Posvěcení lateránské baziliky
Svátek Posvěcení lateránské baziliky
9.11.2014
Jan 2,13-22
Posvěcujme v chrámech svou duši
Chodíme kolem různých budov. Hledáme v nich vzdělání, zábavu nebo poučení nebo i zdraví. Sem patří školy, kina, divadla nebo zdravotnická zařízení, popřípadě nemocnice. Někdy se svým vzhledem ani moc neliší od těch ostatních budov. Chodíme ale kolem těch budov, které jsou výstavnější, mohutnější a hned upoutají naši pozornost. Záleží na tom, zda jde o katedrálu, nebo městský chrám, či malý venkovský kostelíček. Ale každá taková stavba má věž, nízkou nebo vysokou. Ona ukazuje vzhůru. Ano, tam odtud, přišel Boží Syn, aby nám svým životem, utrpením, smrtí a zmrtvýchvstáním ukázal, jak se máme dostat k němu do nebe. V každém kostele je oltář, kde při oběti mše svaté sestupuje na oltář sám Syn Boží, aby nás posiloval na cestě k nebi. A tam, kde přebývá ve svátosti Oltářní, tam nás svou přítomností volá, abychom našli sílu pro duši. Prvním křesťanským kostelem, který byl vystavěn v Římě po vydání Milánského ediktu byla Lateránská bazilika. Až do 14. století sloužil vedlejší palác věnovaný církvi císařem jako sídlo papežů. Proto na průčelí baziliky je nápis Matka kostelů v Městě (Římě) a v celém světě.
Kolem jednoho malého kostela, který stál na předměstí chodíval muž a všímal si lidí, kteří do kostela vstupovali. Ve všední den jich bylo málo ale v neděli víc. Tento muž, o kterém bychom mohli říci, že byl papírový ateista, byl v srdci hledajícím člověkem. Vždy, když viděl lidi vcházet do kostela, si kladl otázku: Co je tam vede, co tam hledají, co jim to přináší? Jednou vstoupil do kostela i on. Posadil se do poslední lavice a rozhlížel se kolem. V kostele byl sám. Tu se otevřely dveře a kolem něj prošla malá holčička, která měla v ruce kytici zahradního kvítí. Tvářičku měla smutnou. Prošla do středu kostela, zahnula doleva a zmizela z očí pozorovatele. On vydržel a tak mohl vidět, že se po chvíli děvčátko vrací. Sice s prázdnýma rukama, ale s tvářičkou plnou radosti a jasu. Muž počkal a když z kostela vyšla, šel se zvědavě podívat stejnou cestou, jakou šlo to děvče. Přišel před oltář, na něm uviděl ženskou postavu s dítětem v náručí. Před sochou byla ta kytička, kterou tam děvčátko přineslo. Muž, ač toho o náboženství mnoho nevěděl, usoudil, že je to Panna Maria. Děvče ji přineslo nejen kytici, ale i obsah svého srdce a myšlení. A Panna Maria pomohla vrátit sílu a radost. Muž opustil kostel a myslel si, že na tu událost brzy zapomene. Ale nešlo to. Brzy vstoupil opět do kostela, usedl do poslední lavice a uvažoval. Vzpomněl si na dobré rodiče i na to, co udělal v životě špatně. Brzy vyhledal kněze, připravil se na křest a nastoupil novou cestu životem Panna Maria jej vedla. Ať vede i nás na cestu, která vede do království jejího Syna. Amen .
P.František Dobeš, spirituál comitia Legie Mariiny
