Omniam ad maiorem Dei gloriam!
Omniam ad maiorem Dei gloriam!

1. přednáška P.Františka Dobeše na Zimní škole 2015

24. února, 2015duchovní čtení

 

Zimní škola Legie Mariiny, Brno únor 2015     

 1. přednáška POSLÁNÍ       

 

Milé sestry, milí bratři, vážení legionáři!

     Děkuji Pánu Bohu i Panně Marii za to, že opět po roce  můžeme sejít  v těchto místech. Letošní církevní rok je prohlášen za Rok zasvěceného života. Protože nepatříme přímo k těm, kterých se to dotýká, nejsme ani řeholníky nebo kněžími, přece se chceme zamyslet z tohoto pohledu nad vlastním zasvěcením. Toho se nám dostalo při křtu  svatém. I nám jsou svým způsobem adresována slova Pána Ježíše: Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec. Zamysleme se nad touto výzvou.

     Ježíš je člověkem, který chodí. Chodí bez  zastávky. Jde tady a pak tam. Svůj život stráví zhruba na šedesáti kilometrech délky a třiceti kilometrech šířky. A chodí bez zastávky. Řeklo by se, že odpočinek má zakázán. To, co se o něm ví, se ví díky jedné knize. Mít trochu bystřejší ucho, bez té knihy bychom se obešli. Našimi zprávami o něm by byl zpěv zrnek písku, zvířených jeho bosýma nohama. Přejde-li, nic nelze zachytit a přesto jeho chůze nezná konce. Nejprve o něm píší čtyři. Je to již šedesát let poté, co šel kolem. V našem případě je to mnohem víc, dva tisíce let. Vše, co o tomto člověku lze říci, je vzhledem k němu vždy pozdě. Stále má před námi pořádný náskok. Jeho slovo je jako on, neustále v pohybu, v pohybu bez koce, aby  se dalo celé. Dva tisíce let po něm je jako šedesát. Šel kolem před chvilkou, izraelské zahrady se ještě třesou jeho kroky, jako když na zemi dopadne bomba a kolem se jako vichr šíří ohnivé vlny. Kráčí a volá. Ježíš je neodbytný. Chce učedníky. Volá lidi, vytrhuje je z jejich každodennosti, odvádí jejich rodině a přikazuje jim, aby ho následovali a důvěřovali přitom jen jeho slovu. Je neústupný. To, co Ježíš činí, je velmi staré. Je něčím, co začalo se stvořením světa.

     Tři mladí muži poctivě dokončili svá studia ve škole velkých mistrů. Než se rozloučili, dali si slib: projdou svět křížem krážem a za rok se zase setkají. Každý s sebou přinese to nejcennější, co nalezl. První neměl pochyb: vydal se hledat nádherný, nevyčíslitelně cenný drahokam. Překonával moře i pouště, stoupal na hory a navštěvoval města, až drahokam nalezl. Byl to nejkrásnější drahokam, který kdy zářil po sluncem. Vrátil se domů a čekal na ostatní. Druhý se vrátil krátce po něm. Za ruku držel dívku s milou a vábivou tváří. Ujišťoval, že neexistuje nic cennějšího než dva lidé, kteří se milují. Čekali na třetího kamaráda. Než se vrátil, uběhlo mnoho let. Vydal se totiž hledat Boha. Radil se ve všech končinách s těmi nejslavnějšími učenci, ale Boha nenašel. Četl a studoval, ale ani tam Bůh nebyl. Vzdal se všeho, ale Boha přesto nenalezl. Jednoho dne, vysílen vším tím hledáním, se posadil do trávy na břehu jezera. Zvědavě pozoroval kachnu, jak v rákosí shání kachňátka, která se od ní vzdálila. Bylo jich mnoho a byla velmi živá. Kachna až do západu slunce bez ustání plavala mezi rákosovými stvoly, dokud i poslední ze svých mláďat neměla pod křídlem. Muž se usmál a vrátil se domů. Když ho jeho přátelé uviděli, první mu ukázal drahokam a druhý krásnou dívku, která se stala jeho ženou. Plni očekávání se zeptali, co cenného našel on. A zdůraznili, že to musí být něco úžasného, když mu to trvalo tolik let a že to vidí i z jeho úsměvu. A muž jim odpověděl, že hledal Boha. A odpověď na jejich otázku, zda ho našel, je překvapila. Odpověděl jim totiž větou: Objevil jsem, že on hledal mě!

