Legio Mariae

     Lidské duše, vzdor všemu rozvoji a pokroku, vyprahly. Jsou jako rozpukaná země, kterou už delší dobu nezavlažil déšť. Jsou suché, bez radosti a bez útěchy. Hoří v nich touha po osvěžení stejně palčivá, jako byla žízeň bohatého muže z evangelia, když volal Abraháma, aby dovolil Lazarovi, přinést kapku osvěžení. Věda nás zklamala, protože nedovede odpovědět na základní otázky člověka: Jaký je smyl a cíl mého života? Praktiky naplnění života mluví o hmotě a vyžívají se ve smyslových požitcích. Po nich zbývá v duši strašná prázdnota. Duše má křídla a tak touží jako pták vzlétnout vzhůru, nad oblaka. Tento svět je pro ni úzkou a tísnivou klecí. A když nemůže sama prolomit hradby nepoznatelna, chce aspoň dole, zde v údolí, kde je žalářována, slyšet hlasy z onoho světa, jehož existenci tuší. V dramatu Druhý břeh je řeč o mladém, pokrokovém muži, který má zastřelit ministerského předsedu. V jeho vraždě vidí možnost otevření se pokroku a prospěchu všech. Když vraždu provedl, ozývá se v jeho nitru starý, zakřiknutý mravní řád. Marně se mu brání, a když je za vraždu odsouzen k smrti, vzkazuje ústy kněze svému otci. Prosí, aby vyřídil všem pokrokářům, že oni nepřinesou lidstvu štěstí, protože myslí jen na štěstí pozemské. Ale je pravé štěstí, ke kterému on, jako odsouzenec na smrt spěje. Jasně říká, že v okamžiku popravy bude na druhém břehu, kde jsou kořeny pravého štěstí. Odsouzenec se skrze kněze potkal s Bohem. A zde je ta nezničitelná touha člověka po věčném, kterého je potřeba k tomu, aby našel klid a rovnováhu života. Proto všude tam, kam přišel Pán Ježíš, scházely se zástupy, které jej chtěly slyšet. Učení farizeů lid neuspokojovalo, spíše uspávalo, a proto spěchaly za Ježíšem. Pán je dojat jejich zájmem a učí je o Bohu a o věčnosti. I mnozí ti, kteří rozsévali zrno na svých polích, nechali práce a pospíchali za Božím rozsévačem. A jaký osud má tato setba v lidských duších? Ne jiný, než jaký má símě na polích této země. Jedno lidé pošlapou a zničí. Jiné se neujme, protože je zaseto do tvrdého srdce, bezcitného jako skála. Jiné udusí vášně, jako trní rostoucí rychle a bujně a brání klasu, prodrat se ke slunci. A jenom to, které padne do kypré, připravené a měkké půdy, přinese stonásobný užitek.

     Když Kristus domluvil, lidé se rozcházeli a Pán sklonil hlavu hluboko k zemi a přemýšlel, jakou úrodu bude mít jeho setba v duších budoucích pokolení. Panno Maria, pomoz nám poslouchat

s chápajícím srdcem slovo Pánovo. Amen