Osvoboditel a Spasitel
Jan 11,1-45 Bůh Osvoboditel a Spasitel
Určitě jste viděli lidi, kteří se vedli za ruce. Tím nejkrásnějším obrázkem je pohled na rodiče, kteří vedou za ruce své děti. Když vidíme mladé, jak se vedou za ruce, pak si myslíme své. Střední generace to už nedělá a u starších to pokládáme za projev něčeho, co k jejich věku už nepatří. To gesto rukou je však velmi důležité. Tím více, když za ním stojí srdce. To musíme vzdor našim námitkám pochopit a uznat. Za našim viděním totiž je skryt jen povrchní pohled, kterému uniká niternost. Každý, kdo nás vede je určitou autoritou, která nám podává ruce. To platí ve společnosti i v církvi. Ten, kdo vede, musí mít zkušenosti, a musí si uvědomit, že se nikdy nesmí vzdálit od těch, které vede. To vzdálení je potřeba překonat duchovním spojením. V opačném případě jde o zbytečného a neužitečného vůdce. Tento problém se objevuje v každém národě a v každé době. Bůh, jak ukazují dějiny vyvoleného národa, vedl lid z otroctví do svobody. Stejný úkol má i Kristus v Novém Zákoně. Vede z otroctví hříchu do svobody radostného věčného života. Jak bylo těžké Izraelitům pochopit, že je Bůh vede skrze soudce, proroky a krále. A to už nemluvíme o náboženských představitelích židovského národa. Bůh vede svůj národ ke štěstí cestou pouště, sebezáporu a ovládání. A to je problém. My, stejně jako národ vyvolený, chceme jít, cestovat i letět jinak. Bez Boha. Ale kam taková cesta vede? Ty cesty bez něj končí nejen mimo cestu, silnici, mimo letiště, ale i mimo domov a cíle. Proč nechceme rozumět, poslechnout, vidět a žít? Vlastně chceme, ale ne podle Boha, ale podle sebe. Taková cesta i život zákonitě vede ke smrti a rozkladu. Kdo pomůže? Ten, na kterého ukazuje evangelium. Kdo chce opravdově vést jiné, musí se k nim umět sklonit. Můžeme říct o Kristu, že to neudělal? I ten sklon do Lazarova hrobu, přes důrazné varování živých, byl projevem Boží lásky. Kdo z nás by byl ochotný a schopný jednat tak, jak jednal Pán Ježíš? Proto může a také chce vést. Sestupuje do hrobů naší slabosti, našich hříchů, naší bídy. Dává svůj život, abychom mohli žít s ním. Pochopíme to? Připomeňme si nyní všechny ty, kteří dovedli napodobit a následovat Krista.
Bylo pozdě v noci 4. června 1952. V kuchyni kláštera na předměstí peruánského města Limy se ještě svítilo. Sestra Tarzicie krájela porce masa na zítřek a přitom myslela na děti, které spaly ve společné ložnici nad kuchyní. Měla je moc ráda. V myšlenkách se zatoulala i do svého rodného města v Německu, daleko za oceán. Zaslzela, ale když pomyslela na svěřené děti, uklidnila se. Z úvah ji vytrhl výkřik peruánské kuchařky. Velký hrnec, ve kterém se rozpouštěl vosk, se vznítil. Jestliže se hořící vosk rozlije po dřevěné podlaze kuchyně, zažehne požár, který zachvátí celou dřevěnou budovu. Děti budou ohroženy. Sestra neváhá a ač popálena prskajícím hořícím voskem, bere do holých rukou rozžhavený hrnec, který propaluje její ruce až na kost. Hrnec však z rukou nepustí a utíká s ním na dvůr. To už sestra představená zpozorovala na dvoře hořící postavu. Sice ji uhasila, ale těžce popálená sestra Tarzicie upadla do bezvědomí. Po několika hodinách se v nemocnici probrala s otázkou, zda děti žijí. Když uslyšela kladnou odpověď zašeptala: Tak je všechno vpořádku. To byla její poslední slova. Dala svůj život, aby děti mohly žít. Skoro celá Lima se rozloučila s cizinkou, která obětovala svůj život, aby jejich děti mohly žít. Chce Kristus něco jiného? Obětuje svůj život, abychom mohli žít. Chce jen jedno: Musíme vyjít z hrobu své omezenosti, zaslepenosti, hněvivosti, nelásky a nepochopení jedním slovem ze smrti a vejít do nového světla života Boží přítomnosti. Dát se Kristem vést, s ním žít. Platí tu Ježíšovo Lazare - a nejsme snad Lazary, každý z nás - pojď ven! Pojďme ven z hrobu hříšnosti. Ať nám Panna Maria pomůže jít za Kristem! Amen.
P.František Dobeš, spirituál comitia Mariiny legie
V Olomouci, 7. dubna 2014