     A právě o tom v Bibli neustále čteme: Bůh hledá člověka. Od Adama až k bohatému mladíkovi z evangelia. To, co máme dělat, je tak prosté! Nechat se nalézt Bohem. On nás hledá. Ježíš to neustále ukazuje. Slova "Pojď a následuj mne!" znějí naléhavě Bůh zná základní potřebu každé lidské bytosti. V každém člověku totiž, od narození až do pokročilého věku, existuje silná touha žít, růst, znamenat něco pro ostatní, potvrdit t vlastní osobnost, mít hodnotu. Dítě sotva přijde  na svět vyjadřuje svou touhu žít a existovat velmi jednoduše a velmi se snaží, aby se na něj nezapomnělo. Připomíná se pláčem. křikem hloupostmi. Podívejme se na dospívající dítě" Vidíme jeho touhu na sebe upozornit pomocí oblečení, které má na sobě, malého motocyklu, který řídí, divných věcí, které dělá, originality.Potřeba být  uznáván, brán na vědomí, je velmi důležitá. Nesmíme ovšem zapomínat, že existuje i situace naprosto odlišná. Pod velkými výdobytky naší doby se ukrývá silný pocit zoufalství. Jestliže jsou z jedné strany velkými touhami naší společnosti účinnost a ovládání na druhé straně existují miliony osob, které v tomto našem světě zaměřeném na úspěch mají srdce tísněné samotou, nedostatkem přátelství a intimity, rozbitými vztahy, nudou, prázdnotou, depresí a hlubokým pocitem zbytečnosti.

     Dítě přišlo domů s pláčem. Dědeček mu běžel vstříc, vzal je do náruče a přitiskl k sobě: Dítě dále vzlykalo. Dědeček je hladil a snažil se je utišit. Ptal se, jak mu ublížili" zda je zbili. Dítě ale zakroutilo hlavou. Na další otázku, zda mu něco ukradli, také odpovědělo zavrtěním hlavy. A vzlykalo dál. Na dědečkovu  další otázku, co se vlastně stalo, dítě popotáhlo nosem a řeklo dědečkovi: Hráli si na schovávanou a on se schoval opravdu dobře. Čekal a čas utíkal. Po nějaké době vyšel ven a viděl, že ostatní už hru skončili a šli domů. Nikdo ho nepřišel hledat. A dítě se znovu prudce rozplakalo. A vyslovilo jednu významnou větu pro dědečka: Chápeš, nikdo mě nepřišel hledat!

     Dítě potřebuje vědět, že je "očekáváno", "hledáno". Potřebuje na sobě cítit obdivné pohledy svých rodičů: pak věří, že je středem světa. Existuje. Něco znamená. Pod obdivným a něžným pohledem svého tatínka se holčička promění v poupě ženy, šťastná sama ze sebe. Dítě potřebuje vědět, že má hodnotu. Oči jeho rodičů mu říkají, že je výjimečné. Dítě má potřebu, aby se v něj věřilo, aby se věřilo v možnosti jeho pokroku. Rosteme jedině díky osobám, které v nás věří. Bůh v nás věří. Proč bychom tady jinak byli?

     Co je cílem toho všeho? To, že Bůh potřebuje lidi, je jen název jednoho starého filmu. Bůh samozřejmě nemá zapotřebí vůbec ničeho. A přesto ti, kdo se milují, jeden druhého potřebují bez jakéhokoli zřejmého důvodu. Tak jak to tedy je?

     V jednom židovském příběhu se vypráví o moudrém a bohabojném rabínovi, který se po dni stráveném studiem knih starých proroctví rozhodl vyjít na malou procházku. Když tak pomalu šel po opuštěné cestě, potkal hlídače, jak dlouhým krokem chodí sem a tam před branou bohaté usedlosti: "Hej ty, pro koho tady tak chodíš?" zeptal se zvědavě rabín. Hlídač uvedl jméno svého pána. Pak se zeptal rabína: "A ty, pro koho chodíš?" Tato otázka - říká se v příběhu - zasáhla rabínovo srdce.

