Uviděl a uvěřil
Jan 20,1-9 Viděl a uvěřil.
Ne každý v době, o které píše enagelista Jan, měl možnost vidět to, co viděl on, jako očitý svědek. Právě proto bychom se měli vážně zamyslet nad touto skutečností a vyvodit z toho závěry pro náš život.I dnes se najdou takoví, kteří před pravdou zbaběle utečou. Nebo si nechají zaplatit za lež. To zase jen vede k obrovské škodě táhnoucí se dějinami. Co naopak přináší svědectví o pravdě. Vidět nebo slyšet a uvěřit. Znamená to jediné, změnit život k dobrému nejen sobě, ale i jiným. Tak to dělají ti, kteří sice neviděli prázdný hrob, ale uvěřili a tato víra naplnila radostí nejen jejich srdce. Zmrtvýchvstání se znovu opakuje tam, kde má člověk ochotu uvěřit. Ne ovšem lidem, ale Bohu.
Otec Michal byl mladým knězem, pocházel z Ukrajiny. Jako malý chlapec ztratil rodiče a také sestru. Jeho vzdálená příbuzná jej odvezla do Francie. Protože byl nadaný, stal se knězem. Jeho tajným přáním bylo působit jako misionář mezi Afričany. Pokládal je za mnohem schopnější příjmout víru, než jak jinak je tomu v Evropě, kde vládne blahobyt. Ale po svěcení jej oslovil biskup, který jej prosí o něco jiného. Říká mu, že Michal zná více slovanských řečí a proto by měl jít do utečeneckého tábora pro migranty z těchto zemí východní a střední Evropy. Otec biskupa poslechl a do tábora nastoupil. Protože byl společenský a milý, skoro všichni jej měli rádi. Jen o dvou utečencích to neplatilo. Jeden mladý muž tvrdil, že prožil mnoho zla, a proto jeho povinností je nenávidět. Také žena s ruským příjmením se mu vyhýbala. Jednou večer přišli pro otce Michala, že Ruska dostala srdeční záchvat. Michal k ní rychle spěchal. Našel ji v horečce, kdy opakovala jen slova o pekle, které ji čeká, a které si zaslouží. Otec Michal poprosil ostatní, aby ho nechali samotného a šli zavolat lékaře.Pak utěšoval nemocnou, že peklu se může vyhnout, pokud dovede litovat. Ale ona znovu tvrdila, že ji čeká jenom peklo a nenávist těch, kterým tolik ublížila. Potom, když ji otec Michal ujistil, že Bůh i ti, kterým ublížila, ji odpustí, když bude litovat, přiznala s lítostí pravdu. Jako malé děvče jsem poslechla své učitele, kteří nabádali k udání zbožných rodičů. Udala své rodiče, kteří se modlili před ikonou. Ti byli zatčeni, uvězněni, popraveni a spáleni. Ona se cítila pokrokově a dobře, protože přispěla k potlačení tmy víry. Podotýká, že také ztratila svého bratra. Michal se rozechvěl a z jeho úst zaznělo jméno: Anno, Aničko! V očích nemocné se rozjasnilo. Tak ji ještě nikdo neoslovil. A umírající poznává, že mluví se svým bratrem. On ji ujišťuje, že Bůh ho k ní poslal, aby jí skrze jeho rozhřešení odpustil a prominul. A umírající se ještě ptá, co řekne svým rodičům, až je uvidí. Michal ji připomíná slova marnotratného syna: Tatínku, maminko, zhřešila jsem. Po těch slovech jí otec Michal uděluje rozhřešení a vidí, jak její oči září s nadějným pohledem do dálky, která otevírá radostnou a milou náruč. Otec Michal děkuje Bohu a připomíná si slova biskupa, který ho do tábora poslal. Snad tam na tebe čeká duše, která bude potřebovat odpuštění a pomoc. Připojme se ke slovům otce Michala: Pane, dnes jsem zažil vzkříšení. Takové bylo a bude i vyznání naší Matky Panny Marie, která nás ke Vzkříšenému a k vzkříšení vede. Amen.
