Milí legionáři
Každý den máme a také můžeme slyšet Boží slovo. Tím otevíráme svou duši k tomu, abycho mohli žít pro Krista nejen my sami, ale nesli jej také do svého okolí. K tomu si Pán vyvolil nejprve svých dvanáct apoštolů a poslal je do světa, aby hlásali všemu stvoření toto ušlechtilé učení. Na Ježíšově pozvání a poslání máme podíl všichni, ovšem zvláště kněží. Dostalo se mně této milosti před 50 lety. Navíc jsem také nyní ustanoven v místech, která mně tyto chvíle neustále připomínají. Tak jsem také den po svém výročí kněžského svěcení stál v místech, kde jsem s ostatními kandidáty kněžství ležel na dlažbě olomoucké katedrály před světícím biskupem. Mé myšlenky zalétaly také do doby, která tomuto svěcené předcházela. Když se po 18 letech znovu otevřel zrušený kněžský seminář v Olomouci a v provizorních podmínkách byl obnoven, a stejně tak i Bohoslovecká fakulta, hrnuli se zájemci. Nejen ti mladí, ale i ti, kteří čekali dost dlouho, až se budou moci vypravit za vznešeným cílem. Nadšení a touha žít pro Krista a šířit jeho evangelium nás spojovala. Tak se snoubila zkušenost těch starších s mladickým nadšením těch mladších. Také jsme byli Bohu vděčni za naše představené, kteří prošli ne zcela jednoduchými podmínkami mnohdy tvrdého odporu, ale neuhnuli. Rád vzpomínám na moudré a nezapomenutelné rektory semináře: Dr. Dýmala a Dr, Bradáče. Stejně skvělé spirituály Dr, Šuránka a P. Ferdinanda Bílka, Hltali jsme slova přednášejících profesorů, kteří vědu a učení Kristovo spojovali se svým těžkými, hlubokými, pravdivými i nejednoduchými zkušenostmi kněžského poslání. To vše dávalo jejich slovům hluboký obsah a přitažlivost. V tomto prostředí jsme nedočkavě očekávali své rozeslání na Pánovu vinici. Konečně přišel vytoužený den našeho svěcení a ustanovení do duchovní správy. My mladší jsme byli plni horlivosti a elánu. Tak uvažuje každý mladý člověk a bláhově si myslí, že svět, který mu leží u nohou, předělá, že jej dobude. Ale brzy přišlo vystřízlivění a také došlo na moudrá slova našich spirituálů. Jen pokorné, trpělivé a obětavé srdce, podle srdce Ježíšova, toho může dosáhnout.Tomu tak je a bude.
Ve škole jsme byli povinni číst knihu Borise Polevoje Příběh opravdového člověka A Fraňo Krále Jano.Nebylo to ale ono. Mou tajnou a tehdy zakázanou knihou byl Otec vyhoštěných. Knihu, která popisuje život a smrt belgického misionáře otce Damiána de Vesteur mezi malomocnými. Byl jsem vděčný našemu panu faráři, který mi ji daroval a já ji často četl. Zaujala mne scéna, kdy misuonáři odjíždějí plachetnicí do zámoří.Jejich plachetnice však uvázla v bezvětří v ústi řeky Venery, Trvalo týden, než ji vítr popohnal dál na moře. Lodníci a mezi nimi vynikal německý lodnik Krauz si dobírali misionáře, Zněla nevhodná a drsná slova. Kraus vynikal. Jednou se zase obrátil i na otce Damiána a posmíval se jemu i ostatním, že jsou flaňdáci, kterým se nechce pracovat, Když se otec Damián ohradil a poradil lodníkovi, aby zmírnil svou zlobu a raději si šňupnul tabáku, lodníkova ruka prudce vystřelila proti misionáři. Ale byla zadržena silnou rukou misionáře Damiána. Slovni útoky dále pokračovaly. Když se loď u břehů ostrova Molokaje dostala do kruté bouře, lodnik Krauz upadl na zmítajcí se palubě s ošklivou zlomeninou nohy. Nikdo z posádky si neodvážil mu pomoct. Jen otec Damián. Dovlekl postiženého do kajuty v podpalubí a ošetřoval jej. Ostré výpady lodníkovy postupně utíchaly. Až jednou lodník promliuvil jinak: Otče! Tolikrát jsem Vás urážel. Odpusťte mi. Pomodleme se spolu Otče náš. Pokora a trpělivost přinesla ovoce.
Být misionářem mezi malomocnými, to byl můj sen. Splnil se, Léčit malomocenství hříchu je posláním nejen kněze, ale kařdého z nás. To žádá i naše doba. Ať nám sv, otec Damián, vyprosí u Pána pokoru, trpělivost a obětavost. Amen