     A pro koho chodíme my? Pro koho jsou všechny ty kroky tohoto dne? Pro koho nebo pro co žijeme? Učitelé naší doby říkají" Čím jasněji objevíme naši polohu ve vesmíru, tím více si uvědomíme absurditu života. Jsme jen plodem náhody a nutnosti, díky nimž se  se hmota uspořádala a ve vyšších organismech se tak vytvořily hodnotové programy. Ochránit se před naprostou malomyslností je pouhou iluzí, protože všechno spěje vstříc smrti jako řeka padající do propasti. Ale touha po životě je silnější než my. A my žít chceme.

     Všichni jsme byli povoláni k životu. Právě tak to všechno začíná i v Bibli: "Na počátku Bůh stvořil nebe a zemi." Bůh chtěl svět tak, jako když maminka chce své dítě. V katechismu Pia X. byla tato hezká otázka: "Proč nás Bůh stvořil?" A katechismus bez váhání odpovídal" "Bůh nás stvořil, abychom jej poznávali, milovali a sloužili mu v tomto životě a v dalším životě se z něj radovali v ráji." Odpověď pro světce a blázny. A přesto jsme byli stvořeni "pro" něco. Bůh nás chtěl, a chtěl nás z nějakého důvodu. Křesťané vnímají život jako povolání, poslání, úkol. Tři pojmy současnou kulturou málo oceňované a zanedbávané. Největším darem člověku je poznání, že má mezi kolébkou a hrobem nějaký úkol. Není vyryto do kamenných desek, nýbrž vepsáno Božím duchem do hlubin lidské osobnosti. Každý nově vznikající život je počátkem vesmíru, novým stvořením, novým úžasným plánem Božím. I proto křesťané obklopují početí života aurou nezrušitelné posvátnosti. Takto vnímaný život získává zcela novou perspektivu. Právě toto vyvolává úžas v žalmistovi: Vidím tvá nebesa, dílo tvých prstů, měsíc a hvězdy, jež jsi tam upevnil. Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš? Jen maličko jsi ho omezil, že není roven Bohu, korunuješ ho slávou a důstojností. (Žalm 8)

     Je to Bůh všemohoucí a nesmírný, který nás chce! "Já chci tebe...!" Právě tebe! Bůh ti nedovolí "jakýkoli" život, protože pro něj nikdo nesmí být "jen tak kdokoli". Jako by Bůh řekl: "Možná pochybuješ. Možná se necítíš kompetentní to dokázat. Ale přesto  vždy bude existovat úkol, který nemůže splnit nikdo jiný než ty. Vždy bude existovat umění, které můžeš dělat jenom ty. Nikdo jiný nemá kompetenci vést tvůj život. Nikdo jiný nemůže využít možností, které v tobě jsou. A tak má každý mezi narozením a smrtí svůj úkol." Nikdo nemůže říci: "Pokud se mě týká..." Nikdo se nemůže z tohoto povolání cítit vyloučen, protože Bůh vždy volá ty nejmenší, nejchudší, blázny i slabé, opovrhované. Taková je Boží volba. Učili nás, že je třeba být nejlepšími, silnějšími, pevnějšími, že je třeba vítězit, protože lidé chudí, slabí, křehcí, nemilovaní a bezprizorní jsou vyřazeni a postaveni stranou. Nese to s sebou riziko podvádění a života jen naoko. Ale Bůh říká: "Vůbec nemáš zapotřebí něco předstírat a skrývat se. KJlidně můžeš být sám sebou. Právě tebe potřebuji!" Bůh volá, koho chce, to je jeho způsob: Jeremiáš neumí mluvit a Mojžíš koktá. Umíte si představit proroka, který koktá?! A vůbec nelze říkat: "Už jsem příliš starý!" Abrahám i Zachariáš Boha rozesmáli. Bible je zásobárnou nejrůznějších povolání, a přitom zde ani jedno není stejné jako ostatní.

     Příkladným je povolání Zacheovo: Ježíš vešel do Jericha a procházel jím. Tam byl muž jménem Zacheus, vrchní celník a velký boháč. Toužil uvidět Ježíše, aby poznal, kdo to je, ale poněvadž byl malé postavy, nemohl ho pro zástup spatřit. Běžel proto napřed a vylezl na moruši, aby ho uviděl, neboť tudy měl jít. Když Ježíš přišel k tomu místu, pohlédl vzhůru a řekl" "Zachee, pojď rychle dolů, neboť dnes musím zůstat v tvém domě." On rychle slezl a s radostí jej přijal. Všichni, kdo to uviděli, reptali" "On je hostem u hříšného člověka!" Zacheus se postavil a řekl Pánu: "Polovinu svého jmění, Pane, dávám chudým, a jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně." Ježíš mu řekl: "Dnes přišlo spasení do tohoto domu, vždyť je to také syn Abrahamův. Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo." (Lk 19,1-10).

