnit dějiny, a že nakonec modlitba je silnější než střely, víra je mocnější než rozdělení.
Závěr tajemství připomíná obrazy, které možná Lucie viděla ve zbožných knihách a jejich obsah vyplývá ze starobylých zkušeností víry. Je to utěšující vidění, které chce dát uzdravující moci Boha proniknout do dějin krve a slz. Andělé zachycují pod rameny kříže krev mučedníků a zalévají tak duše, které přibližují k Bohu. Krev Kristova i krev mučedníků je zde pod stejným zorným úhlem, krev mučedníků stéká z ramen kříže. Jejich mučednictví se naplňuje
v solidaritě s Kristovým utrpením, stává se s ním jedno. Doplňují
"na svém těle, co ještě zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap" (srv. Kol 1,24). Jejich život se stal samotnou Eucharistií, vloženou do tajemství zrna, které umírá a stává se plodným. Krev mučedníků je semenem křesťanů, řekl Tertulián. Jako se z Kristovy smrti, z jeho otevřeného boku zrodila církev, tak je smrt svědků úrodnou půdou pro budoucí život církve. Vidění třetí části tajemství, na počátku tak stísňující, se tedy uzavírá obrazem naděje: Žádné utrpení není marné a právě trpící církev, církev mučedníků, se pro člověka stává ukazatelem při hledání Boha. Do láskyplných rukou Boha byli přijati nejen trpící jako Lazar, který došel velké útěchy a tajemně představuje Krista, který se chce stát pro nás ubohým Lazarem. Je tu něco víc! Z utrpení svědků vyvěrá očistná a obnovující síla, protože zpřítomňuje Kristovo utrpení a předává přítomnosti svou spásonosnou účinnost.
Dospěli jsme k poslední otázce: Co ve svém celku (ve třech částech) znamená fatimské tajemství? Co nám říká? .... Fatima nabízí uspokojení pro naši zvědavost, ostatně křesťanská víra většinou vůbec nechce a nemůže být návnadou pro naši zvědavost. To, co zůstává, jsme viděli hned na počátku našich úvah o textu tajemství" Výzva
k modlitbě jako cestě ke "spáse duší" a ve stejném smyslu volání - čiňte pokání a obraťte se!
Nakonec se ještě jednou vraťme k dalšímu klíčovému slovu tajemství, jež se stalo právem proslulým: "Mé Neposkvrněné Srdce zvítězí". Co to znamená? Srdce otevřené Bohu, očištěné kontemplací Boha, je silnější než pušky a jakékoliv zbraně. Mariino "fiat", slovo jejího srdce, změnilo dějiny světa, protože na tento svět přivedlo Spasitele a díky tomuto "ano" se Bůh mohl stát člověkem v našem prostoru a zůstává tak navždy. Vidíme a zakoušíme stále, že zlo má
v tomto světě moc. Má moc, protože naše svoboda se stále odvrací
od Boha. Avšak od doby, kdy sám Bůh má lidské srdce a obrátil tak svobodu k dobru, k Bohu, nemá svoboda v konání zla poslední slovo. Od té doby Fatimské poselství nás vybízí, abychom důvěřovali tomuto příslibu
Když 13. července 1917 v údolí Cova da Iria řekla při zjevení Panna Maria ve Fatimě třem malým pasáčkům, že její Neposkvrněné Srdce zvítězí, pak je právě toto důvodem, proč vnímat Fatimu i znamení doby - 100 výročí Fatimy. Je a bude jen na nás, jak odpovíme!!!!
P. František Dobeš, duchovní vůdce Comitia Legie Mariiny
Deník L´Osservatore Romano otiskl rozhovor s Benediktem XVI. publikovaný v knize Per mezzo della fede. Dottrina della giustificazione ed esperienza di Dio nella predicazione della Chiesa e negli Esercizi Spirituali a cura del gesuita Daniele Libanori, Cinisello Balsamo, Edizioni San Paolo, 2016, str. 208 (Prostřednictvím víry. Nauka o ospravedlnění a zkušenost Boha v hlásání církve a v Duchovních cvičeních). Emeritní papež zde mluví o centralitě milosrdenství v křesťanské víře. Rozhovor vznikl před půl rokem z iniciativy belgického teologa P. Jacquesa Servaise S.J. jako příspěvek na sympozium pořádané ve dnech 8.-10. října 2015 při římském kostele del Gesù a byl přečten německy mons. Georgem Gänsweinem. Autorizovaný italský překlad byl vatikánským deníkem publikován dnes.
V mysli se dnes vybavují slova, jimiž Alžběta žehnala svaté Panně: „Požehnaná tys mezi ženami a požehnaný plod života tvého Ježíš! Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně?“ (Lk 1,42-43).
Vatikán. Nejméně 15 městeček a vesnic na rozlehlé Ninivské planině padlo do rukou džihádistů tzv. Islámského státu a vyvolalo masový útěk místní populace. Desítky tisíc uprchlíků přicházejí do Irbílu v Kurdistánu. Většinou jde o křesťany. Vatikánskému rozhlasu popisuje situaci don Benham Benoca, rodák z Ninivské planiny:
Irák. Pro křesťanskou menšinu v Iráku se situace dramaticky vyhrocuje. Extrémisté z Islámského státu v Iráku a Levantě vypálili sídlo syrsko-katolického biskupa v Mosulu. Syrsko-katolický patriarcha Ignác Youssif III. Younan se dnes ve Vatikánu setkal s arcibiskupem Dominiquem Mambertim, sekretářem pro vztahy se státy. Papež František je o situaci křesťanské menšiny v Iráku podrobně informován a sleduje ji s velkým znepokojením. Mosul, kdysi město s největší křesťanskou menšinou, již všichni křesťané opustili, potvrdil patriarcha Younan.
Co je to svoboda? Kdy jsme opravdu svobodní? Je to asi věčná otázka lidstva. Závodník Niki Lauda kdysi prohlásil, že svobodný je ten, kdo má peníze. Je to odpověď, kterou si v naší společnosti dávají ti, co dřou 7 dní v týdnu jak koně, workholici, co neznají neděli, či svátek, ti kdo sedí jak otroci přikovaní k veslům pomyslné regaty zvané „úspěch a zisk“.
Vatikán. „Ježíšova zvěst není nějaká patina, ale proniká do srdce a mění nás“ – řekl papež František v homilii při dnešní mši svaté v kapli Domu sv. Marty. Se Svatým otcem koncelebrovali arcibiskup Rino Fisichella a arcibiskup José Octavio Ruiz Arenas, předseda a sekretář Papežské rady pro novou evangelizaci, několik dalších kněží z této rady. Účastnili se zaměstnanci elektrické centrály a truhlárny governatorátu městského státu Vatikán.