     Jerišské morální autority, stejně jako všichni ostatní spořádaní Židé, se cítí dotčeni: co má co Ježíš chodit k celníkovi, zrádci, který se paktuje s Římany? Jsou šokováni a zdá se jim, že tady už vůbec ničemu nerozumějí. Ale Ježíš vždy jedná takto. Náš egoistický a pokrytecký svět obrátí jako ponožku a odhodí, ustavený řád ho nezajímá, zpřevrací jeho zaběhané hodnoty a místo něj zavádí zcela nový společenský řád. Jak píše Jean Vanier, Ježíš je teď v Zacheově domě a neříká mu, aby dům prodal a následoval jej. Jen mu říká: "Musím zůstat v tvém domě." Jsou dva druhy Ježíšova povolání. Bohatému mladíkovi říká: Jdi, prodej všechno a následuj mne. Neber si s sebou kufry, k ničemu by ti nebyly, já se o tebe postarám." Zacheovi říká: "Dnes musím zůstat v tvém domě." Ani jedno z obou povolání není snadné. Pro všechny by bylo mnohem pohodlnější, kdyby Ježíš zůstal v kostele. Občas bychom jej mohli na chvilku navštívit, když by se nám zrovna chtělo, pěkně v pohodě, když je naše duše na to připravena a když jej potřebujeme. ale mít Ježíše doma? Neméně těžké a náročné je následovat jej na cestách. Když nám Ježíš říká, že by chtěl u nás bydlet a my ho k sobě přijmeme, změní v nás mnohé věci i způsob našeho života. V každém případě říká: "Potřebuji tě pro své království. Bez tvého přínosu by nebylo úplné!"

     Jeden sochař čile pracoval se svým kladivem a majzlíkem na velkém mramorovém bloku. Chlapec, který jej pozoroval, neviděl nic než na všechny strany odletující úlomky kamene, vůbec netušil, co se to zde děje. Když se po několika týdnech znovu vrátil do dílny, ke svému velkému překvapení spatřil na místě mramorového bloku sedět mocného lva. Celý vzrušený běžel za sochařem a prosil o vysvětlení: "Pane, řekni mi, jak jsi věděl, že se v tom mramoru schovává lev?"

     Ježíš o to všem vyprávěl velmi vážné podobenství:      Bude tomu, jako když člověk, který se chystal na cestu, zavolal své služebníky a svěřil jim svůj majetek. Jednomu dal pět hřiven, druhému dvě, třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval. Ten, který přijal pět hřiven, ihned se s nimi dal do podnikání a vyzískal jiných pět. Tak i ten, který měl dvě, vyzískal jiné dvě. Ten, který přijal jednu, šel, vykopal jámu a ukryl peníze svého pána. Po dlouhé době se pán těch služebníků vrátil a začal účtovat. Přistoupil tedy ten, který přijal pět hřiven, přinesl jiných pět a řekl: "Pane, svěřil jsi mi pět hřiven, hle, jiných pět jsem jimi získal." Jeho pán mu odpověděl: "Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým. Vejdi a raduj se u svého pána." Přistoupil ten se dvěma hřivnami a řekl: "Pane, svěřil jsi mi dvě hřivny: Hle, jiné dvě jsem získal." Jeho pán mu odpověděl: "Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým. Vejdi a raduj se u svého pána. Přistoupil i ten, který přijal jednu hřivnu, a řekl: "Pane, poznal jsem tě, že jsi tvrdý člověk a sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Bál jsem se, a proto jsem šel a ukryl tvou hřivnu v zemi. Hle, zde máš, co ti patří." Jeho pán mu odpověděl: "Služebníku špatný a líný, věděl jsi, že žnu, kde jsem nezasel, a sbírám, kde jsem nerozsypal. Měl jsi tedy dát mé peníze peněžníkům, abych přišel a to, co mi patří, si vybral s úrokem. Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven! Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno. Kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. A toho neužitečného služebníka uvrhněte ven do temnot. Tam bude pláč a skřípění zubů.

     Co to je za prohnaného kapitalistu, který vyhazuje zaměstnance, jenž dostatečně neriskoval? Který o sobě říká "žnu, kde jsem nezasel, a sbírám, kde jsem nerozsypal" a tak tvrdě trestá ubohého člověka, který mu nakonec vrátil všechno, co dostal? Ježíš velmi jasným způsobem říká, že každý z nás dostal kapitál, který má přinést plody.  Člověk bude muset vydat počet z kapitálu, který dostal: "Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí? A zač získá člověk svůj život zpět? Syn člověka přijde v slávě svého Otce se svými svatými anděly, a tehdy odplatí každému podle jeho jednání." (Mt 16,26-27)

     Jaký to má všechno smysl? V Lukášově evangeliu (18.8) se Ježíš najednou zeptá: "Nalezne Sy člověka na zemi víru, až přijde?" Jedna věc je jednoznační: Máme odpověď ve svých rukou.

     Peklo už bylo plné, ale venku stála ještě dlouhá řada lidí, kteří měli vstoupit. Ďábel byl nucen všechny další čekatele zastavit před vchodem. "Už zůstalo jen jedno místo. Je logické, že musí patřit tomu největšímu hříšníkovi," prohlásil. "Je mezi vámi alespoň nějaký mnohonásobný vrah?" Aby našel toho největšího hříšníka, ďábel začal postupně kontrolovat všechny lidi v řadě. Po chvíli uviděl člověka, kterého si předtím nevšiml. "A ty, cos provedl?" zeptal se. "Nic. Já jsem dobrý člověk. Jsem tady nedopatřením." "Určitě jsi něco udělal," ušklíbl se ďábel, "všichni něco provedli." "To já dobře vím." řekl člověk přesvědčeně, "ale já jsem se vždycky držel stranou. Viděl jsem, jak lidé pronásledují jiné lidi, ale nikdy jsem se toho šíleného lovu nezúčastnil. Nechávají umírat děti hladem a prodávají je jako otroky. Vyloučili ze svého středu slabé jako nějaké odpadky. Nedělají nic jiného, jen vymýšlejí zákeřnosti a podvody, jak by jeden druhého oklamali. Já jsem pokušení odolal a neudělal jsem nic. Nikdy." "Vůbec nic?" zeptal se ďábel nevěřícně. "Jsi si jist, žes viděl úplně všechno?" "Svýma očima." "A neudělal jsi nic?" opakoval ďábel. "Ne!" Ďábel se uchechtl" "Pojď dál, příteli. Místo patří tobě!"

     Existuje jedna neřest zajímavého jména: lenost. Lenost znamená nedělat nic. "Můj démon se jmenuje ,a k čemu?, říkával Georges Bernanos. Sedmý smrtelný hřích je něco mnohem víc než lenost, onen téměř banální zlozvyk, který radí zůstat v posteli, když zvoní budík, nebo odložit na zítřek to, co se mohlo udělat dnes. Její uštknutí je bezbolestné, ale její jed necitelně ochromuje duši v jejím vzletu k Bohu. Jedná se o duchovní ospalost, hřích, kterého se dopustili Kristovi učedníci v Getsemanech. Dříve či později přepadne každého. Staří učitelé duchovního života nazývali lenost "poledním démonem" nebo "pokušením uprostřed dne", protože tato velká vnitřní únava, ta duchovní apatie, ta nechuť k Božím věcem, ta touha jít se podívat jinam je příslovečná pro člověka středního věku. Naše společnost, poznamenaná touto neřestí, šíří nechuť pro Boha ještě z dalšího důvodu: člověk 21. století, především na Západě, již nevěří v nesmírnou velikost. svého povolání. V hluboké metafyzické pochybnosti "nechce věřit, že se Bůh o něj zajímá, zná jej, miluje jej, dívá se na něj a je po jeho boku", vysvětluje kardinál Ratzinger v pronikavé analýze naší společnosti. Tak nádherné povolání? Tak veliké štěstí? Příliš krásné na to, aby to mohla být pravda! Démon lenosti kapku po kapce naší době vštěpuje "onu zvláštní nenávist člověka vůči vlastní velikosti". Intimní a hluboká vzpoura. Člověk je dokonce tím, kdo se zabývá sebou "až příliš". A tak se považuje za kazisvěta přírody, nepovedeného tvora poznamenaného nicotou. Jeho osvobození, stejně jako osvobození světa, by tedy spočívalo v tom, že by se rozplynul. Lenost vede k zoufalství. Skrývá znamení smrti.

     Křesťané nejsou žádní "umíráčkové". Naopak, jsou povoláni k tomu, aby nesli ovoce, a nikoli aby byli neplodní. Jejich vlastností má být ta, kterou americký psycholog Erik Erikson označuje jako plodivost. Je výrazem zralé a plně uskutečněné osobnosti, tedy maximálního štěstí.

     Jeden člověk hledal moudrost. Rozhodl se vystoupit na horu, o které se říkalo, že se tam každé dva roky zjevuje Bůh. Prvý rok se živil vším, co země nabízela. Nakonec mu k jídlu nezbylo vůbec nic a on se musel vrátit do města. "Bůh je nespravedlivý!" křičel. "Vůbec si nevšiml, že jsem tam celou tu dobu čekal, abych zaslechl jeho hlas. A teď mám hlad a musím odejít, aniž bych ho slyšel." V tom okamžiku se objevil anděl. "Bůh by s tebou velice rád hovořil. Celý rok tě živil. Doufal, že se pro příští rok zajistíš. Ale co jsi za celou tu dobu zasadil? Jestliže někdo tam, kde žije, není schopen vypěstovat plody, pak není připraven hovořit s Bohem."

     Ježíš znovu hovoří jasně: "Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo dá svůj život." (Jan 15,13) Křesťané jsou povoláni "dát život" každý den, kapku po kapce. Jsou infuzí, která má lidstvo udržovat při životě, a to svou tvořivostí, kompetencí, profesionalitou, přátelstvím, odhodláním, velkorysostí, a je-li třeba, i nejvyšším hrdinstvím, neboť kdo nalezne svůj život, ztratí jej, kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. (Mt 10,39) Plod je zralý tehdy, je-li dobrý k jídlu. Člověk je zralý tehdy, je-li "jedlý". I křesťané jsou hříšníky, nemocnými, zranitelnými, i oni potřebují druhé lidi. Tajemství poslání spočívá v tom, že právě oni byli vyvoleni, aby prostřednictvím své omezené a podmíněné lásky přenášeli neomezenou a nepodmíněnou lásku Boží. Křesťan je zranitelný služebník, který potřebuje druhé lidi stejně tak, jako druzí potřebují jeho.

     Křesťané ve skutečnosti nemají poslání, nýbrž oni sami jsou posláním. Jsou povoláni prožívat vtělení, prožívat ve fyzickém těle a morálním těle komunity přítomnost Boží. Jsou v poslání pro Ježíše, a kdo je přijme, nabízí pohostinnost Bohu. "Amen, amen, pravím vám, kdo přijímá toho, koho pošlu, mne přijímá. A kdo přijímá mne, přijímá toho, který mě poslal." (Jan13,20)

     Svatý František jednoho dne vyšel z konventu a potkal bratra Jalovce. Byl to bratr prostý a dobrý a svatý František jej měl rád. Řekl: "Bratře Jalovče, pojď, půjdeme kázat." "Můj otče," odpověděl Jalovec, "víš, že jsem nevzdělaný. Jak bych mohl hovořit k lidem?" Ale jelikož svatý František naléhal, bratr Jalovec nakonec souhlasil. Obešli celé město a tiše se modlili za všechny, kdo pracovali v dílnách a sadech. Usmívali se na děti, zejména na ty nejchudší. Prohodili pár slov se dvěma starci. Hladili nemocné. Pomohli jedné ženě s plnou nádobou vody..Když už prošli městem po několikáté, svatý František usoudil: Bratře Jalovče, je čas vrátit se do konventu." "A co naše kázání?" "Už jsme je uskutečnili... Už jsme je uskutečnili," odpověděl světec s úsměvem.  Nejlepší kázání je vždy to, které je z masa a kostí. Ježíš přirovnává křesťany k soli: "Vy jste sůl země. Jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali." (Mt 5,13) Svatý Pavel je přirovnává k vůni: Buďte dobrou vůní Krista." Má-li kdo na sobě vůni pižma, nemusí to říkat druhým. Vůně mluví sama.

     V jednom středisku pro pomoc bezdomovcům, byl alkoholik Jan, kterého všichni považovali za nenapravitelného opilce. On však, dojat velkorysostí ve středisku pracujících dobrovolníků, se zcela změnil. Stal se tím nejúslužnějším člověkem, kterého kdy pracovníci i návštěvníci střediska viděli. Jan pracoval neúnavně ve dne i v noci. Žádná práce pro něj nebyla podřadná. Bylo-li třeba uklidit pokoj, ve kterém se některý z alkoholiků pozvracel, nebo vydrhnout zašpiněné záchody, Jan udělal všechno, oč jej požádali, s úsměvem a s viditelnou vděčností, protože měl možnost být někde užitečný. Bylo s ním možno počítat, když bylo třeba dát najíst lidem vyčerpaných slabostí, nebo když bylo zapotřebí svléknout a uložit do postele ty, kteří toho sami nebyli schopni. Jednoho večera kaplan toho střediska hovořil k obvyklému shromáždění lidí sedících v sále. Zdůrazňoval, že je třeba prosit Boha, abychom se změnili. Tu se jeden muž zvedl, proběhl uličkou až k oltáři, vrhl se na kolena a začal křičet: "Ó Bože, dej, abych byl  jako Jan! Dej, abych byl jako Jan! Dej, abych byl jako Jan!" Kaplan se k němu naklonil a řekl: "Synu, myslím, že by bylo lepší prosit" ,Dej, abych byl jako Ježíš!" Muž se na kaplana tázavě podíval a podivil se: "A proč? To je Ježíš jako Jan?"

     Jestliže se tě někdo zeptá "Jak vypadá křesťan?", pak jedinou přijatelnou  odpovědí je tato: "Podívej se na mne!" Slovy je možno lhát, očima však nikoli.  Ježíšovo přikázání zní: "Nedávejte falešné svědectví!" Křesťanská víra jen stěží bere viditelnou podobu, jen stěží je vidět. Heslem křesťana je epifanie, zjevení. Křesťan je povolán "manifestovat" krásu Boží tváře a moudrost posledního údělu lidstva.

     Jednoho stehlíka poranil na křídle lovec. Nějaký čas se ptáčkovi dařilo přežívat s tím, co nalezl na zemi. Pak přišla strašná mrazivá zima. Když stehlík jednoho chladného rána hledal něco do zobáku, posadil se na strašáka proti vrabcům. Strašák to byl velmi hezký, velký přítel strak, vran a dalších opeřenců. Měl tělo ze slámy a byl oblečen do jakýchsi starých slavnostních šatů. Za hlavu mu sloužila velká oranžová dýně, zuby tvořila zrna kukuřice a nos mrkev, oči měl z ořechů. "Jak se máš, stehlíku zeptal se s obvyklou zdvořilostí strašák. "Špatně," pov zdechl si stehlík. "Umírám zimou a nemám se kde schovat. A to nemluvím o jídle. Myslím, že se nedožiji jara." "Neboj se. Schovej se tady pod mé sako. Moje sláma je suchá a teplá." A tak stehlík našel domov na strašákově slaměném srdci. Zůstal však problém s jídlem. Pro stehlíka bylo stále obtížnější najít nějakou bobuli nebo semínko. Jednoho dne, kdy se všechno třáslo pod mrazivým závojem jinovatky, řekl strašák stehlíkovi: "Stehlíku, sněz moje zuby. Jsou to výborná zrna kukuřice." "Ale ty zůstaneš bez pusy!?" "Aspoň budu vypadat moudřeji." Strašák zůstal bez pusy, ale byl rád, že jeho malý kamarád žije. Usmíval se očima z ořechů. Po několika dnech přišel na řadu mrkvový nos. "Jen ho sněz, je v něm plno vitamínů," řekl strašák stehlíkovi. Pak přišly na řadu ořechové oči. "Bude mi stačit tvoje vyprávění," říkal. Nakonec strašák stehlíkovi nabídl i dýni, kterou měl jako hlavu. Když přišlo jaro, strašák byl pryč. Stehlík však žil a vylétl k modrému nebi.

     "Když jedli, vzal Ježíš chléb, požehnal, lámal a dával učedníkům se slovy: ,Vezměte, jezte, toto jest mé tělo,." (Mt 26,26) Chceme-li být jedeni, musíme být nejprve lámáni. Tak tomu bylo u Ježíše. A křesťané nejsou nad Mistra., Amen.

     P.František Dobeš, spirituál comitia Legio Mariae, Olomouc.

 

 


 
 
Per Mariam ad Jesum!